Neméně významné je i to, že zájem o samotnou existenci a schopnost využívat služeb a potenciálu think-tanků je rovněž na straně tvůrců zahraniční politiky, poslanců, senátorů i novinářů ve velmi zárodečném stadiu. I přes to jejich význam a vliv na veřejné mínění a utváření politiky v zemích střední Evropy roste. Následující stať si klade za cíl popsat jejich činnost na konkrétním případě Běloruska, jež bylo do konce století na okraji zájmu zahraničních politik i veřejností ve středoevropských zemích, či přesněji v podstatě neexistovalo na mentálních mapách většiny Evropanů. Zde je třeba poznamenat, že ve všech popisovaných zemích jsou aktivní organizace, které nejsou „čistými“ think-tanky, ale také implementují v Bělorusku konkrétní projekty, což jim přináší informace, kontakty a znalosti, jež by bylo jinak naprosto nemožné získat. Klasickým příkladem takové organizace je Sorosovo polské zastoupení – Nadace Stefana Batoryho – či slovenská Nadace Pontis. V Česku měla zásadní vliv na vnesení běloruské otázky do veřejné debaty společnost Člověk v tísni, jejíž některé aktivity v této oblasti je také možné označit za typické spíše pro think-tank.

Nejaktivnější jsou think-tanky bezpochyby v Polsku. O Bělorusko je zde z přirozených historických důvodů i kvůli společné hranici ze všech zemí pochopitelně největší zájem. Spolupráce mezi zástupci think-tanků a ministerstvem zahraničních věcí se rozvinula zejména v době, kdy v čele tohoto úřadu stál Włodzimierz Cimoszewicz (2001 až 2005). Bezprostředně po jeho nástupu do funkce jej koncem listopadu oslovila nevládní platforma Grupa Zagranica (o níž bude řeč dále) dopisem, jenž obsahoval návrhy na zahájení stálé spolupráce mezi nevládními organizacemi a státními orgány podílejícími se na formování zahraniční politiky. Svým nařízením z listopadu 2002 pak ministr Cimoszewicz vytvořil Radu pro spolupráci s nevládními organizacemi, k jejímž úkolům patří i „konzultovat východiska polské zahraniční politiky vůči zemím, v nichž aktivně působí mezinárodní a polské nevládní organizace, a strategie pomoci poskytované Polskou republikou“. Rada má 16 členů, z nichž je sedm zástupců ministerstva. Mimo tento rámec se na ministerstvu konaly na různých úrovních porady se zástupci nevládního sektoru k mnoha otázkám. Nejviditelnějším konkrétním výsledkem spolupráce byl oficiální polský non-paper ke vztahům EU k východním sousedům po rozšíření v roce 2004 . Ve svém vystoupení z 30. června 2003 v Batoryho nadaci ministr Cimoszewicz pak uvedl: „Značná část polského non-paperu ve věci východní dimenze společné evropské politiky, který nedávno představila polská vláda, vznikla díky návrhům předneseným polskými nevládními organizacemi. Dodám jen, že to byly návrhy velice cenné, nerutinní, které vykračovaly za stereotyp tohoto druhu materiálů a návrhů, které se rodí a jsou schvalovány v Evropské unii.“ V souvislosti se vstupem do EU a nutnosti zrušit bezvízový styk se zeměmi bývalého Sovětského svazu měly nevládní organizace také velký vliv na úspěšné zavedení asymetrických vízových vztahů Polska s jeho východními sousedy.

Od roku 2004 v Polsku funguje takzvaná Skupina Zahraničí (Grupa Zagranica) – platforma nevládních organizací pracujících a zabývajících se zahraničím, mezi jejímiž 41 členy jsou i polské nevládní think tanky. Skupina institucionalizovala spolupráci, která trvala již od roku 2001, a kromě výměny informací si klade za cíl podílet se na formulaci a realizaci polské zahraniční pomoci. Její zástupce má také například možnost účastnit se jako pozorovatel práce komisí Ministerstva zahraničních věcí, které rozhodují o přidělování prostředků pro projekty transformační a rozvojové spolupráce, což přispívá k vytváření atmosféry důvěry a transparentnosti. Skupina rovněž ministerstvu navrhuje konkrétní možnosti, jak zlepšit procedurální i meritorní podmínky vyhlašovaných konkursů. V roce 2006 navrhla například vytvoření polských stipendijních programů, zpracovala návrh tematických priorit a implementačních mechanismů polské zahraniční pomoci a také návrh vládních programů pro Bělorusko. Polské ministerstvo zahraničních věcí v roce 2005 podpořilo 13 projektů pro Bělorusko v celkové výši 270 tis. EURO. V roce 2006 to bylo 34 projektů v hodnotě 2,3 mil EURO a vládní stipendijní program Konstanty Kalinovského, na nějž bylo vydáno 1,3 mil EURO.

