Při jmenování čelních představitelů totiž musí být dodržena určitá rovnováha mezi velkými a malými, severními a jižními, chudými a bohatými či novými a starými členskými státy. Jmenování hlavních hybatelů Unie by navíc mělo odpovídat aktuálním politickým náladám občanů, které byly vyjádřeny v červnových evropských volbách. V neposlední řadě by minimálně na jednu ze čtyř klíčových židlí (předseda komise, vysoký představitel pro SZBP, předseda parlamentu a předseda Evropské rady) měla usednout žena, protože – jakkoliv to ještě někomu může v Česku připadat podivné – genderová vyváženost hraje v evropských otázkách podstatnou roli.

Proč byli vybráni právě belgický premiér a nepříliš známá britská komisařka a co od nich můžeme čekat? Co má být obsahem jejich práce a jak se to dotkne fungování EU?

Herman Van Rompuy byl slabý kandidát a vybrán byl mimo jiné právě proto, neboť silná, vyprofilovaná a proaktivní osobnost není v zájmu téměř žádného klíčového aktéra. Mohl by zastínit předsedu komise, protože rozdělení některých kompetencí není zatím jednoznačné. Další nadnárodní instituce – Evropský parlament – se bojí posílení vlivu členských států, a tak nové funkci pro jistotu výrazně proškrtal na příští rok rozpočet. A konečně státy malé a střední velikosti mohly mít opodstatněné obavy, že silný předseda vymýšlející a navrhující ambiciózní plány by při jejich prvních konzultacích přednostně telefonoval do metropolí velkých států.

Právě pro velké země mohl být silný předseda přínosem, ovšem pouze v případě, že by měly podobné zájmy. Při současné konstelaci by dostával několik různých not a zvítězila by obava, že by si vybral jen jedny a podle nich pak hrál pěkně hlasitě. Rompuy byl sice nakonec kompromisním kandidátem Francie a Německa, ale kandidátem slabým a nevýrazným. Tradiční motor EU se zadrhává, oba státy mají různé pohledy na řadu aktuálních evropských otázek a chemie mezi Angelou Merkelovou a Nicolasem Sarkozym nefunguje zdaleka tak jako v dobách jejich předchůdců.

Belgický premiér bude rozhodně minimalistickým šéfem ER. Jeho činnost se omezí na řízení Evropských rad, vyjednávání kompromisů mezi státy, k čemuž prokázal vlohy při řešení belgických problémů, a na ceremoniální události. Catherine Ashtonová je v mnohem lepší situaci. Jako komisařka perfektně zná unijní struktury, a především dostane k ruce užitečný nástroj – evropskou službu vnější akce. Jakási evropská diplomacie vznikne z úředníků komise, rady a z diplomatů členských států a nahradí mj. delegace Evropské unie, které jsou rozsety po celém světě. Ashtonová tak bude disponovat informacemi i nástroji k činnosti, pokud ji k ní členské státy vyzvou.

Stejně jako předseda Evropské rady je totiž i její post značně závislý na vůli států sedmadvacítky, ale má možnosti, jak jejich rozhodnutí uvádět v život. Navíc bude místopředsedkyní Evropské komise, takže lze čekat dobrou koordinaci práce s předsedou Barrosem.

Nově vybrané duo Rompuy – Ashtonová do značné míry vtiskne podobu těmto funkcím v postlisabonské Unii, a proto je dobré mít na paměti, že jejich nominací není ještě definitivně vyřešena otázka jejich kompetencí. Lisabonská smlouva totiž v řadě částí týkajících se jejich pravomocí hovoří vágně a nejasně. Dvojice tak zůstává do značné míry hádankou.

Nově vybrané duo Rompuy – Ashtonová vtiskne podobu svým postům v polisabonské Unii, a proto je dobré pamatovat, že jejich nominací ještě není definitivně vyřešena otázka jejich poměrně vágních kompetencí