Volební výsledek Jednotného Ruska, které skončilo těsně pod hranicí padesáti procent, signalizuje značný pokles obliby u voličů v porovnání s předcházejícími volbami v roce 2007 a byl dlouho předpovídán. Odráží se v něm frustrace Rusů s politickými poměry v zemi a všudypřítomnou korupcí, která je pro mnohé ztělesněna právě stranou Jednotné Rusko. Nicméně do Dumy se dostaly pouze tři další strany, které si jasně uvědomují mantinely svých možností. Nacionalisté Vladimíra Žirinovského, Komunistická strana a Spravedlivé Rusko, které vzniklo jako pokus Kremlu o vytvoření loajální opozice, budou svou opoziční roli plnit jen obtížně. Nové složení Dumy je spíše další připomínkou, že Putinovi se od jeho nástupu k moci na konci 90. let minulého století podařilo téměř dokonale eliminovat jakoukoliv smysluplnou politickou alternativu. V případě, že se takový vyzyvatel či jeho pouhý náznak objeví, systém je schopen ho rychle a efektivně zapudit, jak se nedávno přihodilo oligarchovi Michailu Prochorovovi. Vladimír Putin se navíc rozhodl v těchto volbách nevést volební kandidátku Jednotného Ruska a tuto pozici přenechal svému žákovi a současnému prezidentu Dmitriji Medveděvovi. Tímto rozhodnutím chce Putin zaujmout pozici nadstranického lídra, kterou pak zřejmě hodlá dále upevnit svým návratem do úřadu ruského prezidenta.

Přestože jsou výsledky voleb pro Jednotné Rusko a Putinův režim jako celek studenou sprchu, nelze zatím očekávat překotné změny. Putinova popularita je i bez přikrašlování kremelských technologů moci stále vysoká a režim je díky své kontrole nad většinou sdělovacích prostředků schopen mírnit politickou frustraci ve společnosti. Ani největší zastánci současného režimu však nemohou přehlížet strmě klesající podporu Jednotného Ruska a nutnost jistých změn. Otázkou je, do jaké míry je oficiální strana moci schopna jakékoliv sebereflexe. Podle mnohých se Jednotné Rusko nachází v situaci bývalé Komunistické strany Sovětského svazu a kromě mocenských a finančních zájmů svých členů postrádá jakékoliv reálné opodstatnění.

I přesto lze za současné situace s určitostí předvídat hladké vítězství Vladimíra Putina v nadcházejících prezidentských volbách v březnu příštího roku. Nový prezident a jeho režim potom bude stát před nelehkým úkolem minimalizovat hrozby svému přežití. Může se pokusit ještě více utužit cenzuru v zemi a pokusit se potlačit narůstající živelnou nespokojenost. V takovém případě by se Putin musel pravděpodobně ubírat cestou svého souseda, běloruského diktátora Lukašenka. Je však otázka, nakolik je tento scénář v Rusku realizovatelný, aniž by tím Putin riskoval občanské nepokoje. Nemluvě o tom, že by Rusku hrozila značná mezinárodní izolace, se kterou by se současní vládci Kremlu s bankovními konty a rodinami na Západě jen těžko smiřovali. Alternativou je popustit uzdu liberálům a zastáncům postupné demokratizace. V tom případě by se dalo očekávat, že se premiérem stane Medveděv, který bude prosazovat relativně reformní agendu zejména v ekonomických otázkách. Putin se může dokonce znovu vrátit k pokusům o vytvoření pluralitního politického systém kontrolovaného shora a přestat držet ochrannou ruku nad Jednotným Ruskem.

Oba scénáře však jsou značně rizikové. Režim bude v důsledku své značné opatrnosti spíše vyčkávat – tu poodhrne oponu cenzury, jinde přitvrdí politické represe. Toto přešlapování na místě bude mít jediný cíl, a to zaručit přežití současného politického režimu, který, jak nedělní parlamentní volby demonstrovaly, začíná vykazovat známky paralýzy. Jako jeden z největších úspěchů je Putinovi často přisuzována zásluha na vyvedení země z chaosu a marasmu za vlády jeho předchůdce Borise Jelcina. Jeho současná snaha o udržení této zdánlivé stability za každou cenu však může paradoxně znamenat opravdový začátek konce jeho politické kariéry.