Nejen v běloruské otázce mají největší vliv na polskou zahraniční politiku instituce státní (což je pozoruhodný rozdíl ve srovnání s Českem i Slovenskem). Jak Polský institut mezinárodních vztahů (Polski instytut spraw międzynarodowych – PISM), tak i Centrum východních studií (Ośrodek studiów wschodnich – OSW) připravují pro zástupce státní správy velice kvalitní analýzy a informace, jež jsou svými adresáty využívány. Z nestátních organizací je nejvlivnější zmíněná Batoryho nadace, která od roku 2001 vydala k problematice Běloruska na deset analýz a uspořádala řadu akcí. V menší míře se Bělorusku věnují i další polské think-tanky jako Institut pro veřejné otázky (Instytut spraw publicznych – ISP), Centrum mezinárodních vztahů (Centrum stosunków międzynarodowych – CSM) či krakovský Institut strategických studií (Instytut studiów strategicznych – ISS).

V České republice byl zájem o Bělorusko jak mezi politiky, tak i veřejností mnohem menší, a to i přes to, že v Praze i dalších českých městech nacházela v různých dobách útočiště řada Bělorusů a mezi válkami zde sídlila i běloruská exilová vláda. Příchod dalších uprchlíků ve druhé polovině 90. let byl impulsem pro vznik nového zájmu o Bělorusko. Rozhodující úlohu zde sehrálo Běloruské centrum založené z popudu emigranta Vladislava Jandjuka v rámci Společnosti Člověk v tísni na jaře 1998. Díky podpoře americké National Endowment for Democracy působilo Centrum částečně i jako think-tank například vytvářením materiálů určených pro státní správu (zejména měsíční přehledy událostí v Bělorusku zpracovávané od roku 1999 a spolupráce při zpracovávání koncepce vztahů České republiky k Bělorusku) či navrhováním konkrétních kroků a programů české exekutivě (stipendijní program pro perzekvované běloruské studenty od roku 2000 a další).

V běloruské problematice se výrazně angažuje i Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), která s touto tematikou uspořádala více než deset veřejných akcí (první v květnu 1998), několik uzavřených kulatých stolů pro tvůrce zahraniční politiky a vydala také několik článků a analýz, z nichž tři vznikly v rámci spolupráce s Batoryho nadací . V roce 2002 Asociace neformálně iniciovala vznik stipendií Mezinárodního visegrádského fondu pro studenty ze zemí východní Evropy včetně Běloruska a Balkánu. Na jaře 2004 AMO se Společností Člověk v tísni uspořádali v českém Senátu mezinárodní konferenci „Bělorusko – náš nový soused“, jíž se zúčastnili zástupci parlamentů a vlád několika evropských zemí a poslanci Evropského Parlamentu. Díky vzniku Oddělení transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR v roce 2004 (k čemuž byla ostatně impulsem aktivita Společnosti Člověk v tísni), které může financovat projekty nevládních organizací v několika zemích včetně Běloruska, zájem o tuto zemi v Česku mimořádně vzrostl. Začaly se jí věnovat i jiné organizace, jež se označují za think-tanky, jako Europeum nebo CEVRO, které se soustředily se výlučně na realizaci vzdělávacích projektů pro představitele běloruské opozice. V roce 2005 bylo s podporou českého ministerstva zahraničí realizováno celkem 9 běloruských projektů v celkové výši 3,5 mil. Kč, v roce 2006 pak 9 projektů v hodnotě 7,4 mil Kč. Kromě toho se v rámci mimořádné pomoci studentům perzekvovaným z politických důvodů po březnových prezidentských volbách uskutečnilo 17 krátkodobých vzdělávacích programů v hodnotě 14,4 mil. Kč, jichž se zúčastnilo přes 130 studentů.

