Není to tak dávno, co se ruský ministr financí Kudrin holedbal, že právě jeho země je klidným ostrovem v rozbouřeném moři světové krize. Stačilo jen pár měsíců a ruské noviny toto prohlášení začaly považovat za vtip roku 2008. Poté, co se ukázalo, že krizi nejde vyřešit tím, že budeme odmítat její existenci, interpretace se stočily k hodnocení „krize, kterou jsme sami nezpůsobili, ale udeřila na nás“. Ačkoli je pravdou, že krizi ruské vedení nezavinilo a její hloubka je neadekvátní skutečné situaci ruského hospodářství, zkusme se podívat i na vnitřní faktory, které jí pomohly se rozvinout do nynějších rozměrů.

Ropná prosperita

Rusko po obrovské krizi v roce 1998, kdy stát nebyl schopen splácet ani svoje nejzákladnější závazky, nastoupilo cestu rychlé hospodářské obnovy. Často bývá tato obnova spojována s cenami ropy, ale jde jen o část pravdy. V prudké obnově sice hrála nezanedbatelnou roli, ale neméně důležitý byl i vliv devalvace ruského rublu v srpnu 1998. Ruský export se tak výrazně zlevnil a vývozcům se tím lépe dýchalo. Přesto byla ropa hlavním tahounem, který měl pozitivní vliv i na další oblasti. Usnadňovala také příchod investorů, většinou právě do ropného, ale i do jiných průmyslů. Ruská burza byla jedním z nejrychleji rostoucích trhů na světě.

Ke cti představitelů Ruské federace ale patří, že statečně odolávali svodům utrácení ropných peněz. Přitom zájemců o finanční prostředky nebylo málo a jejich nároky bylo možné jen těžko zpochybnit. Těžko vysvětlit moskevskému důchodci s penzí kolem 2500 rublů a cenami vyššími, než v Praze, že se peníze nesmí utratit kvůli něčemu tak abstraktnímu, jako je inflace. Obrovskou podfinancovaností trpí i školství, zdravotnictví, armáda jako asi všude na světě vykazuje schopnost utratit jakýkoli obnos do ní vložený, a to pokud možno s co nejmenší efektivitou. Proto byl v roce 2004 založen Stabilizační fond, který postupně nakupil až 200 miliard dolarů. V únoru 2008 byl pak rozdělen na dvě části, Fond budoucích pokolení a Rezervní fond. Zatímco první měl prostředky investovat, aby dosáhl určitých výnosů a přinesl Rusku budoucí prosperitu, Rezervní fond ve výši deseti procent HDP byl vytvořen s cílem ochrany od poklesu cen ropy.

Někteří komentátoři nicméně danou politiku kritizovali z důvodů nedostatku financí v ruském bankovním systému, potažmo v ekonomice vůbec. Ruské bankovnictví je srovnatelné velikostí svých aktiv se středně velkou evropskou bankou. Ačkoli jeho aktiva, stejně jako základní kapitál, rostla poměrně uspokojivými tempy, poměr aktiv k HDP tvořil jen 62%. Důsledkem pak bylo, že si ruské firmy, včetně ropných a plynárenských koncernů musely půjčovat v zahraničí. Dlouhou dobu pozoruhodná expanze do zahraničí byla financována z půjček, za které ručily akciemi svých firem. Snad nejtypičtějším představitelem daného přístupu byl Oleg Děrispaska, jehož majetek byl z obrovské části získán na dluh. Tato politika byla v kontextu světové konjunktury logická a nevzbuzovala žádné obavy, jenže…

Krize

Jenže krize, která se zpočátku zdála být pouze problémem amerických hypoték, se postupně rozrostla do rozměrů celosvětového otřesu. Vedle postupného pádů několika finančních ústavů ve Spojených státech došlo i k pádu cen ropy a také výraznému snížení cen akcií. Například ruský index RTS ztratil za rok 2008 75% své hodnoty, ropa poklesla z rekordních hodnot v červenci 2008 (zhruba 145 dolarů za barel) na pouhých 40 dolarů v prosinci. Dalším projevem krize byl i mohutný odliv kapitálu.

