Bečuánsko, jak zněl původní název Botswany, získalo nezávislost v roce 1966. Její obyvatelé nezískali do vínku nikterak mnoho – Botswana byla jednou z nejchudších částí britského panství. V roce 1966 byly v zemi pouze dvě školy a velice sporá dopravní infrastruktura; ze zahraniční pomoci se financovaly téměř všechny vládní investice a dokonce i některé pravidelné rozpočtové položky. Své chudobě ale vděčí Botswana za to, že jí v cestě k nezávislosti nestály ani zájmy Jihoafrické republiky. Zásadní zlom v dějinách Botswany přišel již po roce jejího samostatného vývoje, když byla v zemi objevena naleziště diamantů. Mezi lety 1975 až 1990 rostlo její hospodářství nejrychleji na celém světě a dnes se v některých ekonomických ukazatelích přibližuje k nejslabším zemím EU.

Bylo by zásadní chybou omezovat poměrný hospodářský úspěch této bývalé britské kolonie na bezesporu výnosnou těžbu nerostů. Jak dokazují příklady mnohých afrických zemí, ropa, zlato i diamanty se mohou lehce stát nikoliv základem všeobecného blahobytu, ale zdrojem bezútěšnosti a utrpení. Botswana se naštěstí cestou zemí typu Sierry Leone nevydala. Zakladatel moderní Botswany, Seretse Khama, vštípil zemi zásady pluralitní demokracie a zároveň se přihlásil k těm prvkům koloniálního dědictví (především v oblasti práva), které shledal prospěšnými. Kromě toho političtí představitelé již od počátku podporovali příliv zahraničního kapitálu a snažili se cizím investorům nabízet bezpečné podnikatelské prostředí. Jak již bylo uvedeno, zahraniční pomoc má na rozvoji Botswany nemalé zásluhy. Ta pocházela převážně z britských (vláda, ODA, OXFAM), amerických (USAID) a skandinávských zdrojů (DANIDA, SIDA), jakož i od OSN. Jen v letech 1972 až 1973 země absorbovala přibližně 22.5 milionů GBP rozvojové pomoci, která směřovala hlavně do projektů v oblasti zemědělství, školství, zdravotnictví a infrastruktur (stavby silnic, telefonních ústředen, vysílačů aj.). Botswanská rozvojová společnost (BDC) vznikla ve formě holdingu, jehož jediným podílníkem byla sice vláda, ale ponechávala mu podstatnou volnost při výběru „investic“, což byl poměrně originální koncept. Finance pro jednotlivé záměry byly přidělovány velice uvážlivě. Významná byla rovněž přítomnost zahraničních podnikatelů, učitelů, lékařů, pracovníků státní správy a jiných, nezřídka dobrovolných, pracovních sil. Ti byli rychle nahrazováni nově se formující botswanskou elitou. Byly zakládány různé polostátní společnosti kontrolující distribuci vody, elektřiny, produkci potravin; Národní rozvojová banka poskytovala půjčky zemědělcům a živnostníkům. Těžbu diamantů již od počátku ovládala Debswana, společný podnik botswanské vlády a jihoafrické společnosti De Beers. Dlouhodobé koncepční uvažování se zračilo též ve snahách vlády o rozšíření domácí výrobní škály. Podporován byl tudíž rozvoj nejen zemědělství ale také poměrně sofistikovanějších oborů jako je cestovní ruch a jiné služby. V zemi se dokonce krátkodobě vyráběly i vozy značky Hyundai; společnost MCB (Motor Company of Botswana) sice musela v roce 2000 výrobu ukončit, ale samotná přítomnost automobilového průmyslu v zemi znamenala bezpochyby dobrou vizitku pro botswanskou ekonomiku. Vláda si je podle svých četných prohlášení vědoma omezené velikosti místního trhu (země má přibližně 1,4 miliony obyvatel) a chce se soustředit hlavně na investice podporující vývoz. V úvahu připadá rozvoj zpracování diamantů, další rozvoj turistiky, ale i finančnictví a počítačový průmysl. Nedávno otevřené Mezinárodní středisko financí a služeb tyto snahy dokládá.

Botswana se díky rozumným hospodářským opatřením brzy zbavila závislosti na zahraniční pomoci. Vláda až do nedávné minulosti hospodařila s přebytky, Botswanská pula platí za stabilní měnu, která se směle poměřuje s Jihoafrickým randem. Země disponuje devizovými rezervami přesahujícími sumu 5 miliard USD. Díky tomu je Botswana věřitelem MMF, což je v afrických poměrech skutečnost dosti ojedinělá. Rozvojová pomoc v tradičním slova smyslu tudíž nehraje v Botswaně příliš velkou úlohu. Některé tradičně rozvojové projekty dnes fungují v rámci běžných vládních politik. Pro příklad uveďme vzdělávací program BDTP (Botswana Development Training Program), díky němuž se od roku 1982 vydalo již 1500 botswanských studentů na americké vysoké školy. Stipendia BDTP jsou plně financována vládou a kryjí veškeré výdaje studenta spojené se studiem. Studenti se po absolvování vrací zpět do vlasti. V programu jsou rovným dílem zastoupeni muži i ženy. Ketumile Masire, ministr financí za Khamovy vlády, pozdější prezident Botswany, se významně zasloužil o začlenění mnoha dalších rozvojových aktivit mezi pravidelné výdaje vlády. Díky těmto opatřením se země dnes pyšní rozsáhlou sítí škol a zdravotnických zařízení a silnicemi se zpevněným povrchem.

