Po sečtení téměř všech hlasů se zdá, že strana prezidenta Erdogana získá v parlamentu 317 křesel z celkových 550. Má tedy jasnou parlamentní většinu. Je to pro AKP úspěch, nebo čekala víc?
Deklaratorně samozřejmě čekali víc. Už před červnovými volbami říkali, že chtějí 400 poslanců. Nazval bych to orientální nadsázkou. Je to pro ně samozřejmě velký úspěch, protože budou s to sestavit velmi silnou jednobarevnou vládu.

Nemají ovšem 326 poslanců, kteří by mohli navrhnout ústavní změnu a schválit referendum, což Erdogan potřebuje. Chce změnit Turecko na prezidentský nebo poloprezidentský systém. K tomu právě potřebuje těch 326 hlasů. AKP teď asi nebude stavět žádnou koalici, ale může si hledat nějaké spojence u dalších stran – tipoval bych to třeba u Strany národního hnutí, což je krajní pravice, i když i ta se staví proti této prezidentově ambici.

Najde se podle vás mezi ostatními poslanci vůle ústavu změnit, nebo je naplnění Erdoganových snah o posílení pravomocí nemožné?
Turecko už pár let sleduji a říkám si, že tam není nemožné už vůbec nic. Tamní režim je čím dál autoritativnější, Erdoganovy kroky se těžko předvídají. Málokdo například čekal, že se po červnových volbách rozhodne zavést Turecko na okraj propasti – znovu rozpoutat válku s Kurdy na východě, zatáhnout zemi do boje proti Islámskému státu a tvářit se jako zachránce Turecka. Bylo to součástí strategie, jak získat hlasy nacionalistů, což mu vyšlo.

Turecká ústava a zákony nefungují stejně jako v západní Evropě. Před rokem například proběhla reforma, která fakticky zbavila soudy nezávislosti. Vzniklo kontrolní těleso, kam dosazuje lidi premiér a ministr spravedlnosti, tedy AKP. Ti pak mohou třeba odvolávat soudce nebo zahajovat disciplinární řízení. Sám Erdogan ještě před volbami říkal, že je prezident silnější, než je psáno na papíře. Tudíž by prý měla následovat legislativní změna, aby zákon odrážel realitu.

Potřebuje tedy vůbec Erdogan ústavní změny, když už má on i jeho AKP tolik pravomocí nad rámec zákona?
Kdyby k ústavním změnám došlo, umlčelo by to hlasy ze zahraničí a kritiku, která se na Erdoganův režim snáší. Kdyby se někdo v budoucnu snažil AKP sestřelit, měl by to mnohem obtížnější, protože AKP může argumentovat: ‚Podívejte se, je to dáno v ústavě a nepřekračujeme její rámec.‘ Pro voliče by to vlastně bylo potvrzení, že hlasovali správně a mají AKP i Erdogana tak silné, jak chtěli.

Co výsledky voleb znamenají pro Kurdy? Levicová strana HDP, která je hájí, zřejmě v parlamentu obsadí 59 křesel.
Je to pro ně do značné míry prohra, protože v červnových volbách získali zhruba 13 procent hlasů a 81 mandátů. Teď jich ubylo. HDP nevolili jen Kurdové, je to taková protestní platforma turecké levice. Skutečně ji volili i sekulární liberálové, protože věřili, že HDP není jen pro Kurdy a přinese mír. Po volbách se ovšem rozpoutala válka s Kurdy na východě země.

Spousta lidí HDP volila, protože doufala, že bude dál pokračovat mírový proces se Stranou kurdských pracujících (PKK) a HDP bude stranou, která bude Kurdy zastupovat v parlamentu. Ale PKK v podstatě házela HDP klacky pod nohy a tvrdila, že HDP tady není od toho, aby říkala, jestli má PKK bojovat, nebo ne.
Poměrně tím shodili stranického lídra Selahattina Demirtaşe, což je charismatická osobnost a politik, jaký se příliš často nevidí. PKK vylekal Demirtaşův úspěch, protože jakmile vznikne další centrum moci, bude to pro PKK problém. Chtějí mít poslední slovo.

„Jsme tu, abychom zaseli semínka lásky. V této zemi nejsou žádní nepřátelé nebo protivníci. Jsou tu jen nálady,“ prohlásil po volbách turecký premiér Ahmet Davutoglu, šéf AKP. Souhlasíte?
Takový výrok mě naprosto nepřekvapuje. V turecké politice je to poměrně běžná věc a je jedno, jestli to říká Davutoglu nebo opoziční strany. Ne, situace v Turecku je úplně jiná. AKP se to samozřejmě bude snažit uklidnit, ale ta země má skutečně vnitřní problémy.

Otázka je, co teď udělají Kurdové, jestli bude intenzivní zápas na východě a jak se Turecku podaří zakročit proti Islámskému státu. Turci si zřejmě konečně uvědomili, že to budou muset udělat, neboť operativci Islámského státu prostě v Turecku jsou – a je jich tam hodně, včetně navrátilců, kteří bojovali v Sýrii.

Islámský stát navíc od července hlasitě kritizuje Erdoganovu vládu, což předtím nedělal. Jejich turecky psaný propagandistický časopis Konstantinie dříve psával: ‚Istanbul nemusíme dobývat, prostě tam v míru vejdeme, budeme zpívat a oni se k nám přidají.‘ V červencovém vydání už stojí, že se Erdogan spřáhl s křižáky, tedy se Spojenými státy a Západem.

Za letním vyostřením konfliktů mezi vládou a Kurdy podle některých odborníků stála prezidentova pomsta za to, že v červnových volbách nezískal jejich hlasy a ztratil většinu. Teď ji má zpět. Uklidní to situaci?

Uvidíme, jak to bude vypadat na jaře. Teď se situace uklidní, přes zimu se obecně moc nebojuje a PKK není tolik aktivní. Konflikt se podle mě bude snažit zmírnit i AKP. Letní boje na východě byly opravdu tvrdé a zemřela tam spousta lidí. Podobalo se to chaosu z devadesátých let, kdy tam opravdu zuřila válka.

Ve městech ovšem tentokrát vůbec nebyla nasazena armáda, všechno dělala policie a protiteroristické jednotky. Kdyby Erdogan vojáky nasadil, intenzita bojů by byla ještě mnohem větší. Je otázkou, zda to Ankara udělá a jestli to vůbec bude potřeba – jestli se sama PKK nerozhodne vyčkávat. Zatím těžko říct, tohle se vůbec nedá předpovídat.