Pozitivní impuls ve vzájemných vztazích ovšem nebyl využit k vyřešení problémů, které komplikovaly vztahy k minulosti. Zůstává tedy riziko, že stejně jako došlo na konci 90. let k náhlému rapprochement, může dojít i k návratu do stavu, kdy se dva spojenci připravovali na vzájemnou válku. Do jaké míry můžou být současné ekonomické problémy Řecka faktorem, který přispěje k opětovnému zhoršení řecko-tureckých vztahů a do jaké míry mohou naopak předznamenat další přiblížení? Budou Athény pod tlakem krize ochotné přistoupit na větší kompromis ve sporných otázkách, z nichž nejvýznamnější je spor o vymezení hranic v Egejském moři?
Milníky řecko tureckých vztahů

Novodobé řecko-turecké vztahy začaly řecko-tureckou válkou z let 1919-1922, která předcházela zrod moderního Turecka v roce 1923 a která byla odporem turecké opozice proti závěrům mírové smlouvy ze Sèvres (1920). Válka nakonec skončila řeckou porážkou a potvrdila vznik Turecka v dnešních hranicích. Jedním z praktických dopadů řecké prohry byla dohoda o výměně obyvatelstva z ledna 1923, která výrazným způsobem pozměnila etnické složení obou států. V důsledku dohody opustilo turecké území až 1,5 milionu Řeků, výměnou za 500 tisíc Turků, kteří se nacházeli na území Řecka. Výměna obyvatelstva omezila tisíciletou přítomnost Řeků v Malé Asii na symbolická čísla. Zatímco bezprostředně po válce mohlo v Turecku zůstat odhadem 200 tisíc Řeků, dnešní odhady se pohybují mezi 2,5-5 tisíci.

Oproti předpokladům však nebyly meziválečné vztahy obou zemí konfliktní. Již v roce 1930 byla podepsána smlouva o přátelství, kterou následovala účast obou zemí v Balkánském paktu (dalšími signatáři bylo Rumunsko a Jugoslávie) uzavřeného v roce 1934, ve kterém se signatářské státy uznaly podobu stávajících hranic. Systém podobně definovaných paktů se ovšem pod tlakem Německa a Itálie rozpadl a zatímco Řecko bylo v roce 1941 okupováno, Turecko přečkalo válku udržováním rovnováhy mezi oběmi bojujícími stranami. Po druhé světové válce se navíc Řecko a Turecko stali členy NATO. Tomuto kroku předcházela občanská válka v Řecku a sovětský nátlak na Turecko. Moskva požadovala zřízení vojenské základny v úžinách mezi Černým mořem a Středomořím a revizi režimu provozu v těchto úžinách. Tyto kroky vedly tehdejší americkou administrativu k začlenění Řecka a Turecka do Marshallova plánu a k formulaci Trumanovy doktríny zadržovaní komunismu. Obě země tak stály u důležitého milníku studené války. Ta paradoxně nezakonzervovala pozitivní vývoj, když se v jejím průběhu objevila témata, která nebyla vyřešena do dnešních dnů. Prvním problémem byla otázka Kypru, která se vynořila poté, co Britové poskytli ostrovu nezávislost v roce 1960. Druhým problémem se stalo vymezení námořní hranice v Egejském moři, který zesílil po přistoupení Řecka ke Konvenci OSN o mořském právu (UNCLOS) v roce 1995.

Rozbouřené vody egejské
Podstata kyperského problému je poměrně dobře známá. Ostrov se brzy po získání nezávislosti ponořil do etnického násilí mezi většinovými kyperskými Řeky a menšinovými kyperskými Turky. První strana sledovala politiku Enosis, tedy sjednocení celého ostrova s Řeckem. To pochopitelně turecká část populace odmítala a po počatečním požadavku sjednocení ostrova naopak s Tureckem, začala propagovat politiku odtržení turecké části a její připojení k Turecku. Eskalace násilí vedla k rozmístění peacekeepingové mise OSN UNFICYP v roce 1964. Již v této době existovaly plány na vojenský zásah Turecka za účelem ochrany kyperských Turků. První vážná krize, která mohla vést k válce mezi Athénami a Ankarou byla načas odvrácena nátlakem USA a intervencí OSN. Druhá krize přišla v červenci 1974, kdy civilní vládu na Kypru svrhnul vojenský převrat podporovaný juntou v Athénách (která svrhla civilní vládu v roce 1967). Tentokrát nabraly události rychlý spád a turecká armáda se vylodila 20. července 1974 na Kypru a ve dvou vlnách obsadila území, které dnes tvoří Severokyperskou tureckou republiku, jejíž existenci uznává jen Ankara. Turecká akce přiměla vojenský režim v Athénách vyhlásit Turecku válku, naštěstí dříve než došlo k akci, tak „plukovnická junta“ zkolabovala a v Řecku se k moci dostala opět civilní vláda. Turecko tak paradoxním způsobem přispělo k opětovné demokratizaci Řecka. Kyperský problém je ovšem i dnes stále zakonervován ve stavu z léta 1974, ačkoli rozhovory se střídavou intenzitou pokračují. Nejblíže znovusjednocení byl ostrov v roce 2004, kdy ovšem kyperští Řekové odmítli v referendu tzv. Annanův plán. Přestože otázka Kypru přivedla obě země dvakrát na pokraj ozbrojeného střetu, není to momentálně nejpalčívější z nevyřešených problémů.

