Tato někdy až vzdorovitá politika, svázaná především se sedm desetiletí vládnoucí Revoluční institucionální stranou, začala dostávat povážlivé trhliny po ekonomické krizi v roce 1982. Prezident Miguel De la Madrid začal s pozvolným ekonomickým otevíráním, ve kterém pokračoval jeho nástupce a dnes snad nejnenáviděnější a nejvysmívanější mexický politik Carlos Salinas. Finanční krize z prosince roku 1994 pak dále oslabila legitimitu režimu, který pod vedením prezidenta Ernesta Zedilla přikročil k politickým reformám. Ty se posléze staly jednou z příčin volebního vítězství opozičního prezidentského kandidáta Vicente Foxe ve volbách v červenci 2000.

S novým prezidentem se prohloubila i zásadní změna zahraniční politiky, k níž postupně směřovaly již předchozí tři administrativy. Pro pozorovatele proto nebylo žádným překvapením, když na víkendovém Summitu Amerik v kanadském Quebecu, kde se 34 vůdců amerických států dohodlo na odstranění obchodních bariér do konce roku 2005, vedle amerického prezidenta Bushe jako hlavní propagátor myšlenky celokontinentální oblasti volného obchodu (Free Trade Agreement of the Americas; FTAA) vystupoval právě mexický prezident. Jako důkaz prospěšnosti podobných podniků se při tom oháněl již sedm let fungující Severoamerickou dohodou o volnem obchodu (North American Free Trade Agreement; NAFTA), v níž kromě jeho země participují ještě Spojené státy a Kanada. Prezident Fox hýřil po celou dobu summitu optimismem a jeho výsledky označil za „výjimečně dobré“. A skutečně, chystaná zóna vypadá impozantně: celkový produkt ve výši 13 bilionů dolarů, přes 800 miliónů obyvatel (= spotřebitelů), to vše navíc doplněno „Demokratickou klauzulí“, která má přístup k tomuto mohutnému trhu napříště vyhradit pouze demokratickým režimům. Mnoho Mexičanů i ostatních latinoameričanů se ale přesto ptá, co jim Quebec a vůbec celý integrační proces přináší a v budoucnosti ještě přinese.

„Konečně hrajeme podle stejných pravidel“

„NAFTA znamená, že už to nejsou jenom Američané, kdo určuje pravidla vzájemného obchodu“, říká o již existující severoamerické obchodní zóně profesor Eduardo Ramírez García z Mexické národní autonomní univerzity. „Ať je ta dohoda jaká chce, konečně je tady nějaky právní dokument, který nám dává záruku, že platí určité podmínky.“ Přestože poukazuje například na omezení možnosti kontrolovat příliv zahraničních investic, nesouhlasí profesor Ramírez s argumenty, že Mexiko ztratilo vstupem do NAFTA část suverenity. „Naopak. Co omezuje suverenitu je ekonomická závislost a ta tu vždy byla. Slabší státy, jako je Mexiko, integrací vždy získávají“, dodává.

Podobné názory zaznívají i z dalších latinskoamerických zemí, které by se součástí podobné zóny jako je NAFTA, měly teprve stát. Například zemědělsky orientovaná Bolívie nemá vytvořením FTAA co ztratit. „My jsme nikdy neměli šanci naše obchodní zájmy proti Spojeným státům prosadit“, říká student ekonomie Bryan Terceros z bolivijské Cochabamby. „Naše vláda vždy jenom dělala to, co chtěl Washington, aniž by za to cokoliv získala. Teď snad alespoň budou nastavena nějaká pravidla.“

„The Three Amigos“

Úspěch NAFTA byl v Quebecku jedním z hlavních argumentů pro vytvoření celoamerické zóny volného obchodu a vydatně jej novinářům i ostatním americkým vůdcům připominaly všechny tři zainteresované strany. Mexický prezident Fox se na závěr summitu sešel ke čtyřicetiminutovému rozhovoru s Georgem Bushem a kanadským premiérem Jeanem Chretienem. „The Three Amigos“, jak Chretien trojici v dobrém rozmaru anglicko-španělsky překřtil, si pochvalovali především růst vzájemného obchodu a investic. Kanada a Mexiko jsou dnes největšími obchodními partnery Spojených států, pričemž Mexiko během existence NAFTA předstihlo v této položce Japonsko. Obchodní výměna mezi Mexikem a USA se od roku 1994, kdy NAFTA vstoupila v platnost, takřka zdvojnásobila a ročně přesahuje 200 miliard dolarů. Chronický mexický schodek ve vzájemném obchodě se navíc změnil v již několik let trvající přebytek. Stejná čísla jako Fox a jeho „amigos“ ale s úspěchem používají i oponenti severoamerické integrace. Ti poukazují například na to, že s růstem vzájemného obchodu roste i mexická závislost na USA – výměna mezi oběma státy představuje asi osmdesát procent zahraničního obchodu země -, že tím, kdo z NAFTA těží především, je omezená skupina velkých korporací, nebo že většinu mexického exportu tvoří výrobky smontované z amerických komponentů v příhraničních maquiladoras. „Běžný Mexičan o NAFTA prakticky neví“, hovoří z vlastní zkušenosti majitel železářství v Mexico City Rodrigo Sánchez. „Na uvolnění zahraničního obchodu vydělávají jenom exportéři, ostatních se to při nejlepším nijak nedotýká.“

Energetika: prohloubeni spolupráce?

