Když byly v Německu loni vyhlášeny předčasné volby, šlo – zejména z českého hlediska – především o dvě věci. Nabere Německo kurz jasně mířící k vyřešení hospodářských problémů a přestane být ekonomickou brzdou Evropy? Přijde kancléř, který zahraniční politiku vrátí z velmocenských výšin zpět do středu Evropy? Samotné zářijové volby přinesly nečekanou sprchu, když favorizovaní konzervativci (CDU/CSU) jen těsně předběhli vládnoucí sociální demokraty (SPD) a většinu v Bundestagu obsadila levice. Když pak de facto remíza vyústila ve velkou koalici s Angelou Merkelovou (CDU) v čele, nikdo od nové vlády ambiciózní agendu nečekal. Málokdo si vůbec troufal vsadit na to, jak dlouho svazek dosud protichůdných sil vydrží.

Řadu svých klíčových cílů Merkelová odpískala ještě před uzavřením koaliční smlouvy – žádnou šanci na úspěch v tandemu se sociálními demokraty neměly plány na uvolnění pracovního trhu, zjednodušení systému daní či zásadní reforma zdravotního pojištění. Koaliční smlouva zabetonovala i dosavadní snahu Schröderovy vlády maximálně ochránit domácí hospodářství před konkurencí z dalších, především nových zemí EU: Německo trvá na omezení volného pohybu osob do roku 2011, minimální liberalizaci služeb a hodlá „čelit neférové daňové soutěži“ v EU.

Když Merkelová v listopadu představovala v Bundestagu vládní program s příznačným titulem „Odvaha a lidskost“, při vědomí svého kombinovaného mandátu ohlásila „politiku malých kroků“. Detailní koaliční smlouva o více než 170 stranách je v mnoha oblastech nejmenším společným jmenovatelem dvou donedávna soupeřících stran. Jedna věc je ale samotný dokument a druhá věc jeho politická realizace. Pro uskutečnění téměř 60 bodů tohoto programu musí Merkelová složitě balancovat a skládat zkoušku z umění možného. Jak poznat úspěch? Když se koalice pohne z místa. Právě v tomto smyslu se úsilí vlády soustředí hlavně na tři okruhy problémů: snížit rozpočtový schodek a konsolidovat veřejné finance, uspořit na nejnákladnějších položkách a zjednodušit federální rozhodování – suma sumárum dostat Německo z nehybnosti. Přitom kritérium úspěchu u voličů zůstává jasné. Ti hodnotí úspěch jakékoliv vlády především počtem nezaměstnaných – žádný z reformních krůčků tak nesmí zmařit naděje na hospodářský růst.

Přišla řada na důchody

Po sto dnech úsilí můžeme zaznamenat důležité posuny kupředu. Minulý týden kabinet dospěl k dohodě o rozpočtu na rok 2006 a o výhledu do roku 2009. Pro letošek plán počítá s dalším zvýšením zadlužení – rýsující se oživení mají podpořit investice do infrastruktury a vědy. Po další tři roky však má již schodek klesat, podle ministra financí Peera Steinbrücka (SPD) se Německo po pěti letech porušování pravidel vejde do tříprocentního maastrichtského kritéria. Spolu s rozpočtem do parlamentu poputují zákony, které mají na jedné straně seškrtat daňové výhody a státní příspěvky, na druhé straně od roku 2007 zvýšit DPH z 16 na 19 %. Součástí balíčku je i tzv. daň bohatých – zvýšení daně z příjmu těm, jejichž příjem překročí půl milionu eur ročně. Významnější přínos pro státní kasu tahle daň podle odborníků mít nebude – je to jeden z krůčků, kterým si kancléřka zajistila podporu sociálních demokratů.

Důležitý je první podařený řez do nejnákladnější položky veřejných financí: kabinet rozhodl o prodloužení důchodového věku na 67 let počínaje rokem 2029. Vicekancléř Franz Müntefering (SPD) si tímto návrhem odškrtl nejkomplikovanější téma agendy, rozpoutal však interní debaty uvnitř sociální demokracie, která tento nepopulární posun ještě v loňské kampani vehementně odmítala. Zatím se podařilo sociálnědemokratické spory udržet mimo chodby vládních budov, zdaleka však není vyhráno: reforma systému není dotažena do konce, v důchodové kase na rok 2008 navíc chybí stovky milionů eur.