Mimořádně působivý obraz této jihoafrické země kazí AIDS. Bohužel ani výše popsaný hospodářský rozkvět zde nezabránil rozšíření choroby. Botswana dokonce patří mezi země s největším podílem nakažených na celkové populaci. AIDS do země zavlekli muži, kteří dříve odcházeli za obživou do zlatých dolů v JAR, kde se nakazili od prostitutek. Dnes je nakažena asi třetina dospělé populace Botswany; mezi lidmi v produktivním věku je toto procento ještě vyšší – dosahuje strašlivých 50%. AIDS je proto velice reálnou hrozbou pro botswanské hospodářství. Podle některých odhadů se průměrný věk obyvatel sníží do roku 2010 z nedávných 60 na 30 let! Následkem toho se může hospodářský růst snížit až o polovinu. Nemoc ohrožuje všechny vrstvy obyvatel – bez ohledu na vzdělání – a její šíření se stále nedaří zpomalit. Boj proti AIDS se stal pochopitelně jednou z priorit tamní vlády. Festus Mogae, nynější prezident, předsedá Národní radě AIDS, téma pandemie se vyskytuje ve všech projevech vládních činitelů, ministryně zdravotnictví Joy Phumaphiová vyhlásila program, jehož cílem je příchod jedné generace bez HIV do roku 2016. Botswanská vláda má navíc v této oblasti mocné spojence – nadace manželů Gatesových společně s nadací založenou lékárenskou firmou Merck přislíbily věnovat na boj proti AIDS v příštích pěti letech 100 milionů USD. Merck navíc dodává zdarma antiretrovirální léky pacientům s virem HIV. Rovněž společnost De Beers zahájila aktivní politiku proti šíření nemoci mezi svými zaměstnanci. Ti mohou dobrovolně podstoupit test HIV a v případě pozitivního výsledku jim, jakož i jejich partnerům, společnost hradí antiretrovirální léčbu. Prezervativy jsou přístupné všem zaměstnancům zdarma. To není výraz pouhé humánnosti zmíněné společnosti – věc má zřejmé ekonomické konotace – například v sousední Zambii musí těžařské společnosti vyškolit na každou pozici 4 pracovníky, protože průměrně 3 z nich podlehnou AIDS. Zajisté dává AIDS značný důvod k obavám o budoucí rozvoj Botswany. AIDS a s ním spojené rostoucí výdaje na zdravotnictví byl jedním z důvodů, proč se státní rozpočet nedávno poprvé po dlouhé době dostal do schodku. Ten je sice prozatím velice nízký, ale naznačuje určitý obrat trendu.

Bližší pohled na botswanský politický systém, tak často velebený zahraničními pozorovateli, rovněž vysílá několik varovných signálů. V porovnání s většinou svých sousedů má Botswana určitě nadstandardně demokratické zřízení. V zemi je zaručena svoboda projevu, funguje zde reálná politická opozice. Od získání samostatnosti v Botswaně vládne jediná stana: Botswanská demokratická strana. Ta se nikdy nevzdálila demokratickým principům. Její činitelé dokonce vždy odolávali svodům tak běžným v této části světa – díky jejich osvícené vládě mířily zisky z těžby diamantů do veřejných rozpočtů, místo luxusních limuzín zvolili politici v Botswaně vyráběné vozy Hyundai, vysocí vládní činitelé sami vyřizují pracovní telefonáty a prezident Mogae byl údajně spatřen, jak si sám nakupuje. Rozhodně tedy není namístě vládu BDS hanit. Přesto téměř čtyřicetiletý nepřerušený monopol BDS na moc nutí přinejmenším k zamyšlení nad plněním demokratických zásad. Nutno podotknout, že BDS si vybral botswanský lid opakovaně ve volbách, ve kterých kandidovaly i jiné strany. Odborníci se shodují, že hlavními příčinami „chronické“ úspěšnosti BDS jsou její zásluhy o vznik samostatné Botswany, zásluhy všech tří prezidentů vzešlých z jejích řad a dostatečný růstový potenciál ztělesněný ve vzdělaných členech strany. Je taktéž patrné, že výsledky vlády jedné osvícené strany naprosto předčí výsledky zdánlivě demokratických zápolení více stran, které v mnoha jiných afrických státech přerostly k krvavé občanské války.

