Většina z nemnoha nadějí byla ale rozmetána ještě předtím, než představitelé téměř šedesáti států vůbec do Vídně přiletěli. Vývoj v Latinské Americe totiž už řadu měsíců vyvolává nejistotu. Hlavními tématy setkání se tak staly politický rozkol mezi latinskoamerickými zeměmi, obavy o další ekonomické směřování regionu a otázka, kdo a jak bude dál využívat nemalé energetické zdroje.

Rozdělená Latinská Amerika

V souvislosti s vlnou volebních vítězství levice se Latinská Amerika stále viditelně láme na dva bloky. Levicově-populistický, tvořený Kubou, Venezuelou a Bolívií a tržně liberální, v jehož čele stojí Mexiko, Kolumbie a Peru. V překvapivě složité situaci se ocitla Brazílie, regionální velmoc s levicovou vládou moderního střihu, kterou vývoj v posledních týdnech zcela zaskočil.

Deset dní před summitem nový bolivijský prezident Evo Morales oznámil znárodnění zemního plynu a nechal jeho naleziště obsadit armádou. Mezi postižené patří zejména brazilská společnost Petrobras, která v poslední době investovala v Bolívii 1,5 miliardy dolarů, a španělsko-argentinská Repsol-YPF. Brazílie, která z Bolívie odebírá 60 procent své spotřeby plynu, je v šoku. Umírněně levicový president „Lula“ da Silva, kterého v říjnu čeká obhajoba mandátu, je dosavadními sympatiemi k levicovému souputníkovi Moralesovi ohrožen na domácí scéně. „Lula prezidentem . . . Bolívie'“ psaly po rozpačité Lulově reakci na bolivijské znázornění noviny O Estado v Sao Paulu.

Jak píše komentátor Andrés Oppenheimer z deníku Miami Herald, brazilská čest je zásahem proti Petrobrasu silně pošramocena. Mnozí Brazilci – a nejen oni – jsou přesvědčeni, že znárodnění je společným dílem Moralese, kubánského vůdce Fidela Castra a venezuelského prezidenta Hugo Chaveze, kteří těsně předtím strávili společný víkend v Havaně. Navíc během posledního roku brazilská diplomacie ztratila v regionu iniciativu na úkor autoritativního Cháveze, který astronomické příjmy z ropy využívá ke stále novým velikášským projektům od založení jihoamerického zpravodajského kanálu, přes gigantický ropovod až po dodávky zlevněné ropy chudým karibským zemím. Vztahy brazilské vlády k oběma levicovým sousedům se tak ocitly na bodu mrazu. Vedle Brazílie jsou postupem Moralese zaskočeny i dosud sympatizující vlády Španělska a Argentiny. Zůstává otázkou, jaký tyto země, dosavadní Moralesovi spojenci, zvolí další postup.

„Osa nepřátel impéria“

S Venezuelou mají napjaté vztahy také Peru, Mexiko a Kolumbie. Mexický prezident Fox i peruánský president Toledo si nedávno s Chávezem vyměnili dávku ostrých slov. Obě jejich země čekají prezidentské volby, v nichž k hlavním kandidátům patří levicoví politici, podporovaní – možná i finančně – Caracasem. Kolumbie má zase za to, že Chávez až příliš sympatizuje s jejími levicovými povstalci. Střední třídy a podnikatelské vrstvy všech těchto zemí zděšeně sledují postupné zužování demokratického prostoru ve Venezuele, Chávezovy ekonomické experimenty a vliv kubánských bezpečnostních složek v zemi. Stejně jako Morales ani Chávez zahraniční investory, v tomto případě v ropném průmyslu, nehýčká. Mezi postiženými jsou, jako v případě Bolívie, i evropské firmy.

Ve Vídni levicově populistický tábor vystupoval velmi hlasitě a dával najevo své protiliberální a protiamerické postoje. Evo Morales oznámil, že Andské společenství národů (ASN), jehož je jeho země členem, hodlá změnit na Antiimperialistické společenství národů. Na společné schůzce Moralese a Cháveze s kubánským viceprezidentem Carlosem Lage se pak společně prohlásili „osou nepřátel impéria“. Podle mexického deníku El Universal a mnoha dalších pozorovatelů tyto a další excesy silně poškodili jihoamerickou vyjednávací pozici. Podnikatelské a investiční prostředí v Latinské Americe se navíc v této situaci velmi znepřehlednilo a v některých zemích se stalo vysloveně nepřátelským.

Levicový populismus vpřed?

Reálné výsledky vídeňského setkání jsou skromné. Nedošlo k významnému pokroku v jednání o asociační dohodě s Mercosurem a Andským společenstvím národů a jediným konkrétním krokem vpřed je zahájení jednání o asociační dohodě a vytvoření zóny volného obchodu se zeměmi střední Ameriky – Kostarikou, Panamou, Hondurasem, Nikaraguou, Salvadorem a Guatemalou. V dalších bodech vzájemných vztahů se ale summit nikam výrazně nepohnul.

Nejdůležitější otázkou, kterou setkání ve Vídni jasně obnažilo, je, kam se bude ubírat Latinská Amerika. Důležitými indikátory budou prezidentské volby v Peru v červnu a v Mexiku v červenci. Zvítězí-li v Peru bývalý pučista a Chavezův sympatizant Ollanta Humala a v Mexiku bývalý levicový starosta hlavního města Andrés Manuel López Obrador, můžeme se těšit na další vlnu negativních zpráv. Pokud zvítězí jejich protikandidáti, levicové experimenty a následné ekonomické otřesy zůstanou zřejmě omezeny na Kubu, Bolívii a Venezuelu, k nimž se po případném vítězství Daniela Ortegy v podzimních prezidentských volbách může přidat Nikaragua. Kontinent se na nějakou dobu rozdělí na dva více či méně znesvářené bloky. Je otázkou, nakolik demokratické procesy, které v této chvíli v Latinské Americe kromě totalitní Kuby relativně fungují, mohou vývoj zvrátit. I pokud však voliči po čase pochopí, že socialistické experimenty jim blahobyt nepřinesou, jejich země populistické experimentování zřejmě přijde draho.