Současný vývoj informačních a komunikačních technologií může však tuto tezi vyvrátit, a to jak z důvodů bezpečnostně-strategických, tak i z důvodů fyziologických. Mnoho vědců a expertů se tak shoduje na tom, že je nutné zavést legislativní opatření – zejména – proti zneužití a používání umělé inteligence v obranném průmyslu. Bude to však vůbec možné?

Prvním problémem v oblasti možné regulace autonomních systémů a robotů je otázka „co má být přesně regulováno“. Tak jako neexistuje univerzální a jednotná definice terorismu, proti kterému nejsme schopni bojovat na globální úrovni, na otázku „co je robot“ či „co je umělá inteligence“ neexistuje jednotná a univerzální odpověď, respektive konsensus. Mimo to jsou využívané definice příliš obecné.

Aktuálním příkladem je návrh rezoluce Výboru pro právní záležitosti EU, jenž by upravoval status robotů ve výrobním procesu, respektive zavedl jejich zdanění (sociální pojištění). Tato regulace by dle zástupců výboru měla nejen zamezit výpadkům příjmů státních rozpočtů, ale i vyřešit sociální problémy na regionální úrovni kvůli automatizaci výrobních procesů. Pokud by však někdy došlo ke zdanění robotů, nejprve by bylo nutné zavést jasnou definici robota, tedy toho, co bude znamenat jeden robot, který bude zdaněn.

V praxi totiž může mimo jiné nastat situace, kdy ve výrobním procesu společnosti „A“ bude využíván pouze jeden komplexní autonomní systém, který zajistí vše od složení výrobku přes logistiku oproti menší společnosti „B“, která bude využívat na jednotlivé úkony více systémů, respektive robotů.

Nemožnost vymahatelnosti a globální regulace

Nové technologie a autonomní systémy s obecnou umělou inteligencí pomohou nabízet lepší služby koncovým zákazníkům či dokonce zachraňovat a ulehčovat životy (ne)potřebným. Ruku v ruce může dojít k rozsáhlým sociálním a bezpečnostním problémům, které budou muset národní vlády řešit, a bude pouze otázkou, jaké mantinely budou pro takovýto vývoj autonomních systémů nastaveny.

V minulosti mohly jednotlivé státy využívat jakékoliv prostředky k dosažení svých zájmů ve vztahu k jinému územnímu celku, a to i za pomocihard power. To však v současné době nepovoluje mezinárodní právo, které je založeno na svrchované rovnosti států.

Ta je navíc omezena jednotlivými úmluvami nejen ve vztahu k šíření konvenčních zbraní, respektive vojensky využitelného materiálu, ale i ve vztahu ke zbrojení a odzbrojení. Jednotlivé úmluvy jsou však založené zejména na důvěře mezi státy. Nicméně mezinárodní vztahy jsou založené převážně na nedůvěře, jež vede naopak k dalšímu zbrojení a ohrožování celosvětového míru.

Co se týče univerzální a právně závazné smlouvy, která by řešila otázku kontroly nad mezinárodním obchodem se zbraněmi, v současné době neexistuje. V roce 2014 sice vstoupila v platnost tzv. Arms Trade Treaty, ta byla však ratifikována pouze 84 státy. Světové velmoci jako například Spojené státy, Rusko, Indie či ČLR doposud smlouvu neratifikovaly. Nejednotnost postojů v rámci mezinárodního obchodu můžeme přisoudit převážně ke snaze chránit národní a obchodní zájmy. Z tohoto důvodu není na místě si pokládat otázku, zda-li bude vůbec možné regulovat AI, ale spíše, kdo bude jako první nové technologie ovládat.