Každý na svém

Tento březen měl rozhodnout o budoucnosti Izraele na dlouhou dobu, ba na věky. Místo nekonečného vyjednávání s Palestinci stanovit hranice, oddělit od sebe dva státy a pak hrát každý na svém. Tak si to představoval otec této myšlenky Ariel Šaron. Dospěl k ní na stará kolena poté, co celý život strávil ve válkách za přežití židovského státu – a pak zjistil, že má-li zůstat židovský a demokratický, musí se odpoutat od Palestinců. Šaron se kvůli tomu rozešel se stranou Likud a do voleb vyrukoval s formací Kadima – Vpřed. Ale pak bylo všechno jinak. Šarona postihla mozková mrtvice, palestinské volby vyhrál islamistický Hamas a základní otázka se změnila. Nevyjde ze sousedního státu nakonec větší hrozba, než jaká dosud panovala v okupovaných teritoriích? V tomto znamení probíhá kampaň, jejíž oficiální část začala 7. března. A protože tuto sobotu již Palestinci představili svou vládu Hamasu, izraelští voliči půjdou k urnám s vědomím konkrétní hrozby. Izraelská a palestinská politika zůstávají spojenými nádobami.

„Oooolmert“

Stín nemocného Ariela Šarona se vznáší nad hlavami lídrů kandidujících stran. K jeho politickému odkazu se zcela hlásí jím vytvořená strana Kadima, v jejíž čele stojí úřadující premiér Ehud Olmert. Od Šaronova kolapsu před více než dvěma měsíci převzal řízení vlády a dostal se do čela Kadimy. Přestože Olmert působil deset let jako starosta Jeruzaléma, jeho političtí protivníci mu vyčítají nedostatečné politické zkušenosti, neznalost prostředí mezinárodní politiky a žádný hmatatelný výsledek za sebou. V předvolebních televizních klipech odpovídají „náhodě vybraní“ Izraelci na otázku „Co udělal Olmert pro Izrael?“ nerozhodným „ooooo…“ a moderátorův hlas dodává: „Opravdu chcete volit ooo…Olmerta?“. Izraelci většinou jen krčí rameny – Olmert oslňuje málokoho, Kadima působí často populisticky, ale důležitá je záruka kontinuity s ikonou izraelské obrany a sebedůvěry.

Hlavním vstupním kapitálem Kadimy byla právě osobnost „jestřába“ Šarona, který si mohl se svojí politickou minulostí dovolit tak významný krok, jakým bylo stažení Izraele z Gazy a stavba mezinárodně kritizované bezpečnostní bariéry. Jeho nástupce nemá srovnatelnou pověst silné a konzistentní osobnosti, vojáka, který si může dovolit dělat kompromisy. Stejně jako Šarona jej ovšem provázejí aféry spojené s rodinou: Likud napadá ve svých volebních spotech Olmerta za to, že některé z jeho dětí odmítly sloužit v armádě.

Likud a jeho osadníci

Pro vnějšího pozorovatele může být těžko pochopitelné, proč není nejpravděpodobnějším povolebním uspořádáním pravicová kolice programově nejbližších stran Kadima a Likud. Paraela se zkušeností české Unie svobody z roku 1998 nám může pomoci pochopit to, že mnohdy se právě programově nejbližší strany nejhůře dohodnou, je-li ve hře osobní nevraživost a nevyřízené účty. Co vlastně Olmerta a lídra Likudu Netanjahua rozděluje především? Není to ani tak postup vůči Palestincům, nýbrž postup vůči izraelským osadníkům na Západním břehu Jordánu. Kadima chce narýsovat definitivní hranice Izraele (kryjící se z velké části s tzv. bezpečnostní bariérou) a začlenit do židovského státu velké bloky osad, včetně těch na východ od Jeruzaléma, zatímco malé osamocené enklávy postupně vyklidit. Likud drží tradičně nad osadníky ochranou ruku, ačkoli jejich vydržování stojí stát mnoho peněz. Benjamin „Bibi“ Netanjahu, který sází v kampani na to, že je jako bývalý premiér politicky nejzkušenějším lídrem, označil volby za „referendum o Západním břehu“. Nečekané masivní vítězství Hamasu v palestinských volbách pozici Likudu výrazně posílilo. Voliči začínají slyšet na Netanjahuovy argumenty, s nimiž odstoupil loni v létě z Šaronovy vlády: opuštění palestinských území znamená ústupek terorismu. Na Západním břehu a v Gaze vznikne bez izraelské kontroly základna teroru pro útoky na židovský stát. Tato výzva nezůstala nevyslyšena. Razance, s níž Olmert v minulém týdnu provedl útok na věznici v palestinském Jerichu, svědčí o tom, že cítil potřebu tyto pochyby u voličů co nejdříve vyvrátit. Akce přivedla před izraelskou justici zadržované Palestince, kteří v roce 2001 spáchali atentát na ministra turistiky Rechavama Ze’eviho, ale vláda Hamasu hrozila jejich propuštěním. Podle průzkumu zveřejněného deníkem Ha’arec vrátila vojenská operace Olmertovi velkou část ztracené popularity. V době, kdy média na nemocného Šarona již pozapomněla a mnohem více se věnují aktuálním aférám izraelské politiky, klesaly preference Kadimy z lednových 44 křesel v Knesetu na 37 míst. Poslední průzkum ukazuje vzestup na 43 křesel (ze 120).

