Na dodávkách zemního plynu z Ruska je v současné době závislých mnoho států, a to nejen v postsovětském prostoru, ale také v Evropské unii (kromě jiných Finsko, Maďarsko, Slovensko na 100 procent), ale stejně tak na nich závisí i Gazprom. Vzhledem k tomu, že se většina zásob zemního plynu nachází v nepříliš stabilních oblastech, nelze v dohledné době očekávat změnu tohoto stavu. Rusko se v současné době jeví jako nejstabilnější partner, a Gazprom tak i nadále bude mít obrovský význam.

O politickém významu firem zabývajících se těžbou a prodejem surovin svědčí i jejich personální politika. Společnost Gazprom angažovala Gerharda Schrödera, Rosněfť se pokusila o to samé s bývalým ministrem obchodu USA D. Evansem. O Gazpromu se mluví také v souvislosti s dalším působením samotného Vladimira Putina (zde je nutno být poněkud opatrnější, podobných spekulací se kolem „problému 2008“ vyskytuje nesčetné množství).

Velkou roli hraje také chystaná liberalizace akcií Gazpromu. Podle nové úpravy zákona O zásobování plynem v Ruské federaci ze dne 23. 12. 2005 bylo zrušeno omezení maximálně 20% podílu pro zahraniční investory v této energetické společnosti. Stát poté, co v červnu 2005 ovládl nadpoloviční podíl v podniku koupí 10,74% akcií Gazpromu od Rosněfti přistoupil k liberalizaci trhu s těmito akciemi. Nový zákon zavádí povinný podíl státu ve výši 50% + 1 akcie, všechny ostatní budou nabídnuty k prodeji. V současné době vlastní zahraniční subjekty oficiálně zhruba 12% akcií, po přijetí tohoto zákona se toto číslo mělo zvýšit, neboť se dá očekávat velký zájem o tento podíl, byť zatím není specifikována forma jeho prodeje.² Jedním z nejdůležitějších kroků, které přímo ovlivňují výnosnost nabídky akcií je průzračnost vlastnických vztahů a přehlednost aktivit.

Nelze spoléhat, že by se zahraniční strategičtí investoři pustili do podobných podniků, jako stoprocentně státem vlastněná Rosněfť na konci minulého roku, kdy po koupi Juganskněftěgazu nebylo jasné, jaký majetek jí připadl a jak velké závazky. Právě Rosněfť se potom pokusila částečně napodobit krok Gazpromu angažováním amerického ministra obchodu Donalda Evanse. Jeho jméno bylo evidentně plánováno s cílem zvýšení důvěryhodnosti firmy před plánovanou prvotní emisí akcií (IPO). Rosněfť směřuje ke konsolidaci aktivit svých dceřiných společností a jejich začlenění do jedné společnosti. Ve vedení společnosti je potom jeden z nejbližších spolupracovníků prezidenta Putina tedy zástupce předsedy administrace prezidenta I. Sečin, což jí dodává na váze.

Gazprom v rámci ruské a světové ekonomiky

V případě firmy Gazprom se jedná o společnost s jednou z největších tržních kapitalizací na světě. Podle tohoto ukazatele dosahuje Gazprom ceny přes 160 mld. dolarů, což je asi polovina největší firmy světa, tedy General Electrics. Vedle toho se jedná o firmu s největšími dokázanými zásobami zemního plynu na světě, které dosahují 28, 8 bilionu m3. Vzhledem ke klesajícím zásobám této suroviny v Severním moři se tak bude zájem hlavně evropských firem ještě zvyšovat.

Pokud v souvislosti s OAO Gazprom mluvíme o plynárenském monopolu, jde jen o část aktivit této společnosti. Celkově holding sdružuje zhruba 100 firem s minimálně většinovým podílem Gazpromu. Vedle přímé těžby a prodeje plynu ovládá firma v podobě takzvaného Jednotného systému zásobování plynem přepravní kapacity, což znemožňuje vstup konkurenčních společností na trh.³ V nařízení vlády č. 1234 „Energetická politika do roku 2020“ ze dne 28. 8. 2003 se sice mluví o zabezpečení nezávislým producentům zemního plynu přístupu k transportnímu systému a o přechodu na jednotný tarif za přepravu plynu, ale nijak už neurčuje mechanismus tohoto přechodu.⁴ O rok dříve vydalo Ministerstvo pro ekonomický rozvoj a obchod koncepci restrukturalizace trhu se zemním plynem, která obsahovala oddělení přepravy plynu od ostatních odvětví, ale vedení podniku se podařilo odvrátit toto opatření a reforma se tak prakticky zastavila.⁵

Vedle toho firma také nakupuje podíly v ropných společnostech, stejně jako čistě energetických. Nejvýznamnější operací z tohoto pohledu byla v září koupě 72,6% Sibněfti od společnosti Millhouse Capital Romana Abramoviče za 13 mld. dolarů, tedy za cenu odpovídající tržní hodnotě společnosti. Tato transakce se stala předmětem kritiky ze strany bývalého prezidentova poradce Andreje Illarionova, neboť koupě byla uskutečněna podobně jako v případě Juganskněftěgazu za peníze státu.

