Únor 2004, Košický kraj, Slovensko. Více než 2000 vojáků a elitních policistů bylo vysláno do oblasti, obývané převážně rómským obyvatelstvem. Nepokoje, rabování a všeobecné rozhořčení nad omezením sociálních jistot, pravicové vlády Mikuláše Dzurindy dostupuje v rómských osadách vrcholu. Životní podmínky jsou zde tristní. Absence elektřiny, dopravního spojení a obrovská nezaměstnanost zapůsobily jako rozbuška problému, který určitě zasluhuje svou pozornost.

Kde se vzali?

Podle statistik Světové Banky žije v Evropě mezi 7. a 9. miliony Romů. Z toho více než 80% z nich se nachází na území nových členských států a kandidátských zemí. Tato etnická menšina, pocházející pravděpodobně z Indického subkontinentu s vlastním jazykem a velmi silně strukturovanou rodovou hierarchií, přišla do Evropy okolo 13. stol. a nikdy se v ní skutečně neasimilovala. Dnes jsou Rómové často přehlíženou menšinou. Nelze je identifikovat podle náboženství, ani podle území, kde žijí. Jsou to původně kočovné kmeny, které se jen s velkými problémy přizpůsobují stylu života současné Evropy.

Diskriminace je všudypřítomná

Vlády jednotlivých států východní a jihovýchodní části Evropy se k rómské problematice staví často velmi liknavě. Antidiskriminační opatření váznou v legislativním procesu a integrace rómských komunit tak zůstává na bedrech nevládních organizací. Andrej Giňa, rómský spisovatel, žijící na území ČR, v rozhovoru pro magazín Literatura, k situaci po roce 1989 říká: „ Změny vidím spíš k horšímu. Sociální status mnoha Romů výrazně klesl. Přece jen za komunistů panovala větší jistota, naši lidé měli práci a pravidelný příjem, bydlení, ze kterého je nikdo nevyhazoval, a nikdo nemohl odmítnout Roma zaměstnat. Dneska člověk zavolá na inzerát, dostane se mu pozvání na pohovor, a když se dostaví, dostane kopačky hned u brány.“

Předsudky obyvatelstva jednotlivých států mohou ovšem nabrat daleko hrozivějších rozměrů. V Rumunsku žije největší rómská komunita v Evropě. Okolo 2. milionů Romů s převážně nízkým vzděláním a kvalifikací. V roce 1993 se ve vsi Hadareni odehrál krvavý konflikt mezi zástupci většinového a menšinového etnika. V noci z 20. na 21. listopadu zemřeli tři Romové a bylo vypáleno 14. domů. Důvod? Nevinný flirt rómských mladíků s rumunskou dívkou vyvrcholil v etnickou srážku podobnou středověkému honu na čarodějnice.

O něco dál na jihu Balkánského poloostrova není situace o nic lepší. Po kosovském konfliktu v r. 1999 žilo v uprchlickém táboře Zitkovac okolo 560. rómských obyvatel. Tábor byl postaven nedaleko uzavřeného olověného dolu, díky čemuž obyvatelé tábora trpěli naprostou kontaminací touto nebezpečnou látkou. Až po šesti letech, se na popud nevládních organizací Vedení mise OSN v Kosovu rozhodlo tábor přemístit.

Podobných případů je možno nalézt stovky. Ve většině případů se jedná o diskriminaci ze strany místního obyvatelstva, doplněnou nezájmem státních orgánů. Celá věc je o to horší, že se Rómové prozatím nebyli schopni účinně sjednotit ani na úrovní jednotlivých států. Každá rómská organizace či politická strana, která si osobuje právo hovořit za všechny příslušníky etnika, je dříve či později označena za nedůvěryhodnou. Elity jsou výrazně odděleny a od ostatních Rómu se více či méně distancují. Tento postoj, vycházející z tradiční struktury rómské společnosti (v podstatě se jedná o formu klanového uspořádání), přispívá k výrazné nejednotnosti požadavků vůči státu, díky čemuž si ten může dovolit problémy rómských komunit odsouvat a řešit je pouze prázdnými prohlášeními bez konkrétního dopadu.

Rómové a EU

Sami Rómové řeší svou mnohdy tragickou situaci různě. Od masivních emigrací do Kanady či přesunů do Velké Británie, které končí často zklamáním, po naprostou letargii, alkoholismus a život na sociálních dávkách. A co na to EU, zastánkyně práv menšin v Evropě? Vladimír Špidla, eurokomisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti, v rozhovoru pro časopis Ekonom (24/2005), prohlásil, že ačkoliv Evropská komise nemůže konkrétně formulovat sociální politiku jednotlivých států ve vztahu k Romům, nabízí jim pomocnou ruku v podobě Evropského sociálního fondu. Ten prý skytá velké možnosti financování projektů, jež by mohly přispět k překonání sociálního vyloučení Romů, ale také zdravotně postižených a jiných skupin. Klíčovou prý podle Špidly otázkou není dostatek prostředků, ale dostatek kvalitních projektů ze strany obcí a nevládních organizace.

To nicméně není účinné řešení problému. Zodpovědnost se opět posouvá na bedra nevládních organizací a vlád národních států, které se prozatím při řešení rómské otázky příliš nevyznamenaly. Je přitom nasnadě, že devítimilionová rómská menšina si v EU zasluhuje nebýt přehlížena. Pokud by se podařilo nalézt plošnou strategii, jak k této otázce přistupovat, rozhodně by to posloužilo k snadnější integraci a k plnohodnotnému životu Rómů v evropské společnosti.