Delimitace hranic je potenciálně mnohem vážnější problém, když snahy Athén o maximalizaci svých nároků se setkávají s rezolutním odporem ze strany Turecka. Řecko je signatářem UNCLOS, Turecko však nikoli. Nejde jen o shodnutí se na hranicích teritoriálních vod, ale i o určení hranice kontinentálního šelfu (prodloužení pevniny pod hladinou moře) a s tím spojené vymezení zvláštní ekonomické zóny (EEZ) 200 námořních mil (nm, 1 nm = 1,852 km) od pobřeží. V obou případech má stát ekluzivní právo využívat přírodní zdroje v dané oblasti, kontinentální šelf může být delší než 200nm (cca 370 km), maximálně však 350 nm (cca 648 km). V geografických podmínkách Egejského moře je ovšem EEZ spíše teoretický koncept. Hlavní jadro sporu je tedy ve vyměření teritoriálních vod a tudíž uplatnění suverenity ve vodách Egejského moře a problematika kontinentálního šelfu. Pokud jde o uplatnění suverenity, UNCLOS umožňuje signatářům rozšířit původní pásmo teritoriálních vod 6 nm na dvojnásobek. V současné době uplatňují obě země šestimilové pásmo, i tak Řecko kontroluje 43,5 % Egejského moře a Turecko jen 7,5 %, přičemž volné moře bez omezení plavby tvoří 49 %. Při dvanáctimílovém pásmu by podíl Turecka stoupl o 1 %, řecký podíl by však dramaticky stoupl na 71,5 % a 20% by připadlo volnému moři. V druhém případě by zcela zmizely koridory pro námořní přepravu, které by vedly skrze volné moře, což by omezilo svobodu plavby v Egejském moři, což Turecko vnímá jako ohrožení bezpečnosti, vzhledem k tomu, že zhruba 90 % objemu zahraničního obchodu Turecka přesahující 200 mld. euro je přepravováno po moři, z toho větší část skrze Egejské moře. Zatímco na volném moři je právo plavby neomezené, uvnitř teritoriálních vod může daný stát např. vybírat poplatky, ačkoli nemůže zcela zakázat proplutí. Představa, že by Řecko takovým způsobem omezovalo turecké ekonomické zájmy vedla v červnu 1995 turecký parlament k přijetí deklarace, která považovala aplikaci dvanáctimílového pásma ze strany Řecka k aktu vyhlášení války. Jednalo se o reakci na ratifikaci UNCLOS ze strany Athén v květnu téhož roku. V prosinci 1995 se obě strany dostaly potřetí do nebezpečné blízkosti vojenské konfrontace. Předmětem sporu se stal neobydlený ostrov Imia/Kardak vzdálený 4 nm od tureckého pobřeží. Jen rychlá diplomatická reakce USA zabránila další eskalaci, kterou rozdmýchávaly nacionalistická media na obou stranách. Vymezení kontinentálního šelfu je součástí sporu o suverenitu, řecká interpretace UNCLOS je taková, že vymezení kontinentálního šelfu se vztahuje i na ostrovy a nikoli jen na pevninské Řecko. Turecko oponuje, že vymezení kontinentálního šelfu se nevztahuje automaticky na ostrovy a sleduje uplatnění vlastního nároku na kontinentální šelf v Egejském moři.

