Demokratická republika Kongo je ztělesněním téměř všech předsudků a generalizací, které jsme si s Afrikou zvykli spojovat. Tradice polarizované politiky a ozbrojených střetů znepřátelených frakcí se datuje již od 60. let, změny na postu hlavy státu proběhly zatím vždy násilnou cestou. Země má velké zásoby nerostných surovin, výnosy z jejich těžby však doposud nebyly systematicky využívány k investicím do budování infrastruktury. V kontextu nestability a krize druhé poloviny 90. let naopak představovaly lákadlo pro sousední země, které usilovaly o jejich kontrolu. Boje centrální vlády s povstalci jsou provázeny útoky proti civilnímu obyvatelstvu, masovým rabováním, znásilňováním, účastí dětských vojáků. V zemi se nachází téměř jeden a půl milionu vysídlených osob, lidé trpí nemocemi a podvýživou.

Pád diktátora a kmenové násilí

Během vlády prezidenta Mobutu bylo Kongo (tehdejší Zair) typickou africkou kleptokracií založenou na klientelismu a ozvláštněnou procesem návratu ke kořenům a tradici – tzv. zairizací. Pro Spojené státy bylo Kongo strategicky významnou zemí již od počátků své nezávislé existence. USA dosadily v 60. letech do čela státu Mobutua a během studené války mu poskytovaly značnou finanční i vojenskou pomoc. Jeho režim se však nedokázal vypořádat se ztrátou zájmu supervelmocí po skončení studené války a požadavkem na demokratizaci ze strany mezinárodního společenství. Dalším destabilizačním vlivem byla genocida v sousední Rwandě s následnou vlnou uprchlíku, převážně Hutuů, mezi nimiž se nacházeli i členové milic Interahamwe, které se podílely na masakrech. Ti se od poloviny 90. let usazovali ve východních provinciích země, odkud podnikali útoky proti rwandským i konžským Tutsiům. Mobutu již nebyl schopen kontrolovat území Zairu a v květnu roku 1997 byl svržen Laurentem-Désiré Kabilou, vůdcem Aliance demokratických sil pro osvobození Zairu (AFDL), která byla podporována Rwandou a Ugandou. Země byla přejmenována na Demokratickou republiku Kongo. Spojené státy podporovaly skrytě i Laurenta Kabilu a americké společnosti American Mineral Fields (jejíž šéf byl osobním přítelem prezidenta Billa Clintona) či Bechtel (známý svým spojením s CIA) uzavřely již v roce 1997 výnosné těžební kontrakty.

Nový prezident však začal brzy prosazovat silnou centralizaci, proti níž se bouřila menšinová etnika na východě, volající po větší míře autonomie. Velmi citlivě byl také vnímán vliv, který na prezidenta měla rwandská vláda, která de facto okupovala východní část Konga a drancovala tamní přírodní zdroje. Otevřený konflikt vypukl poté, co Kabila vyloučil zástupce Rwandy z vlády a požádal je o okamžité stažení jejich ozbrojených sil ze země. Odpovědí byla rwandská invaze do východních provincií, uskutečněná na základě údajných historických nároků, které se Rwanda rozhodla uplatnit.

Konflikt, který dezintegroval celou zemi, se protáhl na pět let a vyžádal si více než čtyři miliony životů, převážně kvůli epidemiím a potravinové krizi. Jádrem celého problému byly etnicky motivované boje mezi hutuskými a tutsijskými milicemi zdůvodňované ohrožením ze strany protivníka. Konžská vláda zjevně stranila Hutuům, s nimiž ji spojoval zájem vytlačit ze země skupiny podporované Rwandou a Ugandou. Tyto dvě země také postupovaly společně, v jejich spojenectví se nicméně objevily rozpory, způsobené zájmem o přírodní bohatství na východě Konga. Příjmy z nerostných surovin, které byly a jsou do značné míry jádrem problému, zajišťovaly finanční prostředky pro vedení konfliktu.

