Nám to pak může připomenout rok 1929, kdy v Praze získal ministerské křeslo Luwig Czech jako první vládní zástupce pětinové menšiny německých občanů Československa.

Perecovi k ruce

Čekal to málokdo, ale na první pohled nevinný posun v ministerském křesle vyvolal spory i v samotné vládní koalici. Je to paradoxní, nicméně v dnešní izraelské politice je možné téměř cokoli.

Kolo ostrých reakcí na Madžádalovo jmenování spustila Esterina Tartmanová, předsedkyně poslanců strany ruských přistěhovalců Israel Beitenu. Prohlásila, že jmenování muslima izraelským ministrem „je útok na sionismus a na charakter Izraele jako židovského státu“. Taková reakce není u nacionalisticky laděných “Rusů” překvapivá – vždyť sám jejich šéf Avigdor Lieberman často mluví o výměně arabských území v Izraeli za bloky židovských osad na Západním břehu Jordánu. Problém je v tom, že Israel Beitenu je součástí vlády (Lieberman je ministrem pro strategické otázky), stejně jako levicová Strana práce, která Madžádalu do funkce nominovala.

Výroky proti Madžádalovi vyvolaly odpor, labouristé je označili za rasistické a nedůstojné, ale většina opozice zůstala u kritiky šéfa Strany práce Amira Perece s tím, že je to jen jeho další pokus posílit vlastní pozici před primárkami. Labouristé měli nakonec postaráno i o zábavu: na jednom z jejich mítinků se násilím chopil mikrofonu delegát Šakíb Šanán a dožadoval se rovněž nějakého postu pro svoji drúzskou komunitu, když už jej mají i Arabové.

Rozporné reakce na muslimského ministra jen potvrzují stav vládní koalice. Její součástí je vše možné od levice přes zastánce ortodoxní židovské komunity a důchodců až po pravici. Mnoho kroků je tudíž podrobeno tvrdé diskusi a ne vždy se daří najít konsenzus. Preference veřejnosti se navíc naklánějí zpět k pravicovému Likudu, a to zejména kvůli korupční aféře premiéra Ehuda Olmerta a nespokojenosti s vedením letní války s Hizballáhem.

Izraelská média se tak jen hemží kritickými komentáři – mluví se o rozkolu uvnitř kabinetu, kterému se Olmertovi nedaří zabránit. Bez ohledu na všechny neshody se ovšem dá říci, že jmenování Gháliba Madžádaly do vlády je malou výhrou pro levicové zastánce dialogu s Palestinci a emancipace menšin.

Arabem v Izraeli

Zatímco se izraelští politici přeli, reakce veřejnosti na jmenování prvního arabského muslima ministrem byly spíše pozitivní. A to neplatí jen pro soukmenovce z arabské komunity. Madžádala sice není prvním izraelským nežidovským politikem na tak vysokém postu – drúz Saláh Tárif měl v roce 2001 rovněž funkci bez portfeje –, přesto oživil diskusi o postavení arabské menšiny v Izraeli.

Příběh Gháliba Madžádaly je jedním z milionů, které ilustrují složitou mozaiku vztahů Izraele s Palestinci, potažmo s celým arabským národem. Dnešní ministr pochází z městečka Baká al-Garbía poblíž tzv. zelené linie, tedy hranice mezi palestinským autonomním územím a Izraelem.

Až do vzniku židovského státu tvořili arabskou komunitu ve Svaté zemi, tehdy pod britskou mandátní správou, jen Palestinci. Teprve nakba, katastrofa, jak Arabové přezdívají první izraelsko–arabské válce, přivodila již skoro šedesát let známé rozdělení na Palestince a izraelské Araby.

Válka, jíž chtěly arabské státy zabránit vzniku Izraele, vyhnala mnoho palestinských Arabů do okolních zemí, do pásma Gazy nebo na Západní břeh Jordánu. Na počátku jich bylo přes 700 tisíc, nyní – při započtení jejich potomků — registruje OSN kolem čtyř milionů uprchlíků. Neodešli ale zdaleka všichni. Právě ti, kteří zůstali na území Státu Izrael, tvoří dnes bezmála pětinu jeho občanů. A jako izraelský Arab se narodil i Ghálib Madžádala.

Nicméně vleklým konfliktem se vytvořila zvláštní společenská trhlina. Byly rozděleny velké rodiny, zpřetrhány příbuzenské i sousedské vztahy. Izraelští Arabové začali žít ve zcela jiných podmínkách než palestinští uprchlíci v Jordánsku, Libanonu či Sýrii. Rozdíly se projevují dodnes i v takových oblastech, jako je možnost svobodného pohybu — zatímco izraelští Arabové se na Západní břeh nebo do Gazy podívat mohou a mají i běžný cestovní pas, jejich krajané z palestinských území se do Izraele prakticky nedostanou.