Ekonomická diplomacie a ekonomická krize
Vztahy mezi Řeckem a Tureckem, které od poloviny 60. let připomínaly spíše stav studené války, nabraly nečekaný obrat v roce 1999. V srpnu 1999 zasáhlo západní Turecko silné zemětřesení, o měsíc později se země zatřásla i v Řecku. Obě země reagovaly rozsáhlou humanitární pomocí a vlna sympatie, kterou tato reakce vyvolala se přenesla i na politickou úroveň. Sblížení Řecka a Turecka v roce 1999, které přetrvalo dodnes se proto označuje termínem „zemětřesná diplomacie“. V následujících letech se turecká ekonomika dostala do silných potíží, které vyústily v roce 2001 ekonomickou krizí, které Ankaru přiměly k drastickým reformám. Vývoj turecké ekonomiky v následující dekádě ukazuje, že to byly správné kroky. Zatímco v roce 2001 se ekonomika propadla o 9,5 %, v letech 2002-2007 Turecko zaznamenalo průměrně 6% růst. Ve stejném období rovněž stabilně rostl objem zahraničního obchodu. Zatímco v roce 2000 byl objem obchodu mezi Tureckem a Řeckem na cca 1 mld. euro, v roce 2005 to bylo již 1,6 mld. euro a v roce 2010 přes 2 mld. euro (nejvýššího hodnota byla ovšem 2,4 mld. euro v roce 2008). V letech 2004-2008 bylo Řecko významným hráčem na poli přímých zahraničních investic (FDI) v Turecku, když jeho podíl byl 10 %, stejně jako USA a více než dvakrát větší než Německo. Rozvoj na poli ekonomických vztahů byl posílen i politikou Strany spravedlnosti a pokroku (AKP), která vládne v Turecku nepřetržitě od vítězství ve volbách 2002. AKP ve své zahraniční politice dává silná akcent na ekonomickou diplomacii, což se v posledních letech projevuje stále rostoucí obchodní aktivitou Turecka v zahraničí. Zároveň byla AKP ochotná ke kompromisu v problematických otázkách, jako je rozdělený Kypr, když v roce 2004 přiměla Severní Kypr k podpoře Annanova plánu.

Finanční a následná hospodářská krize, která zasáhla Řecko prozatím neměla jednoznačně negativní dopad na vzájemné vztahy. V oblasti zahraničního obchodu došlo sice k propadu v roce 2009 a turecká ekonomika se poprvé od roku 2001 zmenšila o 4,7 %, následující rok však růst vyskočil na 7,3 %. Řecko je pochopitelně v mnohem horší situaci, ovšem pokud jde o bilaterální ekonomické vztahy, údaje ukazují na postupný návrat k předkrizovému stavu. Rozsáhlý privatizační plán v přibližném objemu 50 mld. euro přitahují zájem značný tureckých firem. Z tohoto důvodu se dá očekávat větší turecká aktivita na poli FDI v Řecku. Důraz na ekonomickou diplomacii a desekuritizaci sporných témat byl patrný i v průběhu návštěvy tureckého premiéra Erdoğana v Athénách v květnu 2010, když delegaci tvořilo kromě dalších deseti členů vlády i přibližně 80 zástupců tureckého byznysu. Erdoğan se kromě ekonomických témat věnoval i zbrojním rozpočtům obou zemí, když je označil za příliš vysoké a vyzval k jejich zkrácení a investování uvolněných prostředků do ekonomiky. To koresponduje i s výzvami ostatních zemí směrem k Řecku, aby podstatně srazilo své výdaje na obranu jako součást úsporných opatření.

Důležitou otázkou je, zdali Turecko nebude náchylné k využití současné slabé pozice Řecka k nátlaku na prosazení řešení, které budou pro Ankaru výhodnější. Odpověď se zdá být negativní a to hlavně z několika důvodů. Řecké zotavení je i v tureckém zájmu, ačkoli Řecko samotné nepatří mezi nejdůležitější obchodní partnery Ankary. EU jako celek však ano, když přestavuje téměř 50 % tureckého exportu. Další propad Athén by tak mohl nepřímo dopadnout na Turecko samotné. I přes obecně lepší úroveň vzájemných vztahů jsou v obou zemích skupiny, které na současný vývoj hledí s podezřením. Draždění nacionalistických nálad v Řecku formou nátlaku na ústupky v citlivých teritoriálních otázkách by mohlo jednoduše zvrátit pozitivní trend nastartovaný vzájemnou asistencí při zemětřeseních v roce 1999 (připomeňme, že jen pár let předtím byly obě země ochotny k silovému řešení sporu o bezvýznamný ostrov v Egejském moři). Výše uvedené by nakonec mohlo zvrátit i škrty ve výdajích na obranu, které se dnes zdají nevyhnutelné. Ačkoli Erdoğan v Athénách hovořil o snížení či úplné zrušení přeletů tureckých stíhaček nad spornými oblastmi (vzdušná hranice v Egejském moři je také předmětem sporu), bez snížení řeckých výdajů na zbrojení by bylo složitější prosadit tento krok na domácí scéně jako trvalé řešení. I při pozitivním vývoji však může dojít pouze k odložení sporů na vedlejší kolej a nikoli jejich vyřešení, což je trend, který lze sledovat i v případě Kypru, byť v této otázce jsou obě země jen jedním ze čtyřech hlavních akterů. Optimistický scénář obsahuje sblížení obou zemí a nárůst důvěry do takové míry, že Ankara i Athény budou ochotny společně předložit spor v Egejském moři k arbitráži a podřídit se jejím závěrům. Čas ukáže jestli byl v tomto směru optimismus na místě či nikoli.