Ačkoliv se i v nadcházejících volbách dá očekávat vítězství BDS, její převaha se od prvních voleb vytrvale snižuje. V roce 1999 získala 54,2 % hlasů, což je o celých 21% méně než v roce 1979. Naopak mírně posilují opoziční strany, hlavně Botswanská národní fronta, která je vůdčím prvkem politické opozice již od zrodu samostatného státu, a Botswanská kongresová strana, jenž do volebních bojů zasáhla až v posledních volbách v roce 1999, kdy získala 11,3 % hlasů. Hlavní voličská opora BDS se nachází na venkově, opoziční strany, především BNF, se naopak těší přízni zejména u městského obyvatelstva. Slabost botswanské opozice je z velké části důsledek její značné roztříštěnosti. I když se před volbami podařilo ustavit koalici BNF a dvou menších stran, atomizace opozičních stran i nadále pokračuje, což je možno doložit na příkladu Nové demokratické strany, která se nedávno oddělila od BNF. Opoziční strany však za největší překážku ve svém útoku na ministerská křesla pokládají omezené stranické rozpočty, se kterými údajně nejsou sto konkurovat BDS. V této souvislosti často upozorňují na ne zcela průhledné financování vládní strany doložené případem z roku 1999, kdy BDS obdržela finanční příspěvek ve výši 2 až 3 miliony pul od neznámého zahraničního dárce. Opoziční strany se tudíž pochopitelně ptají, za jakou „protislužbu“ byl takový dar směněn.

Kromě dělící čáry mezi politickými uskupeními, zejména mezi vládní stranou a opozicí, ovlivňuje botswanskou politickou scénu ještě linie etnická. Tato dělící čára je zakotvena v samém politickém systému země neboť botswanská ústava definuje kromě Národního shromáždění ještě druhou složku zákonodárné moci – na etnickém zastoupení založený Sněm náčelníků. Tento patnáctičlenný útvar sestává z osmi náčelníků tswanských kmenů, čtyř zástupců menšinových kmenů a tří členů volených samotným sněmem. Dané složení pochopitelně nevyhovuje menšinovým kmenům. Například zástupci kmene Bangwaketse odešli z BDS, když se jim nepodařilo prosadit svého etnického příslušníka do Sněmu náčelníků. Sněm náčelníků však zásluhou dřívějších opatření BDS a Seretse Khamy nehraje zásadnější roli. Kromě jistého vlivu na tvorbu legislativy týkající se kmenových záležitostí a zvykového práva plní tento orgán výlučně poradní funkci a svojí symbolickou povahou se blíží britské Sněmovně lordů.

Otázka po využitelnosti botswanské zkušenosti v jiných zemích dané oblasti je zajisté namístě. Příklad země, které se podařilo vymanit z tak velké chudoby, je pochopitelně působivý a přitažlivý. Tvrzení, že Botswana vděčí za svůj rozvoj původní hospodářské zaostalosti, snad zní jako protimluv, mnoho studií ale tomuto závěru přitakává. Britové totiž o tuto neperspektivní zemi měli tak malý zájem, že ani neusilovali o likvidaci původních kmenových struktur, které se vyznačovaly komplexností a pozoruhodnou schopností kontroly distribuce moci. Této zkušenosti však může být stěží využito v zemích, kde byl vývoj jiný, ne-li naprosto opačný. Stejně tak málokterá země oplývá podobným nerostným bohatstvím a stejnorodým složením obyvatelstva. Jiné zkušenosti Botswany jsou naopak univerzálně aplikovatelné. Úspěch Botswany do značné míry pramení z důsledného respektování lidských práv, majetkových práv a dobrého vládnutí obecně spojeného s rozumnou a střídmou hospodářskou politikou a otevřeností zahraničnímu kapitálu. Rozvojová pomoc, pokud je vhodně strukturována, může mít velice kladný a zásadní přínos pro cílovou zemi, je-li doprovázena dobrým vládnutím a postupnou, obezřetnou orientací na integraci do celosvětového hospodářského mechanismu. Za hlubší rozbor možná stojí i vliv existence jednobarevné vlády osvícené strany v podmínkách zárodečné demokracie, který je ostatně lze dokumentovat i u některých dalších úspěšných zemí (např. poválečné Japonsko).

Závěrem můžeme konstatovat, že Botswana může sloužit coby inspirace pro mnohé rozvojové země vydávající se na cestu reforem. Její příklad dává velkou naději na pokrok v prostoru, který je mnohými zatracován. Nadcházející volby pravděpodobně nepřinesou žádný zlom ve vývoji země, která se spíše než s politickým uspořádáním bude muset vypořádat s nesmírným ekonomickým rizikem, který pro ni představuje všudypřítomný AIDS. Přejme si, aby se po Africe šířila spíše nákaza botswanského způsobu vládnutí.