Asociační dohoda s Ukrajinou je složitý dokument, který má více než dva tisíce stránek. Jeho klíčová část spočívá v tom, že likviduje vzájemné obchodní bariéry mezi EU a Ukrajinou a vytváří mezi nimi zónu volného obchodu. Vzhledem k složitosti a objemu textu lze úspěšně pochybovat o tom, že by ho Nizozemci hlasující v referendu dopodrobna znali.

O tom, že samotná dohoda je zástupným tématem, svědčí i to, že o analogických dohodách s Moldavskem a Gruzií se žádné referendum nekonalo, přičemž tyto dohody nevzbudily žádný větší ohlas. Ostatně i iniciátoři referenda přiznávají, že jim jde spíše o hlasování o vztahu k EU jako takové. Samotní Nizozemci podle průzkumů o referendu buď vůbec nevědí, nebo mají o otázce v referendu a Asociační dohodě velmi zkreslené představy. Často ji totiž dávají do přímé souvislosti se vstupem Ukrajiny do EU, který ale dohoda nijak neimplikuje. Není proto náhoda, že když bylo dotazovaným při jednom z průzkumů vysvětleno, o čem dohoda skutečně je, tak výrazně stoupl počet jejích příznivců.

Kvůli dohodě Ukrajinci umírali

Vrtošivé veřejné mínění v Nizozemsku tedy bude v referendu rozhodovat o pro Ukrajinu naprosto zásadní dohodě, která může být do budoucna katalyzátorem skutečné transformace země, a to vše za kampaně odpůrců dohody, jež se neopírá o fakta, nýbrž o emoce. Ukrajina se tak stala rukojmím nizozemských populistů, kteří mohou značně zkomplikovat osud dohody, která se připravovala dlouhé roky a kvůli jejímuž nepodepsání vyšli Ukrajinci v listopadu 2013 do ulic Kyjeva, kde později i umírali. A to i přesto, že samotné referendum má pouze konzultativní charakter a není závazné. Netřeba připomínat, že tato situace z pochopitelných důvodů náramně vyhovuje Rusku a ruská propaganda v souvislosti s referendem jede na plné obrátky.

Z těchto důvodů lze úspěšně pochybovat o smyslu podobných referend jako celku, neboť se nejedná o první podobně „podivné“ hlasování motivované populismem nebo partikulárními zájmy některých skupin. Stačí si vzpomenout na loňská celostátní referenda v Polsku a na Slovensku či švýcarské referendum o zákazu stavby minaretů z roku 2009.

Na určité úrovni (ideálně lokální) je referendum jistě dobrým nástrojem, jak o některých věcech rozhodovat. Totéž platí pro zásadní strategické otázky typu připojení k EU či vyhlášení nezávislosti – viz skotské referendum z roku 2014. Otázkou ale zůstává, zdali je možné nechat veřejnost přímo rozhodovat o věcech, ke kterým není schopna se fundovaně vyjádřit. Současné nizozemské referendum i různé jiné příklady z nedávné doby by proto měly být důrazným varováním před tím, abychom těmto trendům v Česku podlehli. A to obzvlášť v situaci, kdy si přímou demokracii ve formě referend vzali za svou takoví lidé jako například Tomio Okamura.

Článek vyšel ve čtvrtletníku Demokratický střed.