Labouristé věří v koalici

„Třetím vzadu“ volebního pelotonu je Strana práce s málo známým lídrem Amirem Perecem. Podle průzkumů si udržuje stabilně naději na 15-17 křesel v parlamentu a budoucí středolevou koalici s Kadimou. Strana práce nevede – tak jako jiné strany – konfrontační kampaň, protože nemá velkou naději získat mnoho nových voličů. Své skalní si udrží i pod bývalým odborovým lídrem Perecem, mnoho potenciálních jí přebrala Kadima.

Kadima však Straně práce vzala i hlavní téma — urovnání konfliktu s Palestinci. Olmert, stejně jako Šaron, nikdy nemluví o „mírovém procesu“, ale o zajištění bezpečnosti země. Strana práce je tradičně ve své rétorice otevřenější vůči jednání s Palestinci, vládu Hamasu však nemůže za seriózního partnera označit ani největší „holubice“ izraelské politiky. Muž, který má na mezinárodní scéně tuto pověst, Šimon Peres, se již koncem loňského roku otevřeně přihlásil k programu Kadimy.

Průzkumy ukazují, že pětina voličů stále není rozhodnuta. Kadima již pravděpodobně svého stropu dosáhla, neboť s jejím plánem na evakuaci osad na Západním břehu souhlasí 37 % voličů a 48,5 % je proti němu. Likud vede ostře negativní kampaň proti všem, která se může ještě v boji o nerozhodnuté voliče vyplatit, bude-li kabinet Hamasu vysloveně teroristický. Strach z vlády mudžáhidů nažene Netanjahuovi mnoho voličů a může zvrátit rozhodnutí mnoha volit Kadimu.

Vedlejším efektem letošního boje o hlasy izraelských voličů je očekávaný nárůst hlasů arabské menšiny pro arabské strany (Balad, Sjednocená arabská kandidátka a Chadaš-Taۥal). Dosud je volila zhruba třetina Arabů s izraelským pasem, letos se očekává, že jich bude polovina. Druhým efektem svědčícím o znechucení části mládeže politikou je to, že strana kuřáků marihuany Zelený list má poprvé v historii šanci dostat se do Knesetu – průzkumy jí nyní přisuzují dvě křesla.

Stabilní podporu si udržují náboženské strany Mafdal a Šas, naopak výrazný neúspěch očekává — i vinou vnitřního rozštěpení – liberální a sekulární strana Šinuj (Změna), která v posledních volbách získala rekordních 15 křesel a letos nemá vyhlídky ani na jedno.

Kohabitace ve Svaté zemi

Když bývalý terorista Jásir Arafát rozjel palestinské povstání, intifádu al-Aksa, odmítal s ním Izrael jednat. Těžko si tak lze představit, jak bude vyjednávat s teroristy současnými z hnutí Hamas. Ve světle nastávající „kohabitace“ s vládou sestavenou Hamasem se ukazuje Šaronova strategie jednostranných kroků jako pro nejbližší léta nezbytná. Vítězství Kadimy sice není samospasitelné, pro Izraelce je však alespoň zárukou pokračování relativně klidného a bezpečného období, bez vln teroristických útoků a masivních vojenských intervencí na okupovaná uzemí. Spojenectví Kadimy se Stranou práce pacifikuje případnou levicovou opozici, lze však očekávat, že pravicový Likud vsadí na emotivní odpor proti evakuaci osad na Západním břehu. Přestože podpora radikálních osadníků je v izraelské společnosti menšinová a většina Izraelců chápe argument, že trvalá okupace z ideologických důvodů je příliš nákladná a stojí i lidské životy, bude stahování z části osad prubířským kamenem politického osudu premiéra Olmerta. Pokud by se podařilo, zajistí si místo v dějinách minimálně po boku Ariela Šarona, pokud by vedlo k posílení terorismu, čeká Izrael vláda zradikalizovaného Likudu a nacionalistů typu Avigdora Liebermana.