Zjevná snaha vyvázat se z probíhajícího konfliktu je však problematická a mohla by vést k podcenění závažnosti situace. Je zarážející, jak povrchně jsou definovány cíle libyjské operace. Není jasné, jaké jsou podmínky ukončení válečných operací či jak má vypadat výsledné vnitropolitické uspořádání. Objevují se příznaky neblahého syndromu „mission creep“, známého např. z Afghánistánu, tedy postupného proměňování cílů mise v důsledku jejich nedostatečného vymezení na počátku operací. Stále častěji se zmiňuje nutnost změny libyjského režimu, přestože autorizující rezoluce Rady bezpečnosti OSN hovoří pouze o ochraně civilní populace a zbrojním embargu.

Trend směrem k rozšíření válečných cílů navíc není doprovázen adekvátní debatou o možné změně používaných vojenských nástrojů. Už v přípravné fázi byla zastánci zásahu vyzdvihována jako ideální řešení bezletová zóna, ovšem málokdo byl schopen odpovědět na otázku co dělat v případě její nedostatečnosti. Velké naděje jsou zjevně vkládány do vítězství opozičních sil a zasahující státy nepochybně doufají, že souvislý tlak nakonec vyústí ve zhroucení Kaddáfího režimu. Ale co když ne? Jaké jsou alternativy pro případ, že se optimistická očekávání nenaplní? Zvýšená intenzita leteckých úderů na způsob Srbska, kde mezinárodní koalici nakonec nenacházela smysluplné vojenské cíle, na něž by mohla útočit, a kde sehrála důležitou úloha ochota Ruska hodit Miloševiče přes palubu? Masivní vyzbrojení opozičních sil?

Do hry se tak vtíravě vrací otázka nasazení pozemních sil. I v případě, že se mezinárodní koalici podaří této možnosti vyhnout, nebude ukončení konfliktu jednoduché. Válka v Iráku ukázala, že naplánování a provedení vojenské fáze mezinárodní intervence je snadnější složkou celé mise. Klíčové pro dlouhodobý úspěch je poválečné uspořádání Libye (ať už s účastí stávající vládnoucí rodiny, nebo bez ní), ale plnohodnotná diskuze na toto téma zatím neexistuje. Je to paradoxní, protože právě budoucí povaha libyjského režimu je, řečeno se Shakespearem, tím, oč tu běží.

Tyto výhrady nemění nic na faktu, že dosáhnout autorizace použití síly ze strany OSN v reakci na hrozící humanitární katastrofu bylo jednoznačným úspěchem spojenecké diplomacie. Odmítnout lze i obvinění ze selektivního postupu („proč právě Libye, a ne Bahrajn, Jemen, …?“), protože akceptování tohoto argumentu by v praxi znamenalo, že když není možné jednat všude, není správné jednat nikde. Přesto budí spojenecká operace rozpaky, především kvůli vágnosti a neurčitosti deklarovaných politických cílů. Spojené státy svou účastí na intervenci zjevně překonaly „irácký syndrom“, ale bohužel se nezdá, že by se v tomto ohledu z irácké zkušenosti příliš poučily.