Libanon je slabý a částečně nefunkční stát. Zatímco jinde byly protesty vedeny odporem proti diktátorům a autokratům, zdejší společnosti nevládne žádný centralizovaný režim, který by bezostyšně vysával své „poddané“. Ilustrací odlišné povahy protestů je vnímání televize al-Džazíra, která bývá Araby obvykle vnímána jako prodemokratický hlas opozice: v libyjském Benghází lidé před několika dny oslavovali zabitého kameramana al-Džazíry jako hrdinu. V libanonském Tripolisu však sunnitští demonstranti protestující proti Hizbulláhu před několika týdny al-Džazíře spálili přenosový vůz.

Současné protesty mohou pozici šíítského hnutí oslabit. Jednak je mohou připravit o spojence, pro které bude mít nyní vazba na Hizbulláh příliš vysokou cenu. Kromě toho mohou protesty Hizbulláhu ukázat, kde leží hranice, za kterou si nemůže dovolit zajít, pokud nechce riskovat násilnou konfrontaci či dokonce občanskou válku. V neposlední řadě může být Hizbulláh nucen k volbě mezi zformováním vlády a ponecháním si zbraní. Možnost, že by se Hizbulláh vzdal svého arzenálu, je v dohledné době sotva představitelná. Alternativa, že Hizbulláh opět skončí v opozici nebo přinejmenším přijde o kontrolu nad premiérským křeslem, je naopak reálná.

I když nedělní protesty přímo nesouvisely s demonstracemi v jiných blízkovýchodních zemích, je možné, že okolní dění nakonec ovlivní i současnou situaci v Libanonu. Existuje přinejmenším pět faktorů, které by to mohly způsobit: Za prvé, zaneprázdněnost USA v regionu i ve světě odsune Libanon ze zorného pole americké diplomacie a ponechá větší pole působnosti Íránu. Za druhé, Izrael, tísněný novou regionální geopolitickou realitou, může začít razit agresivnější zahraniční politiku, což může v důsledku mobilizovat politickou podporu Hizbulláhu, který je často vnímán jako obhájce libanonské suverenity před izraelskou zvůlí. Za třetí, Írán bude schopen svého libanonského spojence podpořit více než dříve, protože jeho moc roste na úkor kolabujících regionálních spojenců Západu. Za čtvrté, arabské státy zapletené v krvavé bahrajnské krizi budou prioritně řešit nástup Íránu v oblasti Zálivu a nezbude jim už kapacita věnovat se i situaci v Libanonu. A konečně za páté, Írán může chtít odlehčit tlaku, pod který se saúdskou intervencí do Bahrajnu dostal, konfrontací s Izraelem právě prostřednictvím Hizbulláhu.

Z pohledu zahraničního pozorovatele je poněkud zvláštní, aby politické hnutí kontrolující většinu křesel ve vládě vydržovalo vlastní těžce vyzbrojené jednotky a zároveň mělo vliv i na libanonskou armádu (LAF), v níž jsou relativně proporčně zastoupeny všechny libanonské minority. Libanon je ale země neomezených absurdit, kde, jak ironicky říkali Libanonci za poslední občanské války, nejsou respektovány ani zákony džungle.

Podle nestátního průzkumu z roku 2007 tvořili šíité v Libanonu jen zhruba 28 % obyvatelstva, transformace Libanonu na íránskou teokracii v malém tedy není v dohledu. Na současnou libanonskou vládní krizi je ale třeba se dívat i ze širšího úhlu. Problematika Zvláštního tribunálu pro Libanon, vyšetřujícího vraždu libanonského premiéra Rafíka Harírího, který Hizbulláh odmítá, či spletité sítě regionálního politikaření, kde přeběhnutí několika politiků z jednoho tábora do druhého umožní celonárodní krizi, by neměly zůstat nepovšimnuty. Nad vším se pak vznáší neúprosná demografie, která pozvolna přepisuje libanonskou politickou mapu, momentálně ve prospěch šíitské populace.

Kdysi byl Libanon prosperující demokracií. Dnes je zmrzačenou zemí s nejistou budoucností. Zatímco některé blízkovýchodní a severoafrické společnosti se, doufejme, posouvají vstříc světlejším zítřkům, Libanon se opět svíjí ve vnitropolitických křečích. Nezbývá, než se upnout na prorocká slova z jedné libanonské internetové diskuze:„Náboženství přicházejí a odcházejí, Libanon zůstává.“