“Velká hra“ o kaspické bohatství pokračuje
Surovinová bezpečnost. Pojem, který se vžil do slovníku světové politiky po otřesných ropných krizích počátku 70. let, nabývá v globalizujících se mezinárodních vztazích výraznější podoby. Moc státu se dnes určuje nikoliv počtem tanků nebo zdatností mužů ve zbrani, ale spíše jeho ekonomickým potenciálem. Jedním z primárních úkolů státu k zajištění národní bezpečnosti se tak stává nepřerušené získávání potřebného množství ropy a zemního plynu za trvale nízké ceny. Nezvládnutí tohoto úkolu by nezbytně přivodilo kolaps státu-dovozce ropy.
Problém surovinové bezpečnosti je zvlášť naléhavý v zemích jihovýchodní Asie a v Evropě, kde neexistují vlastní významnější zásobárny ropy a plynu. Dynamický ekonomický růst má ale za následek zvýšení spotřeby strategických surovin v těchto zemích. Podle současných výzkumů se pouze spotřeba zemního plynu v Evropě do roku 2020 zdvojnásobí, čímž se míra závislosti Starého kontinentu na dovozu surovin vyšplhá na 75-80 procent jejich celkové spotřeby (dováženo převážně z Ruska). Spotřeba ropy a plynu v USA ročně vzrůstá v průměru o neuvěřitelná 3 procenta.
Tyto okolnosti podmínily snahy EU a Spojených států zajistit dlouhodobě stabilní vztahy mj. s Ruskem a s klíčovými producenty ropy a plynu na Středním východě. Zároveň ale nastolily další, neméně důležitý úkol: pátrat po nových zásobárnách strategických surovin.
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se jako alternativní dodavatel ropy a plynu přirozeně nabídla oblast Kaspického moře. Vznikem tří nově nezávislých kaspických států – Ázerbajdžánu, Kazachstánu a Turkmenistánu – podle různých odhadů disponujících ropou a plynem v hodnotě až 4 trilionů dolarů, se tato oblast otevřela okolnímu světu. Příležitost si nenechaly ujít regionální mocnosti (Turecko, Írán), ani USA, které se zaměřily na získání vlivu v strategicky důležitém kaspickém regionu.
Tyto aktivity se samozřejmě nezamlouvají Moskvě, která pokládá Kaspickou pánev za zónu svých životních zájmů a nese s nelibostí hraničící až s nevraživostí snahy soupeřů o zpochybnění jejího výlučného postavení. Kremelští stratégové totiž chápou, že zpřístupnění kaspických surovin Spojeným státům i Západu vyloučí mocenský monopol Ruska v rozsáhlém pásmu na jižních hranicích, čemuž se všemožně snaží zabránit. A to především destabilizací regionu podněcováním separatistických vášní řady etnických menšin na území dvou klíčových zemí – Ázerbajdžánu a Gruzie, což má odradit potenciální zájemce o surovinové bohatství Kaspického moře.
V této „velké hře“ o kaspickou ropu se elegantně proplétá geostrategie s ekonomickým zájmem. Podle ideologa americké geopolitiky Zbigniewa Brzezinského má totiž dnešní Rusko, které se nachází na historickém rozcestí, na vybranou dvě možnosti: buďto se vrátí k úloze imperiální mocnosti a začne expandovat nejprve do bývalých sovětských republik anebo se rozhodne pro demokratický vývoj a zůstane ve stávajících hranicích. Nejsnadnějším způsobem, jak zabránit nepříznivému vývoji v Rusku, je odříznout cesty pro jeho případnou expanzi vytvářením svérázného sanitního kordónu pomocí posílení klíčových států Kavkazu, Střední Asie a Ukrajiny. Toho lze dosáhnout mj. vybudováním potrubí, které by transportovalo kaspickou ropu a plyn na západní trhy mimo ruské území.
