V sobotu 2. ledna popravila Saúdská Arábie 47 lidí. Většina odsouzených byli sunnité napojení na al-Káidu, aktivně operující na saúdském území. Například podle Amnesty International však byli někteří popravení spíše političtí aktivisté a Saúdové „využili trest smrti ve jménu boje proti terorismu k yřízení účtů a potlačení disidentů“.

Mezi popravenými byli i tři šíitští političtí aktivisté a prominentní šíitský klerik Nimr al-Nimr. Al-Nimr byl známou postavou kritizující saúdský režim kvůli jeho postoji k šíitské menšině v Saúdské Arábii. V roce 2009 dokonce hovořil o secesi saúdských šíitů, což vedlo k tvrdému potlačení následných šíitských demonstrací. O tři roky později byl Nimr al-Nimr zatčen po přestřelce s bezpečnostními složkami a v roce 2014 odsouzen k smrti.

Íránský nejvyšší duchovní vůdce Alí Chameneí odsoudil popravu jako „politickou chybu“ a „zločin“ a slíbil Saúdům „boží pomstu“. Dav poté vypálil saúdskou ambasádu v Teheránu, což Saúdové ostře odsoudili a vyhostili íránské diplomaty z Rijádu.

Diplomatické vztahy s Íránem posléze přerušily další sunnitské státy Blízkého východu: Bahrajn, Súdán, Džibuti. Spojené arabské emiráty odvolaly z Teheránu svého velvyslance.

Sunnitský a šíitský blok

Množí se obavy, že napětí mezi regionálními rivaly se podepíše na mírových jednáních o válce v Sýrii, která se mají konat ke konci ledna.

Na válku v Sýrii a Iráku a od března 2015 také v Jemenu totiž musíme nahlížet optikou regionálního geopolitického soupeření mezi sunnitským blokem vedeným Saúdy a šíitským blokem reprezentovaným Íránem.

Dohoda mezi Saúdskou Arábií a Íránem o novém rozdělení moci na Blízkém východě je přinejmenším stejně tak důležitá pro vyřešení konfliktu v Sýrii a Iráku, jako je dohoda mezi Američany a Ruskem.

Často se hovoří o tom, že současná nestabilita na Blízkém východě je důsledkem sektářského rozkolu mezi sunnitskou a šíitskou větví islámu. Šíitský blok vede Írán a je spojen s Asadovou Sýrií, libanonským Hizballáhem a šíitskou většinou v Iráku. Tento blok spolupracuje s Ruskem. Sunnitský blok reprezentuje především Saúdská Arábie a státy Perského zálivu jako Katar, Bahrajn či Spojené arabské emiráty, spolupracuje s USA.

Existující sektářské křivdy, které vypluly na povrch například v Iráku po sesazení Saddáma Husajna v roce 2003, jehož režim opírající se o sunnitskou menšinu v zemi byl vystřídán převážně šíitskou iráckou federální vládou, mají pochopitelně silný mobilizační potenciál.

Obdobná situace je v Sýrii, kde se Asadův režim tradičně opírá o Alavity (kteří mají blízko k šíitskému islámu) a další menšiny na úkor sunnitské arabské většiny.

V regionální hře je však rozkol mezi šíity a sunnity zcela záměrně používán oběma tábory jako ideologický nástroj k získání podpory pro geopolitické soupeření.

Nesmiřitelní

Arabské revoluce, zažehnuté v Tunisku, se rozšířily v roce 2011 i do Sýrie. Saúdská Arábie a její spojenci viděli v rodící se občanské válce příležitost omezit vliv Íránu v regionu podporou sunnitských arabských rebelů (primárně islamistů, kteří jsou těmto státům ideologicky přece jen bližší než sunnitští arabští nacionalisté).

V Iráku po stažení Američanů v roce 2011 ještě vzrostl vliv Teheránu na prošíitskou vládu premiéra Nurího al-Málikího. A Irák závislý na Íránu, který by dlouhodobě fungoval jako prodloužená ruka Teheránu, je pro Rijád noční můrou.

Politika al-Málikího administrativy byla sekretářská a nerespektovala předtím dohodnuté sdílení moci mezi většinovými šíity žijícími na jihu a sunnitskou menšinou více na severu. Hluboká frustrace sunnitů se pak podepsala i na opětovnému rozmach tzv. Islámského státu v Iráku a aš-Šámu (ISIS), který v Iráku operoval jako al-Káida už od roku 2003.

Jedním ze základních kamenů ideologie Islámského státu je totiž hluboké nepřátelství vůči šíitům a vykreslování se jako zachránce sunnitů před existenční šíitskou hrozbou.

Posledním projevem soupeření mezi saúdským a íránským blokem je Saúdskou Arábií vedená intervence v Jemenu na podporu sunnitské vlády prezidenta Hádího, který musel prchnout před rebely ze země. Saúdové společně s jejich spojenci se rozhodli podpořit jemenskou vládu ozbrojenou intervencí v březnu 2015. Šíitští hútijští rebelové, kteří stojí proti vládě, jsou dlouhodobě podporováni Íránem.

Řešení konfliktu je přes snahy o mediaci ze strany mezinárodního společenství dosud v nedohlednu. Ani jedna strana zatím nedosáhla rozhodujícího úspěchu.

Podhoubí pro radikalismus

Nejen v Jemenu žijí šíité, poměrně velké šíitské populace se nacházejí i v dalších zemích Perského zálivu (v Saúdské Arábii přes 10 %, v Kuvajtu 30 %, ve Spojených arabských emirátech asi 15 % a v Bahrajnu mají šíité dokonce většinu 70 %, ačkoliv vládu drží v rukou sunnité).

Sunnitské vlády těchto států na ně tradičně hledí jako na pátou kolonu a potenciální bezpečnostní hrozbu, kvůli jejich (v mnohých případech zcela prokazatelným) vazbám na Írán.

Sunnitské vlády těchto států na ně tradičně hledí jako na pátou kolonu a potenciální bezpečnostní hrozbu, kvůli jejich (v mnohých případech zcela prokazatelným) vazbám na Írán.

Byť za současným soupeřením Íránu a Saúdů a jejich spojenců stojí jejich mocenské zájmy a úsilí o překreslení sfér vlivu na Blízkém východě, sektářský rozměr jejich rivality plodí problémy.

Oba aktéři se snaží využívat rozkol mezi šíitským a sunnitským islámem jako mobilizační nástroj pro svoje podporovatele. Snaží se vytvořit atmosféru „existenčního zápasu“ jednoho proti druhému a odvěkého nesmiřitelného nepřátelství, což je silnou ideologickou mantrou.

Záměrným přiživováním sektářských rozdílů se však „geopolitická hřiště“ Blízkého východu, jako jsou Sýrie, Irák či Jemen, stávají hluboce rozdělenými společnostmi, ve kterých je opětovná normalizace vztahů mezi sunnity a šíity problematická.

Dalším vedlejším produktem je šíření radikalismu, ať už mezi sunnity, či mezi šíity. Například sunnitský radikalismus se může obrátit i proti samotným režimům v Perském zálivu, protože v očích extremistů nejsou dostatečně ortodoxní. Nakonec nikoliv náhodou v Saúdské Arábii dlouhodobě operuje al-Káida a úrodnou půdu zde nachází i Islámský stát (dle odhadů ze začátku roku 2015 odešlo bojovat v řadách IS na 2500 lidí).