V polovině roku 1998, kdy vojska proti-Kabilovské koalice začala ohrožovat Kinshasu, našel konžský prezident spojence v Zimbabwe, Namibii, Angole a dalších afrických zemích. Podporu nabízely i některé západní, konkrétně izraelské, americké či kanadské těžařské firmy – výměnou za výnosné obchodní kontrakty. Intervence afrických spojenců odklonily linie bojů dále od Kinshasy, během roku 1999 se pak mezi skupinami rebelů objevily rozepře, které napomohly uzavření křehkého příměří. Na konci téhož roku Rada bezpečnosti OSN rozhodla o vyslání mise Spojených národů MONUC v síle pěti a půl tisíce mužů, která měla na situaci dohlížet. Střety však pokračovaly dál. Vládní vojska se snažila o vítězství nad povstalci, rwandské síly se naopak postavily proti ugandským.

Počátkem roku 2001 byl zavražděn prezident Kabila. Do čela státu byl zvolen jeho syn Joseph Kabila, který se brzy po svém nástupu do funkce dohodl s ostatními stranami konfliktu na ukončení bojů s využitím OSN coby zprostředkovatele. Tyto snahy byly korunovány dohodami ze Sun City z jara roku 2002 a mírovými smlouvami s Ugandou i Rwandou. Problémem byl v této souvislosti odchod dvaceti tisíc rwandských vojáků, který rwandský prezident Paul Kagame podmiňoval zneškodněním hutuských milic, jež Kigali vnímalo jako hrozbu pro vlastní bezpečnost. Jednotky byly nakonec staženy na podzim téhož roku, nicméně otázka hutuských extremistů nebyla uspokojivě vyřešena dodnes.

Mise MONUC a mise Artemis

Za oficiální ukončení pětiletého konfliktu je považován podpis tzv. Všezahrnujících dohod v listopadu 2002. Tyto dohody kodifikovaly mír mezi konžskou vládou a povstaleckými skupinami, zahrnovaly plán vytvořit přechodnou vládu a dovést zemi ke svobodným demokratickým volbám. Ještě před nimi pak měly být do konžské armády integrovány všechny povstalecké skupiny – proces integrace označovaný jako brassage však skončil neúspěchem a prozatímní vláda nebyla schopna zabránit obnovení konfliktu na východě země. Po stažení ugandských ozbrojených sil v květnu 2003 se oblast stala místem střetu lokálních milic, mise MONUC nebyla schopna nastalou situaci zvládnout. Francie se na žádost generálního tajemníka OSN ujala vedení mise, která měla v regionu zajistit stabilitu. Její podmínkou bylo časové a prostorové omezení operace, mandát, umožňující použití síly (Hlava VII Charty OSN) a souhlas Rwandy a Ugandy s přítomností mise.

Jednotky operace Artemis, jak byla nazvána, nenechaly rebely na pochybách o svém odhodlání použít v odůvodněných případech sílu. Během jejich působení do podzimu 2003 došlo k výraznému zlepšení bezpečnostní i humanitární situace.

Kromě již zmíněného nerostného bohatství hrály v novém vzplanutí bojů roli etnické faktory. Většina rwandofonních kmenů, představujících méně než pět procent celkové populace Konga, žije v bohatých východních provinciích Severní a Jižní Kivu. Konžských Tutsiů, kteří jsou jednou ze rwandofonních skupin, je jen několik stovek tisíc, jejich vliv na vývoj situace v zemi je však velmi významný. V roce 1997 se podíleli na svržení prezidenta Mobutu, po skončení války v roce 2002 měli vyhrazen post jednoho ze čtyř viceprezidentů ve vládě Josepha Kabily. Obavy v jejich řadách nicméně vzbuzoval integrační proces v armádě. Tutsiové byli sice silně zastoupeni v důstojnických pozicích, řadoví vojáci však byli několikrát terčem útoků ze strany svých kolegů. Jsou známy případy fyzického napadení, mučení i zabití Tutsiů jejich spolubojovníky z jiných etnik. Nedůvěra v armádu a obavy o vlastní bezpečnost byly příčinou odmítnutí integrace Laurentem Nkundou, tutsijským vůdcem povstalecké skupiny RCD (Rally for Congolese Democracy), která se profilovala jako zastánce tutsijských zájmů.

