Předvolební gesta a historické dluhy

Přes pochopitelné rozhořčení si naši sousedé dokáží zasadit Zemanovy výroky do kontextu volební kampaně. S populistickým nadbíháním voličům mají vlastní zkušenosti: Vedle hraní s vyhnaneckou kartou ze strany bývalého bavorského premiéra Edmunda Stoibera si připomeňme třeba úzkostlivé hájení pracovního trhu před občany nových zemí EU včetně ČR až do roku 2011 nebo opakované tance okolo temelínské elektrárny. Optikou voleb je ostatně třeba pohlížet také na kritiku, které se budoucímu prezidentovi dostalo na domácí frontě: Václavu Klausovi jen před pár měsíci takřka bez povšimnutí prošla o poznání tvrdší slova o odsunu jako „logickém vyústění“ válečných událostí, která zcela nesmyslně zahrnul do smutečního projevu v Ležákách, navíc jen krátce po bezprecedentním uctění lidických obětí německým prezidentem Gauckem.

Co eufemisticky nazýváme odsunem, je problémem především pro českou společnost, která se s touto temnou kapitolou vlastních dějin zatím nevyrovnala. Pokud by díky volbám diskuse prosákla z občanských, kulturních a akademických kruhů do vážně míněné politické debaty, bylo by to nakonec jen dobře. Historický dluh musíme splatit nejen obětem poválečného bezpráví, ale také sami sobě. Ve vztahu k SRN dnes naštěstí toto téma hraje jen okrajovou roli – také díky dlouholetému úsilí politiků, diplomatů i širší veřejnosti na obou stranách.

Dvě doporučení pro M. Z.

Dobrá úroveň sousedských vztahů a malý dopad volební kampaně však neznamená, že by prezident nehrál žádnou roli. Miloš Zeman by se mohl inspirovat u svého německého protějšku, jehož osobní iniciativa v podobě soucitného dopisu k výročí lidické tragédie a následné návštěvy Lidic stále čeká na adekvátní reakci.

Otevírá se zde tedy prostor pro první krok, kterým by Zeman mohl překonat úzkoprsé postoje svého předchůdce. Prezident by mohl uctít oběti některého z nejostudnějších excesů jara 1945, např. vraždění v Ústí nad Labem nebo v Postoloprtech. Tyto události spadají do tzv. „divokého odsunu“, který Zeman opakovaně kritizoval, a proto by si ani nemusel nijak protiřečit. Jakkoliv je rozlišování mezi „divokou“ a „spořádanou“ fází problematické, z české strany by se v tuto chvíli jednalo o krok dopředu. Lidské a osobní politování by pak bylo vítaným signálem, že zločiny na civilistech nelze po téměř sedmdesáti letech odbývat jako „logické vyústění“ čehokoliv.

Druhým krokem, který Klaus odmítal, je aktivní využití nedávného průlomu ve vztazích s Bavorskem. Jako horlivý zastánce ekonomické diplomacie by Zeman neměl mít problém oficiálně přijmout nebo navštívit politického představitele největšího obchodního partnera ČR, kterým je právě bavorský premiér. Zeman by se mohl oprostit od formalistické argumentace, podle níž najdeme partnera české hlavy státu pouze v Berlíně, ministerstvo zahraničí a premiér se jí ostatně neřídí již dlouho. S pragmatickým Horstem Seehoferem by Zeman mohl najít společnou řeč nejen při posezení v některé z proslulých mnichovských pivnic, které patří ke koloritu oficiálních návštěv.

Prezidentova volba

Od Zemana nemůžeme očekávat, že bude nenápadným prezidentem, a to ani v česko-německých vztazích. Nabízí se mu proto jasná volba. Může využít své nacionalistické ostruhy k zdánlivě nečekanému, konstruktivnímu postoji. Nebo může jít ve stopách svého „nesmrtelného nepřítele“ Klause a držet poslední, ale o to hlasitější stráž na linii z poloviny devadesátých let. Sousedské vztahy to dlouhodobě nepoškodí, ale promarněné příležitosti by byla škoda.