Na Slovensku práci a postavení think-tanků ovlivňuje mnohem více než v polském a českém případě politická situace a její specifika. Období vlád Vladimíra Mečiara paradoxně přispělo ke vzniku a výrazné aktivitě think-tanků jako například Slovenské společnosti pro zahraniční politiku (SFPA) nebo Institutu pro veřejné otázky (IVO). Zejména SFPA otevřeně kritizovala tehdejší zahraničněpolitickou praxi slovenské vlády, mimo jiné vnímání východní politiky výlučně prizmatem nadstandardních vztahů s Ruskem. Po vnitropolitických změnách po volbách v roce 1998 odešli někteří představitelé think-tanků do státní správy, slovenský zájem o Bělorusko ale zůstával minimální a orientoval se z přirozených důvodů spíše na Ukrajinu. Bělorusku se slovenské think-tanky začaly více věnovat až v průběhu roku 2003. Aktivní zde dodnes je především Nadace Pontis, která ve své činnosti kombinuje přímou podporu běloruským opozičním skupinám s typicky think-tankovými aktivitami, jako je publikace řady paperů apod. Pontis je také jako jediná organizace členem slovenské Platformy nevládních rozvojových organizací, která je však na rozdíl od polské Grupy Zagranica zaměřena pouze na problematiku rozvojových zemí a otázkám demokratizace se nevěnuje. O běloruskou tematiku se ze slovenských think-tanků zajímají rovněž IVO a SFPA. Jedním z výsledků působení slovenských think-tanků a dalších nevládních organizací bylo i vyčlenění v roce 200410 milionů Sk na projekty směřující k podpoře demokracie a občanské společnosti na Ukrajině a v Bělorusku, za něž bylo realizováno 6 běloruských projektů a financován pobyt pozorovatelů na parlamentních volbách na podzim téhož roku.

Vítězství populistického Smeru Roberta Fica v parlamentních volbách v červnu 2006 a vytvoření vládní koalice se Slovenskou národní stranou a Mečiarovým Hnutím za demokratické Slovensko vyvolalo obavy ze změny nastoupeného trendu, jež byly vyjádřeny ve Výzvě za udržení demokratické solidarity ve slovenské zahraniční politice z 11. srpna, pod níž jsou podepsáni zástupci devíti nevládních organizací včetně Nadace Pontis, IVO a SFPA. V prohlášení se mimo jiné uvádí, že nevládní organizace „veria, že v praktickom uplatňovaní zahraničnej politiky vláda nespochybní jestvujúci národný konsenzus slovenských demokratických síl v zahraničnej politike. Jeho súčasťou je aj podpora zápasu o demokraciu a slobodu, ľudské práva a budovanie občianskej spoločnosti vo viacerých krízových a diktátorských krajinách ako sú Ukrajina, Bielorusko, Kuba, Irak, Afganistan a ďalšie, v ktorých pôsobia slovenské mimovládne organizácie.“

Se vstupem zemí střední Evropy do Evropské unie v roce 2004 začaly zdejší think-tanky usilovat také o ovlivňování evropských politik svých vlád i Unie samotné. V případě Běloruska se přitom stále jedná v podstatě o průkopnickou činnost, jelikož ani západoevropské think-tanky ani evropské instituce nejevily až na výjimky o tuto zemi hlubší zájem ani neměly na tuto problematiku potřebné experty a kontakty (v několika málo případech, kdy se Bělorusku věnovaly, využívaly především služeb polských analytiků). Na evropském poli výrazně působí zejména slovenská Nadace Pontis a polská Batoryho nadace, jež uspořádala několik veřejných kulatých stolů k problematice politiky EU vůči Bělorusku v Bruselu a Berlíně a na toto téma zveřejnila společně s českou Asociací pro mezinárodní otázky několik policy paperů. Společně s aktivitami poslanců Evropského parlamentu (především polských a litevských) tyto aktivity přispívají k postupnému růstu zájmu o Bělorusko a aktivizaci evropské politiky vůči němu. Pozitivním signálem rovněž je rostoucí intenzita spolupráce a společných projektů think-tanků ze zmiňovaných zemí.

Článek je součástí sborníku „Středoevropské think-tanky a podpora demokracie v zahraničí“ (ed. Miroslav Dušek ), který vydalo Americké centrum v Praze.