Z neprofilových podniků⁶ vlastní Gazprom největší nestátní banku (a třetí největší vůbec), tedy Gazprombanku,⁷ dále noviny Izvěstija, televizi NTV a rádio Echo Moskvy. Veškeré neprofilové aktivity mají být podle restrukturalizačního plánu převedeny do správy Gazprombanky. Pro začátek roku 2006 byla schválena doplňující emise akcií ve prospěch Dresdner Bank, která tak v Gazprombank získá 33% akcií a zdá se, že další privatizace na sebe nenechá dlouho čekat.

Z hlediska investorů jsou poměrně problematické i akvizice ropných společností, jako byla právě Sibněfť. Firma štěpí svoje aktivity do mnoha oblastí, zatímco základní činnost, tedy těžba plynu dokonce klesá. Investice do průzkumu nových nalezišť dosáhnou výše několika desítek miliard dolarů, což je mimo možnosti společnosti, bankovní půjčky jsou i vzhledem k již tak vysoké zadluženosti firmy nepříliš vhodné. Zvýšení základního kapitálu státem (k čemuž by mu dávalo právo jeho vlastnictví 75% akcií) by pouze přidalo státní peníze do ekonomiky, což je v příkrém rozporu s bojem proti inflaci. I proto je nutné přilákání investorů z řad silných západních firem. Ty na druhou stranu nemají žádný zájem podporovat neprofilové aktivity Gazpromu, stejně jako zájmy ruského státu v podobě podpory přátelských států bývalého SNS.

Vedle svých komerčních aktivit, které představují prodej zemního plynu do zemí západní a střední Evropy, je firma svázána řadou dohod o dodávkách plynu státům bývalého SNS.⁸Ropa a zemní plyn byly využívány jako prostředek politického nátlaku a podpory těchto zemí. Z takových vztahů nyní Gazprom přechází na standardní peněžní platby. Případ s Ukrajinou měl sice nejbouřlivější průběh nicméně dosažená dohoda se zdá být smírným řešením vyhovujícím oběma stranám⁹ . Výrazně méně bouřlivý průběh jednání provázel negociační proces s Arménií, Gruzií, Moldávií. Gruzie plánuje prodat Gazpromu část svého plynového potrubí za což bude dostávat plyn za cenu 110 dolarů 1000 m3, v případě Jerevanu půjde o zbytek infrastruktury. Výměnou za to dostanou tyto státy plyn za výrazně nižší cenu po určitou dobu. Jde tedy pouze o oddálení problému, kdy státy doufají, že se do té doby na evropské ceny připraví.

Specifická situace nastala v případě Běloruska. Bělorusko dostává plyn za pouhých 47 dolarů/1000m3. Ropné produkty a plyn jsou potom největším vývozním artiklem této země. Ve světle této informace se potom jeví jako minimálně velmi sporné tvrzení Minsku o ekonomickém zázraku a poněkud vysvětluje fantastická čísla o běloruském ekonomickém růstu. Gazprom zdůvodňuje nízké ceny hned třemi důvody: a) ovládnutím běloruské části plynovodu Jamal-Evropa, prostřednictvím kterého je přepravováno více než 50% ruského plynu, b) pokračování bělorusko- ruského sjednocování c) obnovením rozhovorů o založení společného podniku na bázi Beltransgaz.¹⁰

Snižování nákladů na přepravu je logické i v případě pravděpodobně nejkontroverznější stavby společnosti, tedy severoevropského plynovodu, což je společný podnik německých koncernů E.on a BASF a Gazpromu, kde Gazprom má 51% akcií. Plynovod povede přímo do Německa a poté do Velké Británie, která má být hlavním adresátem. Tím se vyhne všem prostředníkům (hlavně Polsku, Ukrajině, ale také Bělorusku). Na prosazení této stavby se rozhodující měrou podílel bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, kterému tato služba vynesla místo v její správní radě.