Rétorika zaměřená proti Tutsiům pak dosáhla vrcholu během volební kampaně v roce 2006. Ve volbách se naplno ukázalo také oslabení politického vlivu RCD na celostátní úrovni. V provinciích Kivu však nadále představovala hlavní politickou sílu, dokonce zde ustavila paralelní administrativní struktury. Ve snaze vlády o její pacifikaci se angažovala i FDLR (Forces démocratiques de libération du Rwanda) – hutuská milice, k jejímuž zneškodnění se Kongo zavázalo již v roce 2002. Na přelomu roku 2006 a 2007 se po bezvýsledných bojích vláda s Nkundovými povstalci dohodla na limitované formě integrace do armády, tzv. procesu mixage. Ten spočíval v postupném a omezeném promísení s ostatními jednotkami, což mělo zajistit bezpečnost Tutsiů. Závazky obsažené v dohodách však nebyly realizovány a Nkunda integračního procesu využil k získání většího politického i vojenského vlivu.

Boje na východě pokračovaly dál, ke střetům s vládními silami se přidaly vojenské akce Nkundy proti hutuským milicím. Jen během první poloviny roku 2007 bylo ve východních provinciích vysídleno více než 160 000 lidí. Střety doprovázely násilnosti na civilním obyvatelstvu, páchané všemi stranami konfliktu, vládní jednotky a modré přilby nevyjímaje. Nkundovi povstalci dokonce přepadávali školy a odvlékali děti do služby RCD.

Koncem loňského roku vláda, podpořená OSN, zahájila vojenskou kampaň, která rebelům způsobila značné ztráty a byla důvodem, proč se Nkunda vyslovil pro obnovení mírových jednání. Ta byla svolána po Vánocích a vyústila v lednové příměří z Gomy. Pod dohodou jsou podepsáni nejen zástupci vlády a povstaleckých skupin, ale i reprezentanti mezinárodního společenství (Spojených národů, Evropské unie, Spojených států) a konžského občanského sektoru. Přes nesporný pokrok, který tato dohoda znamená, se objevují i varovné hlasy.

Klíčová kontrola nerostného bohatství

Příměří se totiž nepokouší řešit hlavní aspekt konfliktu, kterým je snaha o ovládnutí nerostného bohatství východních provincií – kromě zlata, diamantů a kvalitního stavebního dřeva jsou na východě také zásoby koltanu (rudy, z níž se získává tantal, užívaný ve výrobě spotřební elektroniky). Úspěch dohody vážně ohrožuje i fakt, že u jednacího stolu nezasedli zástupci jednak hutuských milicí FDLR, jednak Rwandy, která Laurenta Nkundu podporuje. Ten podmiňuje začlenění svých jednotek do vládních vojsk odzbrojením FDLR, což představuje problém, který je bez dohody mezi rwandskou vládou a hutuskými radikály téměř neřešitelný. FDLR podmínila ukončení bojů právě zahájením jednání se Rwandou. V neposlední řadě je problematická i amnestie pro povstalce a jejich plánovaná integrace do konžské armády.

Rwanda sice uzavření příměří v Kongu přivítala, nicméně ochotu k jednání s FDLR najevo nedává. Apeluje spíše na mezinárodní společenství a jednotky MONUC, aby na milice byly uvaleny sankce a došlo k jejich odzbrojení. OSN, Spojené státy i Evropská unie se zavázaly poskytnout konžské vládě podporu, nutnou k realizaci závazku. Ačkoliv je tedy příměří zásadním posunem, zůstává stále jen prvním krokem na cestě ke stabilnímu konžskému státu. Dosažení tohoto cíle bude záviset především na vůli a schopnostech všech zúčastněných nalézt řešení otázky přírodních zdrojů a požadavku na zajištění bezpečnosti ze strany Rwandy.

————-

Zdroje:

Dena Montague, Dena-Berrigan, Frida: The Business of War in the Democratic Republic of Congo.

Homan, Kees: Operation Artemis in the Democratic Republic of Congo.

www.internal-displacement.org

www.congonline.com

www.crisisgroup.org

hrw.org

BBC News Africa