V zemi je navíc na veškeré informace o laureátu Nobelovy ceny uvaleno informační embargo. Je to celkem pochopitelné, vezmeme-li v úvahu, že Čína vnímá paralelu mezi československou Chartou 77 a čínskou Chartou 08, která se jí otevřeně inspiruje, a obává se, aby činnost chartistů, pokud by vešla ve známost, nevedla ke stejnému konci – tedy pádu komunistického režimu.

Čína ale nevyvíjí tlak pouze na domácí scéně. V uplynulých dvou měsících se diplomatickými kanály snažila přesvědčit další země, aby se jejich představitelé předání Nobelovy ceny míru neúčastnili. Zatím svou absenci oznámilo 19 zemí, např. Rusko, Maroko, Írán, Irák, Afghánistán nebo Saúdská Arábie. Z evropských zemí se k nim připojily pouze Ukrajina a Srbsko. Všechny státy Evropské unie a Spojené státy americké naopak potvrdily svou účast.

Zejména členské státy EU si za svůj postoj od Číny vysloužily ostrou kritiku a varování, které Cchuej Tchien-kchaj, náměstek ministra zahraničních věcí, vyjádřil slovy: „Evropské státy mají tuto volbu – chtějí být součástí politické hry? Nebo chtějí jednat zodpovědně a rozvíjet přátelské vztahy s čínskou vládou a lidem? Pokud udělají nesprávné rozhodnutí, budou muset nést zodpovědnost za jeho následky.“

Podobná vyjádření patří k tomu nejostřejšímu v čínském diplomatickém slovníku. Pokud se však Čína domnívá, že podobnou rétorikou EU odradí, ukazuje tím, že Evropanům příliš nerozumí. Neuvědomuje si totiž, že svou reakcí debatu o stavu lidských práv v Číně spíše přiživuje, než aby ji utlumila. Navíc je Čína přesvědčena, že podpora lidských práv je pouhým mocenským nástrojem Západu k jejímu zadržování. Neuvědomuje si, že obhajoba lidských práv je  – i přes případy, které svědčí o opaku – pro řadu voličů a minimálně část politické reprezentace západních zemí otázkou hodnot, ne taktiky.

Diplomatický styl Číny také podkopává její oficiální rétoriku prosazování tzv. mírového rozvoje, jež má za cíl uklidnit obavy z růstu čínské politické a hospodářské moci a přesvědčit svět, že Čína je zodpovědným hráčem v mezinárodním systému. Těžko potom bude tvrdit, že se nesnaží vytvářet alternativu ke stávajícímu mezinárodnímu řádu, když opakovaně vytváří koalice se státy, které jsou Západem vnímány jako minimálně problematické.

Čína svým současným jednáním rovněž dává najevo, že Evropskou unii považuje za druhořadého aktéra, kterého lze snadno zastrašit. Nátlakem však Čína těžko něco získá. V politické rovině si komplikuje jednání o případném zrušení zbrojního embarga. V ekonomické oblasti je představa, že by Čína mohla v širším rozsahu a dlouhodobě jako odplatu bojkotovat evropské zboží, nereálná. Evropská unie je momentálně nejvýznamnějším čínským obchodním partnerem (objem vzájemného obchodu přesáhne letos 300 miliard USD) a čínský hospodářský růst do značné míry spoléhá na dovoz špičkových evropských technologií.

Ve svém důsledku by čínský nátlak mohl paradoxně vést k tomu, že by členské státy EU konečně zformulovaly jednotnou politiku vůči Číně. Peking by potom mohl s překvapením zjistit, že Evropská unie možná není prvořadá mocnost, ale stále ještě dokáže kousat.