Válka není pro Libanonce ničím neobvyklým. Při pohledu na vývoj v posledních třiceti letech se dokonce zdá, že řešení situací konfliktem a bojem se muselo nesmazatelně vrýt do národní povahy. Nyní, sedmnáct let po ukončení vleklé občanské války, hrozí, že znovu vypukne násilí.

Rozpolcený parlament se totiž v termínu neshodnul na vhodném nástupci prezidenta Emila Lahúda. Ten po vypršení mandátu opustil své křeslo, zemi předal do zodpovědnosti armádě a zanechal zemi prakticky ve stavu bezvládí. V bežné demokracii by za takové situace pravděpodobně nebyl důvod k obavám. V libanonských podmínkách však mocenské vakuum představuje sud s prachem, kterého se všichni bojí. Hovoří se o možnosti nové občanské války a skutečnost slova potvrzuje – hned v prvních dnech bezvládí došlo na severu země k potyčkám mezi příznivci vlády a opozice.

Libanonský model

V čem vlastně současný politický pat spočívá? Pohled do historie napovídá, že možné problémy slibuje samotný politický systém: Organický statut z roku 1861, smlouva, která ukončila vleklý občanský konflikt, prakticky položila základy soužití mezi jednotlivými etnickými a náboženskými skupinami. Smyslem bylo dát Libanonu částečnou nezávislost na osmanské správě a rozdělit pravomoci mezi křesťany, drúzy, sunnity a šíity. Na první pohled ideální konfesní model, posvěcený nepsaným Národním paktem z roku 1943, podle kterého má být prezidentem křesťanský maronita, premiérem sunnitský muslim a předsedou parlamentu muslim šíitský. Dohoda byla navíc upravena po občanské válce v saúdskoarabském Táifu, kdy se počty křesel v parlamentu upravily výhodněji pro rychle rostoucí šíitskou populaci.

V posledních letech ale tento model dostal vážné trhliny. Hnutí Hizballáh jako představitel odporu vůči Izraeli vstoupilo do parlamentu a začalo zastupovat zájmy šíitů na úrovni nejvyšší politiky. Šíitské ambice, mocně podporované Íránem, vyvrcholily po loňské letní válce: Hizballáh se stal během krátké doby vůdčí silou opozice, jeho šéf Hassan Nasralláh nazval vládní kabinet nelegitimním a vyzval k uspořádání předčasných voleb. Několik šíitských ministrů vystoupilo z vlády, parlament prakticky přestal fungovat, koaliční poslanci žijí ve strachu z atentátů. Nasralláhovy argumenty spočívají zejména v rostoucím počtu šíitů, kterým neodpovídají přidělená místa v parlamentu. Vládní koalici, podporovanou Spojenými státy, navíc považuje za zrádce a spiklence s Izraelem.

Problémy ale přináší i spory uvnitř křesťanské komunity. Zatímco jedni podporují sunnitsko-křesťanskou koalici Saada Harírího, druzí ji považují, podobně jako Hizballáh, za nereprezentativní. Křesťany oslabují také tradiční spory mezi velkými politickými rodinami, které stály u zrodu samostatného Libanonu a stále hrají ve veřejném životě důležitou roli.

Také křesťané se však bojí vzestupu Hizballáhu. Podle některých hlasů přímo z Libanonu je jen otázkou času, kdy proti nim šajch Nasralláh vyhlásí džihád. Podobně jako sunnitští spojenci mají totiž nálepku kolaborantů s židovským státem, zčásti ještě založenou na spojenectví křesťanských milic s izraelskou armádou v době občanské války.

Co bude dál

Pro další vývoj bude nejdůležitější, zda se podaří najít jméno, vhodné pro obě strany. Kandidáti opozice (Michel Aún) i vlády (Nasíb Lahúd, Butrus Harb) neuspěli a překvapit tak může nějaké zatím zcela neočekávané jméno. V tomto ohledu se mluví například o generálovi Michelu Suleimánovi, člověku blízkém opozičním stranám, ale s příznivci napříč politickým spektrem. Obavy však vzbuzuje fakt, že byl šéfem armády za syrské přítomnosti v zemi, tedy praktickým spolupracovníkem Damašku.

Jisté je, že žádný kandidát nebude zvolen bez souhlasu Hizballáhu, potažmo jeho spojenců Íránu a Sýrie. Šíitská opozice disponuje takovým počtem hlasů, že potřebné dvoutřetinové většiny bez části z nich nelze dosáhnout. Poslední výroky šajcha Nasralláha o nárocích na nového prezidenta („Nová hlava státu musí podporovat náš boj proti Izraeli.“) ukazují, že strana si je své pozice dobře vědoma. Rozhodování Hizballáhu bude také závislé na výsledcích, s jakými se z americké blízkovýchodní konference v Annapolis vrátí syrská delegace. Americká snaha povzbudit vzájemné vztahy se Sýrií by mohla vést k nátlaku na vládní strany, aby zmírnily své nároky na budoucího prezidenta. Postavy jako Suleimán nebo dokonce Aún by pak – i přes spojenectví s Hizballáhem – měly reálnou naději na úspěch.

Prezidentské volby měly již s několikaměsíčním předstihem pověst zlomového bodu. Podle pesimistických hlasů hlasování zcela zkrachuje, Hizballáh vytvoří vlastní konkurenční vládu a Libanonci znovu sáhnou po zbraních. Naplnění tohoto scénáře by znamenalo nejen další změnu politické mapy Blízkého východu, ale i smrtící ránu libanonskému politickému systému.