Egyptský parlament byl půl roku po volbách rozpuštěn ústavním soudem pro špatnou aplikaci volebního zákona. Prezident Mursí tak má legislativní pravomoc, podobně jako ji měla před jeho zvolením armáda. Moc nadřazenou soudům si přiřkl návdavkem. Oficiálně, a do jisté míry pochopitelně, proto, aby předešel dalšímu rozhodnutí, kterým ústavní soud mohl podruhé rozpustit ústavní výbor a zastavit tak proces politických změn. Mursí si však přisvojil i další, mimořádné pravomoci.

Ti, kdo od začátku říkali „nedůvěřujte islamistům“ teď mohli významně kývat hlavami. V Egyptě se zvedla vlna nevole, protesty se rozšířily do všech větších měst, několik lidí zemřelo na otravu slzným plynem a opozice se nebývalým způsobem sjednotila.

Ve stejné době se střílelo (z brokovnic) do lidí i v Tunisku. Protesty proti dlouhodobé nezaměstnanosti a marginalizaci v městysu Siliana vystupňovala do národní krize tvrdá odpověď policie a odmítání vlády nést zodpovědnost. Koaliční vládě, vedené islamistickou stranou Nahda, se vyčítá politická vypočítavost. Nahda dlouho tolerovala provokace radikálních salafistů (dokud nenapadli velvyslanectví USA), sociální protesty ale potírá tvrdě a zároveň se snaží zákonem z politiky vyloučit kádry starého režimu, kteří vstupují do nové pravicové strany.

Politikaření místo reforem

Islamisté byli voleni jako alternativa, měli čisté ruce a historii sociálních služeb. Navíc jako jediná opozice byli organizováni do strukturovaného hnutí, měli přístup ke kapitálu ze Zálivu a zdáli se tedy schopni vést stát. Bylo logické dát jim šanci, vždyť například na tureckých radnicích se islamisté od začátku ukázali jako výborní manažeři.

Ovšem přibližně rok po parlamentních volbách v Tunisku a v Egyptě se neděje téměř nic. Slogany o sociální spravedlnosti byly zapomenuty. Peníze ze Zálivu se neplynou, nezaměstnanost roste, státní služby se nelepší a znaky vážného úsilí o rozvoj zanedbaných oblastí v Tunisku či zvyšování mezd v Egyptě nejsou vidět. Naopak, vlády dojednávají půjčky u MMF a podepisují (racionální) záměry ohledně snižování subvencí energie. Hlavně ani v jedné zemi pod vedením islamistů nezačaly tolik potřebné reformy státní správy.

Ovšem obě strany, FJP v Egyptě a Nahda v Tunisku, jsou nápadně aktivní, co se týká upevňování se u moci. V obou zemích došlo k neobratným pokusům o ovládnutí státních a o ovlivnění soukromých médií. Vlády také potichu jmenují své přívržence do vysokých státních úřadů. Obě strany se především pokusily dostat maximum islamistického programu do právě připravovaných ústav.

Je nutné konstatovat, že ani v jednom islamisté úplně neuspěli. Média se brání, pro zaplnění úřadů nemají islamisté dost kvalifikovaných lidí a v ústavních výborech byli nuceni dělat kompromisy: v Tunisku se sekularisty, v Egyptě i s radikálními a středovými muslimy. Oba návrhy ústav o něco vylepšily ochranu lidských práv a postavení parlamentů vůči exekutivě. Oba také zachovaly strukturu původních ústav, jakož i obecnou formulaci ohledně postavení islámu v legislativě.

Tuniská ústava byla psána pod tlakem ulice zleva i zprava, avšak relativně konsensuálně. V Egyptě naopak probíhal ústavní proces krizově. Z výboru s islamistickou většinou nakonec na protest odešli skoro všichni liberálové a křesťané. Návrh egyptské ústavy chrání privilegia armády, umožňuje vojenským soudům soudit civilisty a v nových paragrafech poprvé cituje sunnitský islám jako státní náboženství. Jmenuje také univerzitu al-Azhar jako autoritu při konzultaci ohledně souladu zákonů se šarí‘ou. Ovšem ještě horší je, že návrh ústavy byl psán narychlo, je formulován vágně a nekoherentně a byl odsouhlasen bez přítomnosti opozice.

Schopnost manipulace

Spěch k ukončení ústavního procesu v Egyptě napověděl hodně o tom, o co islamistům u moci jde. Úspěch v Gaze a vydání prezidentského dekretu byly totiž v rychlém sledu minulý týden následovány odsouhlasením návrhu ústavy, který byl v té době ještě považován za nedojednaný a nedokončený, a vyhlášením referenda o ústavě na 15. prosince.

Opozice a stávkující soudy teď mají jasnou volbu: bojkotovat celý proces a prodlužovat koncentraci moci v rukou prezidenta, nebo ústavu odsouhlasit a otevřít tak cestu k volbám a k politické normalitě. Zdá se tedy, že celá krize byla uměle vyvolaná, aby byl rychle dokončen neuspokojující ústavní proces, a to pod pohrůžkou něčeho ještě horšího: přímého vládnutí Mursího.

Islamisté ukazují, že v podzemí se politice naučili. Tedy politické taktice ve smyslu schopnosti manipulace, ne dlouhodobé strategii konsensuálního budování pravidel nového zřízení. Tlak na dokončení ústavy rovněž prozrazuje, že přijetí ústavy a příprava regulérních voleb v příštím roce jsou hlavním, ne-li jediným politickým projektem islamistických vlád.

Není to však znakem jejich volebního sebevědomí ani jakéhosi revolučního politického záměru, spíše naopak. Islamisté příští rok už nebudou mít takové výsledky, jako letos. Jejich vládnutí dosud nijak výrazně úspěšné nebylo. Ekonomicky a sociálně by neuspěla asi žádná vláda. Islamisté se však nepokusili ani o symbolickou změnu vládnutí, směrem k otevřenějšímu, k nekorupčnímu ba ani k sociálnějšímu či konzervativnějšímu státu.

Pozorovat lze naopak snahu vytvořit za první rok u moci co nejvíce faits accomplis v institucích, zákonech a v občanské společnosti proto, aby si připravili pozice pro další politickou fázi. Fungují tedy jako normální, manipulativní a moci-chtivé politické strany. Vyvažovat je může pouze jednotná strategie sjednocené liberální scény a trvání na demokratických institucích.