Miroslav Kalousek využil příležitosti, kterou mu dala vláda. Fiskální pakt jeho TOP 09 podpoří jen pod podmínkou, že se vláda smlouvou bude řídit. Tedy pokud přiškrtí deficit a přijme finanční ústavu. Dokument, kvůli němuž měsíce padala Nečasova vláda, je zpět na scéně a podmínky představené bývalým ministrem financí ukazují, že jeho hladké přijetí je v nedohlednu.

Rychlý podpis paktu měl být signálem nové evropské politiky. Zatímco v koaliční dohodě se objevila jen zmínka o zvážení přistoupení, v programovém prohlášení vlády už zazněl jasný závazek. Hned na jednom z prvních zasedání vlády byl dokument projednán a dnes je v parlamentu.

Vláda chce pakt přijmout v podobě, ve které zatím nevznikají žádné závazky. Ustanovení regulující hospodářskou a fiskální politiku budou pro ČR platit až se vstupem do eurozóny, což je postup praktikovaný i jinde (Polsko, Maďarsko). To je trnem v oku TOP 09, která se dožaduje plnění ihned, protože to stabilizuje veřejné finance. A vláda její hlasy potřebuje, neboť se rozhodla pakt přijímat ústavní většinou. Odboráři se ale již nechali slyšet, že odmítají striktní ustanovení paktu, regulující rozpočty. I když se podaří protlačit smlouvu sněmovnou, ani v Senátu nemá vláda vyhráno. Na podzim se třetina Senátu obmění a na nesouhlas odborů mohou slyšet senátoři ČSSD, kteří nejsou s Bohuslavem Sobotkou zadobře.

Virvál kolem fiskálního paktu je přitom zbytečný. Vláda se mohla pokusit o schválení nadpoloviční většinou, což doporučoval i odborný posudek z roku 2012, kdy byla smlouva přijímána na evropské úrovni. Kromě toho nemusela s přijímáním tak spěchat. Lze sice pochopit snahu prezentovat se vůči evropským partnerům jasným činem, který měl odstřihnout starou evropskou politiku od nové, ukazuje se ale, že šlo o příliš velký risk.

Vláda bude popotahována kvůli – z dnešního pohledu – nepodstatnému dokumentu, což ubere pozornosti podstatnějším tématům (výběr portfolia českého eurokomisaře atd.). Přitom Sobotkův kabinet chce zlepšovat kvalitu české debaty o evropské politice a pokouší se o otevřenější komunikaci. Avantýra s fiskálním paktem ukazuje, že zevrubná debata je potřeba, protože evropská politika je již od českého předsednictví oblíbeným rukojmím partajních sekretariátů. Právě připojení se k paktu mělo být až výsledkem věcných polemik a mělo se k němu dojít na základě nové diskuse o přijetí společné měny, se kterou i samotný fiskální pakt nejvíce souvisí.