Přesto mexická média i politická scéna jevily po celou dobu konání summitu v Quebecu o jeho průběh značný zájem. Největší ohlas vyvolal jeho poslední den, kdy se prezident Fox na schůzce se dvěma svými severoamerickými kolegy zcela neočekávaně dohodl o prohloubení spolupráce v oblasti energetiky. Základem ujednání se stalo prohlášení prezidenta Bushe, že Spojené státy, které jsou čistým dovozcem energetických zdrojů a v současnosti se v této oblasti potýkají s nedostatkem, mají zájem o větší nákup energií od svých sousedů. Ve vztahu k Mexiku padl konkrétní návrh na vybudování plynovodu z mexického zálivu do Kalifornie, pričemž Washington nabídl, že se na projektu bude investičně podílet. Ačkoliv hlavy států nedospěli k žádné definitivní dohodě a pouze se shodli na zkoumání této a dalších možností, americký návrh a vstřícný postoj prezidenta Foxe vyvolal na mexické politické scéně vlnu pochybností a nevole. Mexická ropa a plyn jsou tradičně považovány za národní majetek a záruku suverenity a podle mexické ústavy má při jejich těžbe výsadní roli stát. Ačkoliv se v posledních letech umožňuje v této oblasti minoritní podíl soukromých investic, pro mnohé Mexičany je to stále velmi citlivá otázka. Mexický parlament si proto vzápětí předvolal ministra energetiky, aby celou věc vysvětlil.

O celé záležitosti široce referoval i mexický tisk. Levicový deník La Jornada ve svém úvodníku připoměl přetrvávající nerovnost mezi třemi severoamerickými státy a upozornil na fakt, že ačkoliv Spojené státy žádají další otevírání hranic pro obchod s energiemi, nejeví velký zájem o uvolnění pohybu Mexičanů za prací na své území. Šéfové severoamerických států se během schůzky nicméně problému migrace také dotkli. V závěrečném prohlášení uznali ekonomický i kulturní přínos přistěhovalectví a zavázali se zajistit migrantům právní ochranu, důstojné a humánní zacházení a garantování lidských práv. Mexiko navíc v této souvislosti vyvíjí značné úsilí o legalizaci pobytu co největšího počtu svých občanů v USA. Společně s iniciativou, kterou v americkém Kongresu zaštiťuje senátor Phill Gramm prosazuje mexická diplomacie program krátkodobých pracovních povolení a snaží se o dodatečnou legalizaci pobytu milionů Mexičanů, kteří již na americkém území žijí.

Nejisté vyhlídky

Jaké jsou tedy vyhlídky celoamerické obchodní integrace? Mexický deník Milenio soudí, že celkem není důvod se vzrušovat, protože volný obchod zdaleka není tak blízko, jak se zdá. V americkém Kongresu zatím chybí prezidentu Bushovi dostatečná podpora pro získání takzvané pravomoci „fast-track“, která umožňuje americké exekutivě dojednávat obchodní dohody, do kterých kongresmani a senátoři nemohou už zasahovat a mohou je pouze schválit nebo odmítnout. Všeobecně se přitom soudí, že pokud má být dodržen harmonogram z Quebecku, nejzazší termín pro udělení „fast-track“ je podzim letošního roku. Pokud Kongres Bushovi „fast-track“ do té doby neschválí, nemohou se Spojené státy do jednání o FTAA plnohodnotně zapojit a datum 2005 pro uzavření dohody se zřejmě rozplyne. Nemluvě už vůbec o dalších problémech jako je malá ochota nejvýznamnější latinskoamerické ekonomiky – Brazílie – k jakékoliv dohodě vůbec dospět či o možných průtazích ze strany dalších zemí, například Venezuely.

A i bez podobných překážek nebudou jednání jednoduchá. V Quebecu předložený návrh dohody má zatím 458 stran, z nichž ale většinu tvoří text v závorkách, o kterém zatím není shoda. Každá země má při tom vlastní priority a chce pro své vývozce prosadit co nejlepší podmínky. „My bychom potřebovali, aby se otevřel americký trh pro naši soju a pro náš textil“, říká Bolivijec Bryan Terceros. „Ale nejvýhodnější by pro nás bylo nulové clo na kokain“, dodává napůl žertem. Napůl, protože nejkonkurenceschopnějším produktem chudé bolivijské ekonomiky je pávě ilegálně pěstovaná koka.

Ať bude ale konečná dohoda o celoamerickém volném obchodu vypadat jakkoliv, její výhodnost zůstává pro mnohé latinoameričany sporná. „My jsme schopni vyvážet tak ropu, tequilu a tortilly“, tvrdí pesimisticky Mexičan Rodrigo Sánchez. „Vím co se vyrábí u nás a znám kvalitu například brazilských výrobků. A nechápu, proč by je Američané chtěli kupovat.“