Pro ruskou ekonomiku, která se teprve postupně snažila vymanit ze závislosti na konjunktuře cen komodit, znamená takový pokles závažný problém. Rozpočtové výdaje, byť brzděné především ministrem financí Kudrinem, ale i tehdejším prezidentem Putinem, přeci jen překročily metu, kdy byly kryty z neropných zdrojů. Ministerstvo financí odhadovalo práh, při kterém se státní rozpočet dostane do schodku, na 70 dolarů za barel. Znamená to tedy, že nyní již muselo „aktivovat“ svoje zásoby z Rezervního fondu.

Makroekonomické dopady ale nebyly osamocené. Rusku v ruce s nimi šly obrovské problémy ruských firem. Metalurgické koncerny, stejně jako ropné koncerny se ocitly v pasti své expanze. V  rozvahách, a to ani v pesimistických scénářích nepočítaly s tak obrovským propadem cen jejich produkce. Navíc banky, v akutní potřebě hotovosti, začaly prodávat jejich akcie, což mělo vliv na kurz. Při jeho pádu hedgeové pojistky způsobily, že ty samé banky začaly požadovat okamžité splacení části dluhu. Například u již zmiňovaného Olega Děripasky se jednalo o částku zhruba 10 miliard dolarů. Ani urychlený prodej aktiv (jejich část představuje i šedesátiprocentní podíl v pojišťovně Ingosstrach, o kterou bojuje s českým podnikatelem Petrem Kellnerem) nepomohl odvrátit problémy. V podobných nesnázích se ocitly i další ruské firmy, nevyjímaje z toho ani všemocný Gazprom.

Reakce na krizi

Podobně jako v jiných státech, i v Ruské federaci přišla jako první na řadu záchrana bankovního sektoru. Jeho fungování je naprosto zásadní pro jakoukoli ekonomiku a Rusko v tom není výjimkou. Stát nalil již v říjnu 2008 prostřednictvím státních bank do systému 50 miliard dolarů ve snaze zabránit živelnému pádu systému. Ačkoli nutnost zmenšení počtu bank v ruském bankovním systému není nijak zpochybňována (celkově jich funguje kolem 1100), pád takzvaných systémových, jako je státní Sběrbank nebo Vněštorgbank, by ohrozil celé hospodářství.

Ministerstvo ekonomického rozvoje Ruské federace představilo v prosinci 2008 seznam tzv. strategických podniků, kterým má být v případě problémů poskytnuta pomoc. Jedná se o poměrně úctyhodný seznam tří set (přesněji 295) podniků, nejčastěji z energetické a ocelářské sféry, nechybějí ale ani výrobci automobilů a další. Seznam se ale může ještě rozrůst s tím, jak budou přicházet návrhy z jednotlivých regionů. Celkově je na takovou podporu vyčleněno 200 miliard rublů, tedy 65 miliard dolarů. Všechny tyto prostředky jsou rezervovány z různých zdrojů (devizové rezervy Centrální banky Ruska, Rezervní fond, státní rozpočet) jako garance. Ačkoli se jedná o gigantickou částku, je namístě si připomenout, že samy podniky žádaly garance ve výši 3,6 bilionu rublů. Nemusí ale nutně jít o vyplacení celého obnosu, daleko důležitější je samotný efekt státní podpory podnikům. Mezi všemi opatřeními ční podpora kurzu akcií jednotlivých společností.

Ruská federace se tak dostává do poměrně nebezpečné situace. Zatímco po zatčení Michaila Chodorkovského se mluvilo o snaze prezidenta Putina o nacionalizaci ruského hospodářství (opírané poněkud nesmyslně o podíl státu na HDP), v současné době nacionalizace probíhá, aniž by se nad ní kdokoli pozastavoval. Prvním příkladem se stal podnik Norilský nikl, kdy RUSAL Olega Děripasky dostal na nákup jeho podílu úvěr ve výši 4,5 miliardy dolarů s tím, že ten ručil 25% tohoto podniku. Státu tedy téměř jistě spadne majoritní podíl ve významném producentovi strategického kovu, a to aniž by o to pravděpodobně stál. Do jeho nejužšího vedení byl dosazen Alexandr Vološin, bývalý vedoucí prezidentské administrativy za Jelcina i na počátku vlády prezidenta Putina.

