Sarkozyho rendez-vous se střední Evropou
Václav Nekvapil
/ Ed. 17. 2. 2016
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy s oblibou využívá ve své zahraniční politice nástroje „strategického partnerství“. Chce-li dodat některé ze svých četných (ale bleskových) zahraničních cest většího lesku, oznámí předem, že navštívené zemi nabídne strategické partnerství. Zvláště aktivní je v tomto směru ve Středomoří a v oblasti Perského zálivu, kde jde tato metoda politicky ruku v ruce s ideou tzv. Unie pro Středomoří, ekonomicky pak s propagací exportu francouzských jaderných technologií.
Země střední Evropy však od Sarkozyho očekávají důkazy skutečného obratu ve francouzské politice vůči jejich regionu. Čekají, že je začne brát jako rovnocenné partnery a ne jako věčně „nové členy“ odkudsi z „východu“. Poslední kroky prezidenta Sarkozyho naznačují, že se pragmatický obrat stává skutečností.
Středoevropští politici si dobře pamatují vzkaz Sarkozyho předchůdce Chiraka, že vyjádřením své podpory americké vojenské intervenci v Iráku „propásli příležitost mlčet“. Šlo však jen o vyvrcholení letité krize. Ta začala Mitterrandovým výrokem, že na vstup do Unie můžeme čekat „ještě celá desetiletí“, a pokračovala váhavými postoji Paříže k východnímu rozšíření EU. Přirozeným tahounem rozšíření bylo Německo. Země galského kohouta spíše opatrně vyčkávala a tlačila jen na přijetí jazykově spřízněného Rumunska.
Rozdělení na „starou“ a „novou“ Evropu však nevychází z nedůvěry ve Francii a z nadšení pro politiku George W. Bushe, jak se Francouzi často domnívají, nýbrž ze strachu před „Sophiinou volbou“ mezi transatlantickým spojenectvím a evropskou obranou. Češi, Poláci, Slováci, Maďaři a pobaltské země mají zájem na udržení těsných vazeb mezi EU a USA, což může být ve stále větší Unii čím dál složitější problém.
V tomto ohledu však Sarkozy přináší naději. Jeho proamerické postoje a snaha odstranit za Chiraka se rozevírající propast mezi Amerikou a Francií jsou ve střední Evropě velmi oceňovány. Kdyby dnes vládl v Elysejském paláci Jacques Chirac, byla by česká a polská jednání se Spojenými státy o umístění protiraketové obrany přijímána v EU daleko obtížněji. Ohlášený francouzský návrat do vojenských struktur NATO a Sarkozyho iniciativa ve prospěch evropské obrany v souladu se spojeneckými svazky s USA otevírají středoevropským zemím velké pole působnosti.
Z těchto posunů současné evropské politiky naopak nejsou nadšeni neutrální Irové, obávající se „militarizace Unie“. I když skutečný obsah Lisabonské smlouvy s tím měl jen málo co do činění, faktem zůstává, že dokument odmítla země, jejíž populace nepřesahuje jedno procento obyvatel EU. Sarkozyho návštěva Česka vyšla shodou okolností na první pracovní den po neúspěšném irském referendu a sešel se na ní hned se čtyřmi středoevropskými premiéry při pětihodinovém pobytu (což je i na Sarkozyho „úsporný“ režim pracovních zahraničních cest mimořádný výkon).
Jakožto budoucí předseda Evropské rady si francouzský prezident dobře uvědomuje, že potřebuje mít státy našeho regionu na své straně. Jistě vítaným závdavkem před pražskou schůzkou bylo nedávné ohlášení úplného otevření francouzského pracovního trhu občanům osmi středo- a východoevropských zemí.
Situaci komplikuje fakt, že Visegrád není Benelux a státy V4 své zájmy a strategie nechtějí sladit. Největším problémem zůstává paradoxně země, která po Francii přebírá unijní předsednictví a jejíž nejvyšší političtí představitelé neskrývají úlevu, že mezinárodní smlouva, kterou sami dojednali a podepsali, nebude platit. Hlavně, že si tím oni sami nemuseli „ušpinit ruce“ a svým evropským kolegům vysvětlovat své motivy. Je otázkou, zda to Sarkozy v Praze pochopil.