Postup Američanů v kaspických záležitostech byl od samého počátku velmi vyvážený. Šlo o to, aby proti sobě definitivně nepoštvaly Rusko přílišnou angažovaností či nedejbůh vojenskou přítomností. Washington se proto soustředil na postupné budování okruhu lokálních spojenců prostřednictvím velkorysých půjček a exportu kapitálu. Přes sílící nespokojenost Moskvy došlo k uzavření řady miliardových těžebních smluv s významným zastoupením amerických a západoevropských energetických společností.
Šikovné realizaci obřích „kaspických projektů“ však stála v cestě váhavost soukromých investorů spojená s vkládáním stovek milionů dolarů do potenciálně výbušného regionu. Existují totiž značné obavy jak z destabilizace regionu znovuoživením stále nevyřešených etnických konfliktů, tak z vnitropolitického zmatku v řadě významných kaspických států, který Rusko pravidelně podněcuje. Mělo se za to, že nejistoty kolem realizace kontraktů přetrvají potud, pokud zde pozice Moskvy zůstanou dominantní. Vojenská přítomnost Spojených států na Kaspiku tak byla chápána jako předpoklad úspěšnosti „kaspických projektů“. Před 11. září se zdálo, že to je otázka vzdálené budoucnosti.
Teroristické útoky na americká velkoměsta však vnesly do americké strategie i v kavkazsko-středoasijském regionu řadu podivuhodných korektur. Chystaná vojenská operace v Afghánistánu motivovala Američany k zajištění základny severně od afghánských hranic. V říjnu 2001 byla v uzbeckém Chanabádu zřízena vojenská základna USA. Za tehdejších okolností nemohlo Rusko než tento krok akceptovat. Poprvé tak došlo na území postsovětských republik k ustavení vojenské přítomnosti členské země NATO. Nyní se k základně v Chanabádu připojila i letecká základna NATO v kyrgyzském Biškeku. Situace po zářijových událostech tedy přispěla k vytvoření zcela odlišné mezinárodní situace, která fakticky umožnila i ospravedlnila vojensko-politickou expanzi Washingtonu do kaspického regionu. Tento scénář by byl za „normálních“ okolností vzhledem k neústupnosti Ruska téměř vyloučen.
Dalším nemilým překvapením se pro Moskvu stala zpráva o společné americko-gruzínské vojenské „protiteroristické operaci“, chystané proti „čečenským banditům“ usazeným v Pankisské soutěsce v severní části Gruzie. Pentagon proto již začal se zasíláním amerických zbraní a vojáků do Gruzie. Poblíž jihogruzínského města Marneuli se rovněž buduje turecká vojenská letecká základna; v současné době probíhají jednání o zřízení turecké letecké základny v blízkosti Baku. Do karet Američanům zřejmě hrála též opakovaná tvrzení Rusů o těsné propojenosti čečenských separatistů s bojovníky mezinárodní teroristické sítě Al-Kajda, kteří se soustředili v Pankisské soutěsce s tradičně čečenským většinovým obyvatelstvem.
Tbilisi tyto zprávy zpočátku rezolutně odmítalo. Je zajímavé, že se tato obvinění, která používala Moskva jako nátlakový nástroj proti Gruzii, nakonec obrátila proti ní samé. Třebaže je velmi nepravděpodobné, že Tbilisi i Washington vskutku mají v úmyslu nastolit „ústavní pořádek“ v Pankisi (gruzínsko-čečenské vztahy jsou dnes dobré jako nikdy předtím a vojenská operace de facto proti pankisským Čečenům by zřejmě přispěla ke vzniku dalšího ohniska separatistického konfliktu v Gruzii), jedno je nezpochybnitelné: vojenská expanze USA na Kavkaze i ve Střední Asii je na světě. Tím spíše, že v říjnu loňského roku byl nakonec schválen projekt potrubí z naftových rafinérií v Baku přes Gruzii do Turecka, tedy mimo území Ruska.
