Libanonci jsou si rovni, ale libanonští muži jsou si rovnější

David S. Sorenson ve své publikaci “Global Security Watch – Lebanon” z roku 2010 uvádí, že libanonská společnost je převážně konzervativně-patriarchální a to napříč všemi sektami. Spojovat útlak žen v Libanonu jen a pouze s vlivem radikálního islámu je proto chybné a zavádějící. Navíc, jakkoliv to zní překvapivě, právě islamistické organizace v Libanonu, včetně šíitského hnutí Hizbulláh, podporují aktivnější účast žen ve společnosti a veřejném životě.

Muži v Libanonu tvoří, s výjimkou nejhůře placených činností, většinu pracovní síly. Není proto zarážející, že první ministryně se do libanonské vlády dostaly až v roce 2004. Ve sféře občanských a politických práv není situace žen lepší. Od roku 1953 sice mají libanonské ženy volební právo, avšak zatímco dospělí muži dle zákona volit musí, ženy volit „mohou“ – a to jen pokud mají absolvovanou základní školu. Každá náboženská sekta v Libanonu má navíc vlastní pravidla chování, která si na svých stoupencích vynucuje. Ženy tak kvůli těmto příkazům a omezením oproti svým mužským protějškům fakticky ztrácí většinu práv, ať už jde o otázky rozvodu, uzavření nového manželství, výše platu či svěření péče o děti.

Falešný lesk libanonské ženskosti

Will Franklin ve své kryptovědecké “Babe Theory” tvrdí, že krásné ženy se koncentrují tam, kam kráčí rozvoj společnosti. Na základě účasti krásných žen na demonstracích volajících po stažení syrských jednotek z Libanonu v roce 2005 pak odvozuje, že libanonské ženy jsou ztělesněním symbolu svobody tak, jak ji ztvárnil Eugène Delacroix ve svém obrazu z roku 1830. Řekl bych, že co se týče snahy za svobodu bojovat, má autor pravdu. Co se však týče reálného společenského postavení a práv, nejsou na tom libanonské ženy zrovna dvakrát nejlépe.

Vezměme třeba libanonský kult krásy, který nutí ženy podstupovat plastické operace. Mimochodem, česká módní návrhářka působící v Libanonu Blanka Matragi se také nechala „zlákat“ a vylepšit. Oblečení podle nejnovějších trendů a propracované líčení tvoří však jen pozlátko zakrývající libanonskou realitu. Trefně to vystihl například film Hotel Beirut, kde hlavní hrdinka na veřejnosti vystupuje vždy v „chic“ oblečení a s cizinci mluví plynně francouzsky, ale zároveň se v bytě svých rodičů pohybuje v obnošeném pyžamu. Trailer na v Libanonu zakázaný film je k dispozici zde. Kromě něj poměry života libanonských žen zachytil například slavný film Caramel.

Macho svobodu ženy neřeší

V Libanonu je koncept „macha“ silně rozvinut a přítomen i v populární kultuře. Krystalickým případem sexistického a majetnického přístupu k ženě je v tomto ohledu hudební klip „Republika mého srdce“ z roku 2010. Jeho ústředním tématem je, eufemisticky řečeno, přehnaně ochranitelský vztah otce ke své dceři, které není dovoleno pracovat a žít na vlastní pěst, protože svět staví slabé ženě do cesty tolik nebezpečenství, že je lepší, když dcera zůstane doma… Navíc proč se snažit, když otec vše zaplatí a vyřeší…

Pozitivní na zveřejnění klipu bylo, že skladba u žen vyvolala protesty a spustila veřejnou debatu. Vznikl i hudební klip zvaný „Lidi jako ty nepotřebujeme“, který naopak vyzdvihuje ženské schopnosti a ambice. S libanonským machismem mám i osobní zkušenost, neboť jsem s jedním křesťanským machem absolvoval v družném hovoru několikahodinovou cestu v severním Libanonu. Jeho manželce bylo osmnáct let a měla již dvě děti, jemu něco přes třicet. Podle dotyčného se rozvedená žena nesmí znovu vdát a rozvod ze strany ženy by měl být, pokud možno, nepřípustný.

Falešná Francie

Libanonská žena vypadá emancipovaně a přitom má kvůli tlaku okolí a tradic problém se rozvést, občas i volit či dělat kariéru nebo se prostě svobodně rozhodovat o svém životě bez neustálého mužského poručnictví. Situace se každopádně pomalu zlepšuje. Zatímco v 70. letech bylo mezi řadami pracujících Libanonců jen 18 % žen, dnes je to již přes 30 %. Tlak kapitalismu a globálního trhu spolu s občanskou společností a pokrokem v arabském světě vytváří na staré vzorce postavení žen v Libanonu tlak, který nepochybně vede k jejich rovnocennějšímu postavení. Úvahy o legalizaci civilního sňatku jsou pak vítaným příslibem světlejších zítřků. Libanonské ženy však čeká ještě dlouhá cesta. Na druhou stranu, ani v Čechách nemají ženy na růžích zrovna ustláno.