Závěr

Reformování Gazpromu, stejně jako dalších energetických podniků je velmi důležitým krokem na cestě ke „znormálnění“ ekonomických vztahů. Gazprom by měl být zbaven kontroly nad transportním systémem, čímž by se k produkci a hlavně exportu plynu dostaly i jiné firmy. Zde lze zmínit například TNK-BP, které již na problémy s kontrolou přepravních kapacit ze strany Gazpromu narazilo. Rusko by se tak mělo vrátit k připravené reformě z roku 2002 a Gazprom restrukturalizovat a omezit státní podíl na minimum, ne –li na nulu. Dosavadní praxe jak Gazpromu, tak i Rosněfti ukazuje, že zvyšování podílu státu ve firmách jejich efektivitě neprospívá, spíše naopak.

Gazprom v současné době přechází na standardní ekonomické vztahy se zahraničními odběrateli, což je pozitivní, byť z krátkodobého hlediska velmi nepříjemný, krok. Pro společnost je tento krok nutný z hlediska nejen privatizace, ale i z hlediska případného vstupu Ruska do WTO. Problematickou, byť z pohledu Gazpromu pochopitelnou, se ale jeví snaha ovládat plynovou infrastrukturu těchto států, stejně jako ruskou. Logickou je i obejití prostředníků, ať již z důvodů snižování nákladů, či zajištění bezproblémovosti dodávek. Pouze extenzivní formy jako je zvyšování cen nebo získávání stále nových, často zbytečných (Sibněfť, Mosenergo atd.), aktiv neřeší základní problémy, kterými jsou především snižování objemů těžených surovin a zaostávání v pestrosti jejich nabídky (např. kapalný plyn).

Vliv surovinových firem, v našem případě tedy Gazpromu je přímo zmíněn v již několikrát zmiňované Energetické politice. Stát podle ní hodlá diplomaticky podporovat zahraniční aktivity svých firem v energetické oblasti. Souvisí to kromě jiného s ekonomizací ruské zahraniční politiky po nástupu prezidenta Putina.¹² Nicméně, v poslední době se zdá, že je ruská politika spíše ve vleku těchto firem a je otázkou, zda jejich lobbyistické zájmy nezvítězí nad potřebami Ruska.

1. Termín používá například A. Illarionov, Lilija Ševcova nazývá režim „byrokratickým kapitalismem“. Celkově se ale autoři předhánějí ve vymyslení co nejoriginálnějšího názvu. Ševcova L. Otkat, ili kak Vladimír Putin načinajet vtoroje preziděntstvo. Leden 2005. Vypusk 1. Tom 7. 11. ledna 2006. www.carnegie.ru/ru/pubs/briefings/briefing-2005-01-www.pdf.

2. Údaj 12% je velmi přibližný, neboť zahraniční subjekty vlastní další podíly prostřednictvím jimi založených ruských firem.

3. V originále Jedinaja systěma gazosnabženija (ESN).

4. Celý dokument je možno najít na stránkách ruské vlády www.government.gov.ru.

5. Milov. V. Selivachin I. Problěmy energetičeskoj politiky. Carnegie WP no. 4. 2005. 11. ledna 2006. str. 13. www.carnegie.ru/ru/pubs/wp-04-2005-www.pdf.

6. Za profilovou považuje vedení společnosti oblast energetiky. Jde tedy o poněkud široké chápání. Při užším pojetí by mezi neprofilové patřily všechny aktivity, které nejsou spojené s těžbou a případným zpracováním plynu.

7. Údaj pochází z ratingu časopisu Expert č. 36 ze dne 26. září 2005 a jedná se o pořadí podle velikosti aktiv.

8. Dodávky se uskutečňují přes firmu Gazexport, která je stoprocentní dceřinou organizací Gazpromu.

9. Ruský plyn za 230 dolarů se bude mísit s plynem ze střední Asie (Rusko jej kupuje za 65 dol/1000m3), čímž se na hranicích dostane cena na 95 dolarů. Cena za tranzit vyroste na 1,6 dolaru 1000 m3/100 km. V předchozím roce byla tato cena 50 dol. za 1000 kub. m. a 1,09 1000 m3/100 km. Nicméně, celkově je dohoda poměrně nejasná a vzbuzuje mnoho otázek.

10. Gazprom a Beltransgaz podepsali smlouvu o dodávkách a transportu plynu v roce 2006.

http://www.gazexport.ru/default.asp?pkey1=0000200017&id=108683&print. 5.1.2006. 11. Z tohoto pohledu se jako velmi zajímavá jeví informace o velkém navyšování skladovacích kapacit pro tzv. tekutý plyn ve Velké Británii. Tím by byl celý projekt notně znehodnocen. Milov. V. Selivachin I. Problěmy energetičeskoj politiky. Carnegie WP no. 4. 2005. www.carnegie.ru/ru/pubs/wp-04-2005-www.pdf. Str. 21.

12. Sakwa R. Russian politics and Society. 3rd edition. London 2002. Str. 356.