Garantem proamerické ‚ropovodní geopolitiky‘ byl Eduard Ševardnadze. Proto si v Moskvě získal řadu nepřátel – a to navzdory faktu, že to byla právě ruská rozvědka, kdo bývalému prvnímu tajemníkovi gruzínské komunistické strany pomohl do čela nezávislé Gruzie. Ševardnadze pak vrátil Gruzii do postsovětského Svazu nezávislých států a povolil zřízení ruských vojenských základen – údajně výměnou za slib, že mu Moskva pomůže opět připojit odtrženou Abcházii. Této pomoci se však Gruzíni nedočkali, a tak od konce devadesátých let s vypětím sil a marně prosazují odchod ruských vojsk. Před dvěma lety se Ševardnadze sblížil s Washingtonem a dohodl se s ním na společném boji proti čečenským teroristům, kteří mají základny na gruzínském severu.

USA považovaly Ševardnadzeho za spojence, a proto mu zpočátku promíjely volební podvody. Na opozici se přeorientovaly až poté, co z Gruzie prosákly zprávy, že si Ševardnadze chce zajistit podporu Kremlu, a tak se dohodl s promoskevským vůdcem adžárské autonomie Aslanem Abašidzem, že mu v rámci příštích prezidentských voleb postoupí moc. Moskva v Gruzii od počátku čelila obtížnému dilematu: Musela se rozhodnout buď pro proamerického Ševardnadzeho, jehož podpora v zemi lavinovitě klesala, nebo pro ještě více proamerickou opozici.

Někteří komentátoři v této souvislosti poukazovali na to, že logickou volbou Moskvy by mohla být destabilizace Gruzie. Ta by ropovodní projekt spolehlivě znehodnotila. A nebyla by obtížná. Už jen proto, že někteří vlivní představitelé početné arménské a ázerbájdžánské menšiny pohrozili, že přestanou uznávat centrální vládu, dostanou-li se v Tbilisi k moci Saakašviliho nacionalisté. Zmíněné menšiny přitom převládají v mnoha oblastech, jimiž má ropovod vést. Moskva však zvolila konstruktivnější a z dlouhodobého hlediska vhodnější variantu. Když se ukázalo, že ‚rošáda‘ Ševardnadze – Abašidze nemá kvůli stoupající vlně národní nespokojenosti šanci, rozhodl se Kreml zprostředkovat jednání mezi Ševardnadzem a opozicí. Chtěl z kritické situace vytěžit maximum a získat přízeň gruzínské veřejnosti – a to se mu povedlo.

V Gruzii mají však mnohem lepší vyhlídky Američané. Jejich vztahy s touto zemí nezatěžuje minulost, finanční pomoc mohou Gruzii nejen slibovat, ale skutečně i dávat – a navíc, většina Gruzínů vnímá Spojené státy jako garanta státní nezávislosti.

Nová vláda se proto jistě zaměří na maximální sblížení se Západem a posílení strategických vazeb s Washingtonem. A to bude v neposlední řadě předpokládat výstavbu ropovodu do Turecka a uzavření ruských základen. Klíčové pro budoucnost země ovšem bude, aby se nové vládě v Tbilisi podařilo stabilizovat sociálně ekonomickou a politickou situaci a zabránit rozpadu země.