Z turecké ofenzívy v Iráku nevytěžil nikdo
Oficiálním důvodem turecké invaze byl zásah proti radikálům z PKK, kteří podnikají v jihovýchodním Turecku ozbrojené útoky na armádní cíle. Velmi těžko lze přitom říci, zda šlo o legitimní akci. Potvrzují to i rozporuplné reakce většiny západních zemí i Ruska, které sice požadovaly ukončení operací a diplomatické řešení, ale turecké jednání jednoznačně neodsoudily. Zajímavější než rozebírání jejich postojů je pohled na příčiny a důsledky zásahů do iráckých vnitřních záležitostí.
Turecké obavy
Motivy tureckého jednání jsou pochopitelné. PKK má v Iráku tisíce ozbrojenců a jejich myšlenka samostatného Kurdistánu se těší široké podpoře veřejnosti. Za Saddáma utlačovaní Kurdové navíc disponují už nyní značnou autonomií – mají vlastní regionální vládu i ozbrojené síly. Zatímco se šíitské a sunnitské oblasti zmítaly v násilí, kurdský sever patřil mezi poměrně bezpečné oblasti. V Kurdistánu se daří obchodu a částečně i turistice. Donedávna bylo dokonce možné létat běžnou linkou mezi Vídní a městem Arbíl.
Roztříštěný Irák
Právě samostatnost – byť jen v rámci irácké federace, o níž se vedou diskuse již od pádu diktatury – je však Turecku trnem v oku. Turečtí Kurdové by získali o důvod víc pro odtržení jihu země a připojení k irácké části, čímž by Turecko ztratilo značnou část území. Mimořádnou roli hraje i ropa. Na bohatá naleziště kolem severoiráckého města Kirkúk vznáší nárok jak Kurdové, tak místní komunita Turkmenů. Jejím nejsilnějším spojencem přitom není nikdo jiný než vláda v Ankaře. Pokud by kontrolu nad ropnými poli získali Kurdové, Turecko by bylo odříznuto od relativně levného zdroje této suroviny.
Turečtí představitelé upozorňují, že vojenské akce jsou namířené čistě proti teroristům z PKK a neměly by vztahy s Kurdy poškodit. Na tom ostatně nemá zájem ani Ankara, protože právě turecké společnosti jsou největšími investory na severu Iráku. Ekonomický rozvoj Kurdistánu by přesto mohly budoucí podobné operace poškodit. S každou takovou akcí totiž přichází migrace obyvatel, nezaměstnanost a chudoba a tvoří se podhoubí nových konfliktů.
Ovšem nejzásadnějším efektem turecké ofenzívy bylo poodkrytí slabosti irácké politické reprezentace. Kurdské požadavky, aby se centrální vláda ostře postavila proti vpádům cizí země, nenacházely v Bagdádu odezvu a k ničemu se nezmohl ani prezident Talabání, přestože je sám kurdského původu.
Vnitřní neshody ohrožují především budoucí dohody o přerozdělování zisků z nerostných surovin. Nejhorším důsledkem pro nadějně se vyvíjející bezpečnostní situaci v celé zemi by však bylo, kdyby doposud klidný Kurdistán vystřídal v každodenním násilí oblasti jižního Iráku a začal tak likvidovat vše, co se od pádu Saddáma podařilo vybudovat.