Slibovaná záchrana ruských podniků s sebou nese ještě jeden závažný problém, kterým je tzv. morální riziko. Ačkoli bylo jasně deklarováno, že státní peníze nesmějí sloužit k zahraniční expanzi, vyjádření z Gazpromu mluví o opaku. Místopředseda představenstva podniku Medveděv (bez příbuznosti se současným prezidentem) uvítal možnost levného úvěru prostřednictvím Vněšekonombanku jako výhodných prostředků pro další expanzi. Podobně jako americké automobilky, firmy budou spíše látat špatná rozhodnutí svého managementu namísto opravdové restrukturalizace.

Následky krize

Hádat následky krize je dnes značně ošemetná věc. Předpovědi o délce jejího trvání se liší naprosto diametrálně. Můžeme se nicméně pokusit alespoň o jistou predikci na základě současného vývoje situace.

Rusko pravděpodobně nebude postiženo stejnou krizí, jaká jej potkala v roce 1998. Především vstupní podmínky jsou výrazně jiné. Tehdy krize udeřila na ekonomiku, která se nacházela ve stavu rozvratu. Ruská ekonomika roku 2008 se nacházela v naprosto jiném stavu. Po desetiletí růstu měla jistě své problémy, ale i tak je velmi pravděpodobné, že je zvládne bez závažných problémů. Pomoci by jí k tomu měly prostředky z ropných příjmů, které se jí dařilo za předešlá léta akumulovat. Je ale jisté, že k tomu bude potřebovat jejich velkou část, ne – li úplně všechny.

Změny ale nastanou v podnikové sféře. Případ Norilského niklu pravděpodobně nebude poslední. Podobný osud bude čekat i další firmy, především z majetku tzv. oligarchů. Jejich podnikání bylo financováno v obrovské míře úvěry, pokud budou chtít přežít, budou nuceni prodávat svoje aktiva. Vzhledem k ochotě státu poskytovat takovým strukturám peníze výměnou za jejich akcie (paradoxně, jde o zrcadlově obrácený proces z let 1994-1996, kdy tito podnikatelé půjčovali státu výměnou za podíly v podnicích), velká část podílů přejde pod státní kontrolu.

Koncentrací projde i ruský bankovní systém. Je jisté, že současnou krizi nebudou schopny „ustát“ některé z menších bank. Díky snadnějšímu přístupu ke státním penězům se ještě více bude posilovat role Sběrbanku, po jistém oživení stoupne i role zahraničních bank. Krize by tak mohla ruskému bankovnímu systému i pomoci, protože se vyčistí od nefunkčních subjektů. Centrální banka doposud musela přijímat administrativní opatření, aby dosahovala podobného efektu, zde dochází k jejich eliminaci bez výraznější snahy a navíc naráz.

Rusko opustí i politiku umělého udržování kurzu rublu Centrální bankou. S cílem boje proti inflaci držela kurz rublu na určité úrovni, což jí přinášelo obrovské náklady. Neudržitelnost politiky se projevovala již od otřesů v ruském bankovnictví v říjnu, otázkou jen bylo, kdy ji Centrální banka ukončí. Rubl hned během měsíce ztratil patnáct procent své hodnoty vůči euru. Na jednu stranu se tak uleví ruským vývozcům, boj s inflací ale dostane další ránu. Za rok 2008 dosáhla 13,3%, pro rok 2009 je projekce ještě horší.

Kdy nastane konec?

Světová krize sice udeřila na ruské hospodářství extrémní silou, ale stejně tak by se Rusko mělo z krize zotavit. Hlavní otázkou v dalším vývoji tak bude, kdy se povede krizi zažehnat. Optimistické scénáře mluví o druhé polovině roku 2009, ty pesimistické kladou bod zlomu až někam ke konci roku 2010. Jisté je, že zotavení bude založeno na opětovném růstu cen komodit a primárních výrobků. Změny, které krize přinese, by mohly mít dokonce jistý očistný efekt, bude jen záležet na míře zásahů ruského státu do ekonomiky. Pokud vláda neodolá pokušení zachraňovat podniky, jejichž management kupil chyby, může si zadělat na problémy daleko větších rozměrů. Současná ochota zachraňovat celá odvětví jakoby ukazovala na systém, kdy zisky dostávají podnikatelé, zatímco náklady nese stát.