Obě komunity se tedy vyvíjely samostatně, přesto jsou spojenými nádobami. Po každé izraelsko-arabské válce sice následovala vlna uprchlíků zejména z palestinských území, ale v samotném Izraeli probíhala poklidná integrace a soužití s většinovou společností.

To se projevovalo i na volebních preferencích – většina izraelských Arabů dávala hlas právě levicovou, byť sionistickou Stranu práce. S nástupem první intifády na konci 80. let a zejména druhé intifády po roce 2000 se ovšem situace změnila.

Na severu Izraele, v těch oblastech, kde Arabové tvoří většinu obyvatel, propukly v rámci solidarity s Palestinci v “teritoriích” dokonce násilné nepokoje, bouřili se i arabští studenti Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Navíc se neočekávaně posunuly volební preference. Stále větší oblibu začaly získávat arabské nacionalistické strany preferující solidaritu s Palestinci na úkor integrace do Státu Izrael a jeho společnosti.

Režisér z Nazaretu

Přístup izraelských politiků k arabské menšině nebyl nikdy příliš jednotný. Zatímco jedni se jí zastávají, druzí mluví o sudu s prachem a bijí na poplach. Není se čemu divit, zvlášť při pohledu na index populačního růstu ve většině arabských zemí.

Životní podmínky jsou odstupňované. Pro srovnání poslouží HDP na hlavu. Pro židovský sektor v Izraeli se uvádí 19 tisíc dolarů, pro arabský 6750 dolarů a pro autonomní Palestinu 1500 dolarů. Takže izraelští Arabové jsou na tom asi třikrát hůře než tamní Židé, ale čtyřikrát lépe než Palestinci. Nicméně podobně jako oni trpí nezaměstnaností, hlavně mládež, a společenskou dezintegrací. Proto také někteří z nich v posledních letech spolupracují s teroristy na násilných útocích proti státu, ve kterém žijí. Možná i z toho vyplývá, že podle průzkumů považuje 60 % Izraelců arabskou komunitu za bezpečnostní riziko.

Stát Izrael se snaží tyto poměry zlepšovat. Loni například vláda provedla reformu, na jejímž základě se zvýšil počet pracovních míst pro Araby a Etiopany ve státní správě. Dalším — spíše restriktivním — opatřením je kritizovaný zákaz slučování rodin. Aby si izraelské Arabky nebraly Palestince z “teritorií”. I proto kritizují izraelské postupy mezinárodní lidskoprávní organizace – mluví se o diskriminaci na pracovním trhu, těžších podmínkách ve věznicích či nerovném přístupu k ilegálním arabským stavbám ve srovnání s židovskými osadami.

Izraelští Arabové tedy představují pro Izrael dilema: Podporovat arabskou komunitu na všech možných frontách, tedy i politicky, a snad si ji jednou zcela usmířit a integrovat, nebo ji udržovat na pětinové proporci jako nechtěnou menšinu? Ghálib Madžádala je příklad první, příběhy mnoha obyčejných lidí zase druhé varianty.

Přes nevyjasněný přístup se daří najít i pozitivní případy soužití – někteří již vůbec neřeší, zda jsou Arabové či Židé, a považují se zkrátka za Izraelce. Mýtus o neúspěšných Arabech pak boří třeba příběhy arabské miss Izraele Rany Raslanové nebo režiséra filmu Paradise Now Abú Assada, pocházejícího ze severoizraelského Nazaretu.

Co změní veterán?

Ghálib Madžádala se po část svého dosavadního života snažil změnit stav věcí a zapojit arabskou minoritu do veřejného života. Ač je profesí obchodník, profiloval se jako typický labourista – sociálně orientovaný aktivista Histadrutu (odborového hnutí) působil i v mládežnické organizaci Noar HaOved. Nelze mu tedy upřít snahu jít příkladem a integrovat se do občanské společnosti. Nemluvě o jeho angažmá v dialogu mezi mezi Židy a Araby či o působení v mnoha parlamentních výborech pro veřejné záležitosti. Zda se mu bude dařit i ve vládě, ukáže čas. Pravděpodobně se ale bude snažit využít šance a dát své komunitě výraznější roli v izraelské politice tak, aby proporčně co nejvíce odpovídala počtu jejích příslušníků. I když těžko předpokládat, že změní něco zásadního, což svými nedůvěřivými výroky potvrzují i jeho soukmenovci ze strany Balad. A možná také skutečnost, že ministr neovládá hebrejštinu a domluví se jen arabsky a anglicky.

Otázkou také zůstává, jak dlouho bude moci Madžádala zájmy izraelských a částečně i palestinských Arabů hájit. Ve Straně práce propuká po neúspěších vlády boj o moc a největší šance u voličů má vracející se veterán Ehud Barak. K Madžádalovi ho nic neváže, ale je znám jako izraelský politik, který Arabům a Palestincům zvlášť nabídl zatím nejvíce – až 97 % “teritorií” před sedmi lety v Camp Davidu. Tehdejší naděje ovšem zmařil Jásir Arafát a druhá intifáda.