Významným úspěchem je docílení politické dohody o reformě federálního systému, a to tím spíše, že loni na jaře jednání podobně složeného týmu (tehdy ještě vládní SPD a opoziční CDU/CSU) zkrachovala. Řečeno méně abstraktně: reforma zpružní rozhodovací mechanismy a projasní pravomoci. Má tedy napravit situaci, kdy je pro drtivou většinu přijímaných zákonů nutná součinnost na spolkové a zemské úrovni. Díky ústavní většině, kterou koalice disponuje v obou komorách parlamentu, se počítá se schválením do léta. Pak teprve přijde tvrdší oříšek: reforma finanční ústavy země, tedy rozpočtového určení daní.

Tyto první výsledky ukazují, že kancléřka postupuje, jak slíbila: krůček za krokem se soustředí na dosažitelný kompromis, přičemž dbá na soudržnost koalice. Výbušná témata nechává na pozdější dobu – a s nimi i důkladnější reformu německého hospodářství.

Neútočíme, spolupracujeme

Očekávání z loňského léta, kdy Merkelová vystupovala jako favoritka budoucí konzervativní vlády, lépe naplňuje v zahraniční než v domácí politice. Signály, které vyslala při úvodních cestách po Evropě, do USA a do Ruska, potvrzují očekávaný posun od politiky jednoznačně ovládané hospodářskými a energetickými zájmy Německa. Merkelová se naproti tomu soustředí na dvě témata. Jednak na posílení transatlantického partnerství, tedy vztahy s Amerikou. Na druhé straně pak na realistickou a (s ohledem na lidská práva a válku v Čečensku) kritickou spolupráci s Ruskem. Podobný přístup, neobcházející při jednáních tlak na větší globální zodpovědnost, lze čekat i v přístupu k Číně.

Co se týče Evropské unie, ani tam se Merkelová neztratila. Kredit si získala jako úspěšná makléřka na prosincovém krizovém summitu o rozpočtu – pozorovatelé se shodovali, že nalezení cesty ze sporů mezi Velkou Británií a Francií, plátci a příjemci či novými a starými zeměmi byla především její zásluha. Šrámem na jejím proevropském přístupu zůstávají ochranářské postoje spolkové vlády k hospodářské politice uvnitř Unie. Celkově si ale Merkelová, na úkor Franka Waltera Steinmeiera (SPD), zatím málo výrazného šéfdiplomata, udělala ze zahraniční politiky svoji doménu.

Zde je též třeba hledat jeden z klíčů k její nynější popularitě: na žebříčcích předběhla všechny své soupeře, svou popularitou táhne nahoru i CDU/CSU, na něž teď sociální demokracie ztrácí skoro 10 %. Rozhodně působící, v zahraničí ceněná šéfka vlády a CDU tu úspěšně stojí proti dvěma spíše soupeřům než partnerům z SPD: Franzi Münteferingovi, vicekancléři s nepopulární agendou ministra zaměstnanosti, a Matthiasi Platzeckovi, předsedovi strany, který ještě hledá svůj profil a autoritu tváří v tvář vládní zodpovědnosti na jedné straně a tlaku populistické Levicové strany na straně druhé.

Jaká je tedy nejdůležitější zpráva z prvních sto dnů? Kancléřka je pevně v sedle a navzdory chmurným předpovědím drží pohromadě celou koalici, která se úspěšně přeorientovala z útočné předvolební rétoriky na konstruktivní spolupráci. S Angelou Merkelovou v čele postupně uskutečňuje dílčí cíle, které si předsevzala. Komu to jako lék na německé neduhy nestačí, musí počkat, až Merkelová politikou malých kroků získá takový mandát, aby si mohla obstarat mílové boty.

Profituje CDU

Zatímco venku je vláda Angely Merkelové spíše chválena, doma to vyznívá nerozhodněji. Je to dáno jejím velkokoaličním charakterem, takže stoupenci obou táborů se různí v názorech, zda kompromisní výsledek odpovídá právě jejich představám. Ilustrují to nyní publikovaná čísla ústavu Allensbach. V prosinci 42 % respondentů nevědělo, jak práci kabinetu hodnotit, v lednu už 44 % a v únoru dokonce 47 %. Zajímavá je ale odpověď na otázku: „Která strana vládní koalice se více zasazuje o sociální spravedlnost?“ Ještě v prosinci SPD vedla v poměru 37:7, v únoru se poměr snížil na 25:12 (ze 100 %, zbytek jsou odpovědi „obě stejně“ či „nikdo“). Ze sociologických dat jasně vyplývá, že z dosavadních výsledků vlády profituje více CDU. Pro ilustraci poslouží názory na dojem již provedených či plánovaných vládních kroků.