Před více než třemi týdny vyloupili ozbrojenci doposud málo známé skupiny Fatah al-islám tripoliskou banku a opevnili se v uprchlickém sídlišti Nahr al-Bárid na severu Libanonu. Následné boje s armádou si vyžádaly desítky obětí, tisíce lidí z města odešly. Vojákům se stále nedaří odpor zlikvidovat či vyjednat příměří. Aby toho nebylo málo, Fatahem se nechala inspirovat i další militantní skupina, když vyprovokovala boje v jižní části Libanonu. Podle zdrojů arabské al-Džazíry spolu obě organizace čile komunikují, mnozí místní je považují za loutky v rukou Sýrie. To je také stanovisko libanonské vlády. Boje totiž vypukly v době, kdy OSN dokončovala vyšetřování vraždy expremiéra Rafíka Harírího a podezření sahají do vysokých pater syrské politiky.

Irácký vzor

V souvislosti s Fatah al-islámem se znovu začalo mluvit také o palestinských uprchlících. Ve třinácti libanonských táborech jich žije několik set tisíc. Odešli sem zejména v průběhu první izraelsko-arabské války v roce 1948 a dodnes nemají kvůli obavám z plné asimilace běžná občanská práva. Nerovný přístup ke vzdělání, práci či lékařské péči, to vše dělá z uprchlíků lidi druhé třídy. Palestinci prakticky nemají možnost prosadit se do libanonské politiky, založit si stranu ani získat solidní zaměstnání. Uvnitř táborů bují beznaděj a chudoba. Podle toho vypadají i města samotná – přelidněná rozpadající se sídliště bez infrastruktury, zato s ulicemi plnými mladých lidí bez práce.

V 70. letech kontrolovala tábory Arafatova Organizace pro osvobození Palestiny, během vleklé občanské války ji vystřídala syrská armáda. Ta musela rovněž odejít – po Harírího smrti a cedrové revoluci před dvěma lety. Nastal podobný vývoj jako po izraelském stažení z pásma Gazy: Palestinci se názorově rozdělili na příznivce Fatahu a Hamásu, v mnoha táborech vzniklo bezvládí, jež vyplňují nejrůznější živly – od náboženských radikálů po loupežné gangy. Do jejich náručí se ženou především ti, v jejichž očích je libanonská vláda nástrojem Spojených států, spojencem Izraele a hlavním viníkem bídy palestinských uprchlíků. Ozbrojený odpor proti ní je únikem z reality a vedle toho dává naději na materiální přilepšení.

Proto se také stal Nahr al-Bárid zázemím pro radikály z Fatah al-islámu, který netvoří jen Palestinci, ale i Saúdové, Syřané, Jemenci, Bangladéšané či Alžířané. Často jde o zločince se zkušeností z iráckého odboje proti americké invazi. Ostatně jejich šéfem je kariérní terorista, vzhlížící k odkazu al-Zarkávího a irácké al-Káidy. Vyrovnané boje několika stovek ozbrojenců s armádní přesilou svědčí o jejich odhodlanosti: „Nikdy se nevzdáme. Budeme bojovat do poslední kapky krve,“ řekl mluvčí Fatah al-islámu.

Zaútočíme kdekoli

Nové střety s libanonskou armádou v jiholibanonském táboře Ain al-Hilwa vede sunnitksá Armáda Velké Sýrie. Zatímco Fatah al-islám byl na oficiální prohlášení skoupý, tato skupina vyvěsila svoji videonahrávku na stránce přímo napojené na al-Káidu. Mluvčí směřuje svá slova k libanonským křesťanům: „Budeme útočit na vaše zdroje a ekonomiku, které jste získali ve vaší křižácké válce,“ varuje maskovaný muž na videu. Obrací se rovněž proti libanonským šíitům a obhajuje palestinské uprchlíky jako „otroky křesťanského kapitalismu“.

Nahrávka odhaluje další možný motiv probíhajících nepokojů – libanonské šíity hájí mocný, Íránem podporovaný Hizballáh. Sunnité se oproti nim cítí v nevýhodě, protože podobná síla jim zatím chybí. Ozbrojené provokace pod hlavičkou al-Káidy se nabízí jako alternativa, která by jim mohla do budoucna zaručit vliv v zemi. Nepřehledné situace podle všeho využívá i sekulární damašská vláda, schopná se však spojit s kýmkoli včetně al-Káidy. Důležité je pro ni udržet si v Libanonu kontakty a odvrátit pozornost od vyšetřování atentátu na Harírího.

Hlavní nebezpečí pro Libanon spočívá v tom, že se stal dalším bojištěm regionálního terorismu. V něm jde stále více o rivalitu mezi dvěma větvemi islámu: Saúdská Arábie a další sunnitské státy sponzorují menší organizace v úporné snaze udržet krok s šíitským Íránem. Gangy podobné těm z libanonských táborů se proto objevují všude, kde panuje bezpečnostní anarchie. Jeden takový má například na svědomí únos britského novináře Alana Johnstona v pásmu Gazy.

Obyčejní Libanonci se oprávněně bojí dalšího vývoje. Násilí se může kdykoli obrátit proti nim a náboženský fanatismus ve jménu džihádu směřovat dovnitř společnosti. Na denní pořádek by se pak mohly dostat incidenty, které se právě v Gaze množí – výhrůžky nezahaleným ženám, atentáty na internetové kavárny či sekulární školy.