Šíitská většina představuje přibližně 60% 23milionové populace Iráku. Přitom od roku 1932, kdy byla v Iráku ustavena nezávislá monarchie, až do svržení Saddámova režimu vloni, byla místní elita tvořena výhradně sunnitskou menšinou čítající 10-15% populace. Specifikem Iráku byla skutečnost, že iráčtí šíitové – etničtí Arabové – byli v rámci vlastního státu diskriminováni arabskými nacionalisty.

Pronásledování šíitů se zintenzívnilo během irácko-íránské války (1980-1988). Protože iráčtí šíitové tradičně tíhli spíše k souvěrcům v Íránu, stovky šíitských duchovních byly Saddámovou policií popraveny a desetitisíce šíitů utekly do Íránu. Roky vyhnanství v Íránu, který jako jediná země poskytl uprchlíkům útočiště, tak přispěly k tomu, že Teherán je vnímán jako jejich ochránce.

Šíité chtěli demokracii

Poměrně snadné vojenské obsazení iráckého území bylo značně podmíněno příznivým vztahem šíitů k invazi. Američany proklamovaná demokratizace Iráku by totiž musela logicky vést k uchopení moci představiteli početnější šíitské komunity.

Případná „šíitizace“ Iráku by ale zřejmě přivedla k upevnění pozic Íránu nejen v této zemi, ale i na celém Středním východě, což by zmařilo veškerý smysl čtvrtstoleté americké strategie v tomto klíčovém regionu. Tento vývoj by pak navíc posílil mocenské aspirace početných šíitských komunit v řadě zemí s tradiční sunnitskou dominancí, což by mohlo posloužit jako destabilizační faktor.

Americká okupační administrativa proto již zpočátku bránila reálnému předání moci šíitům, neváhala sáhat k různě ospravedlňovaným zatýkáním šíitských aktivistů a znemožňovala návrat šíitských běženců z Íránu. Tato politika spolu s katastrofickou sociálně-ekonomickou situací země má za následek výrazný růst šíitské nespokojenosti.

Hrozí šíitská intifáda?

Frustrace šíitů se dřív či později musela projevit. Skutečnost, že se počáteční šíitský odpor soustředil kolem osoby Muktady Sadra – málo významného šíitského duchovního – lze vnímat spíše jako spouštěcí faktor než podstatu krize.

Rozhodná vojenská odpověď koaličních jednotek ale přispívá k rozšíření kruhu lidí krevně vtažených do konfliktu a činí tak nebezpečnou eskalaci nevyhnutelnou. Po desetiletích útrap jsou totiž šíité nesmírně konsolidovanou komunitou disponující vyvinutým sektářským cítěním, a útok proti jedné jejich skupině automaticky hrozí vtáhnout do srážek celou šíitskou komunitu či aspoň její podstatnou část. Rozhovory o blížící se „šíitské intifádě“ tedy nejsou nikterak neopodstatněné.

Mnohem nebezpečnější je však skutečnost, že události v Iráku mají vážné následky překračující lokální irácký rámec. I když je nesmírně obtížné v této souvislosti zjednodušovat, lze říci, že Spojené státy po 11. září svým dost necitlivým a neobratným přístupem, ale i provokativní válečnou rétorikou do jisté míry samy ne-li vytvořily, tak konsolidovaly protivníka.

Původně málo významné skupiny islamistických radikálů roztříštěné po celém světě získaly silnou jednotnou ideologii, společného nepřítele, globální rozměr činnosti i účinné prostředky boje. To jim pak umožňuje, jak věří, být rovnocennými a obávanými protivníky tomu, co upřímně nenávidí jako „světové zlo“. Z tohoto hlediska se jim přetrvávající konflikt v Iráku může hodit jako výtečná příležitost k prokázání pravdivost své ideologie a zajistit rekrutování nových kádrů po celém světě.