Na 7. až 9. prosince 2004 byl svolán do peruánského Cuzca, kdysi hlavního města incké říše, III. jihoamerický summit¹ Toto místo nebylo vybráno náhodně, neboť nedaleké Ayacucho bylo před 180 lety místem významné bitvy za nezávislost v čele s El Libertadorem (Osvoboditelem) Simonem Bolívarem.

Summitu se účastnilo dvanáct představitelů jihoamerických zemí, konkrétně prezidenti Bolívie, Brazílie, Chile, Kolumbie, Guayany, Peru, Surinamu a Venezuely a ministři zahraničních věcí Argentiny, Ekvádoru, Paraguaje a Uruguaje, a dva zástupci Mexika a Panamy jako pozorovatelů.

Do historie se bezesporu zapíše datum 8. prosince 2004, kdy byla podepsána Deklarace z Cuzca, na základě které bylo vytvořeno Jihoamerické společenství národů (ve španělštině Comunidad Sudamericana de Naciones – CSN). Toto nové uskupení zahrnuje všechny státy Jižní Ameriky s výjimkou Francouzské Guayany, která jakožto území Francie náleží k Evropské Unii.

Hnacím motorem CSN jsou dva bloky, a to Andské společenství národů (Comunidad Andina de Naciones – CAN) z roku 1969, jehož členy jsou Bolívie, Ekvádor, Kolumbie, Peru a Venezuela, a poněkud mladší Společný trh jihu (Mercado Común del Sur – Mercosur) z roku 1991, jehož členy je Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay.

Pro Brazílii, která představuje polovinu jihoamerické populace a jihoamerického subregionu, nejsou integrační tendence zcela nové. Jisté snahy ze strany Brazílie jsou patrné již od roku 1994. Tehdy prezident Itamar Franco a později v roce 2000 prezident Fernando Henrique Cardoso o něco podobného již usilovali.

Ambice Brazílie vytvořit uskupení, jakým se stalo Jihoamerické společenství národů, lze vidět jednak v její velikosti (pátá největší země na světě) a jednak ve snaze chránit národní průmysl, spolupracovat s Evropskou unií, Ruskem, Čínou, Japonskem a Indií, a vytvořit tak multipolární svět odlišný od Bushovy představy sjednoceného světa. Současný brazilský prezident Lula da Silva vidí v CSN výzvu pro svou zemi v oblasti zahraniční politiky. Brazílie by mohla představovat významného člena mezinárodního společenství, konkrétně v roli stálého člena RB OSN v případě, že by došlo ke změně Charty OSN.

Je pochopitelné, že s úsilím Brazílie hrát hlavní úlohu na jihoamerickém kontinentu nemohou souhlasit představitelé jiných, zejména větších zemí Jižní Ameriky. Není tedy divu, že nedorazil například prezident Argentiny Néstor Kirchner, jehož postoj vyjádřil dlouhodobý negativní trend přijmout Brazílii za regionálního vůdce, ale ani žádný jiný prezident Mercosuru.

Neúčast a účast představitelů zemí nového uskupení nám poukazují na úskalí a nejednotnost v politické oblasti. Z ekonomického hlediska to není o mnoho optimističtější. Jihoamerické republiky byly vždy závislé na zahraničním kapitálu a ve srovnání se světově vyspělými ekonomikami vykazovaly větší stupeň chudoby a zaostalosti. Můžeme říci, že všechny ekonomiky jsou relativně slabé a závislé na dolaru či na severoamerickém, evropském a japonském kapitálu snad až na jednu výjimku, a tou je Chile.

Jihoamerické společenství národů tak lze označit za dohodu mezi relativně stabilní zemí Chile a jedenácti jihoamerickými zeměmi s různým stupněm nestability v oblasti politické, ekonomické, sociální či institucionální.

Nicméně cíl CSN byl ve srovnání s CAN či Mercosurem stanoven mnohem ambiciózněji. Nemělo by jít jen o obchodní unii, ale mělo by dojít až k vytvoření „Spojených států Jižní Ameriky“, jak vysvětlil generální tajemník Andského společenství Allan Wagner. Možnost vytvoření unie podobné Evropské unii vidí již kolem roku 2019.

Jeho porovnání s Evropskou unií není překvapující, neboť mnoho zastánců tohoto projektu srovnává vznik CSN se vznikem Evropského hospodářského společenství na základě Římské smlouvy z roku 1957. Existují komparativní výhody CSN, ať už v podobě zmiňovaného přírodního bohatství, nebo též toho, že 95 % obyvatel Jižní Ameriky je stejného náboženského vyznání, mluví se zde dvěma vzájemně srozumitelnými jazyky, je tu velká historická a kulturní nivelizace a navíc nikdy tady nepropukla válka mezi všemi zeměmi.

Na druhou stranu je velmi optimistické, až utopistické, se domnívat, že by se jihoamerické ekonomiky dokázaly stabilizovat natolik, že by toto nové uskupení mohlo přijmout společnou měnu, jako to udělala Evropská patnáctka v roce 2002.

Toho jsou si vědomi i jednotliví představitelé, a tak např. argentinský ex president Eduardo Duhalde, jeden z iniciátorů CSN, navrhuje opačný postup než tomu bylo v případě Evropské unie, tedy nejprve se pokusit o sjednocení politické a potom teprve ekonomické.

Ať už si představitelé jihoamerických zemí zvolí tu či onu strategii, je zřejmé, že přeměna Jihoamerického společenství národů ve fungující uskupení podobného Evropské unii má před sebou ještě hodně dlouhou cestu. Nicméně CSN se rodí s velkým optimismem. Máme tedy očekávat zázrak, že se CSN stane úspěšným uskupením, napomůže integrovat subregion a zlepší jeho ekonomickou a politickou situaci nebo vycházet z předchozích zkušeností jiných existujících uskupení a domnívat se, že ani Jihoamerické společenství národů nesplní své cíle a stane se z ní pouze další byrokratická organizace?

1. I. jihoamerický summit se konal v hlavním městě Brazílie (Brasília) v září 2000 a II. jihoamerický summit se konal v ekvádorském Guayaquil v červenci 2002.

Zdroje:

BIGIO,I.: Comunidad Sudamericana de Naciones; http://www.surpress.com/web/120105_es_pol_csn.html

BIGIO,I.: Se forma la Comunidad Sudamericana de Naciones; http://rcci.net/globalizacion/2004/fg495.htm

ISERN,P.: La Comunidad Sudamericana de Naciones: el Lanzamiento y Sus Problemas; http://www.cadal.org/paper/nota.asp?id_nota=829

WIKINEWS(South American Community of Nations announced at Third South American Summit); http://www.w3.org/TR/xhtml1/DTD/xhtml1-transitional.dtd