Význam těchto zemských voleb se nezakládal pouze na tom, že Severní Porýní-Vestfálsko je nejlidnatější zemí (18 milionů obyvatel), která má největší podíl na HDP Spolkové republiky (přes 20%). Volby byly vnímány jako důležitý mezník, který do velké míry rozhodoval o osudu černo-žluté koalice na celostátní úrovni a dalším vývoji německé politiky. CDU/CSU a FDP, vládnoucí jak na Rýnu tak v celém Německu, disponovaly do voleb většinou jednoho hlasu ve Spolkové radě. Prohra by znamenala ztrátu šesti hlasů a snížení vládní akceschopnosti. Pro realizaci plánů koalice jako snížení daní, reforma zdravotního pojištění či oddálení výstupu z jaderné energetiky za rok 2020 je nezbytný souhlas tohoto orgánu. Volby byly pro koalici ale důležité i v symbolické rovině. Po více jak půl roce vládnutí byly testem její popularity. Byly to jediné volby v roce 2010, první od nástupu současné vlády k moci. Stejný význam měly ovšem i pro opoziční sociální demokraty. Po zdrcující porážce ve spolkových volbách byly testem nového vedení v čele s předsedou Sigmarem Gabrielem a nového kurzu strany, který má oslovit i zklamané levicové voliče. Důležité pro SPD byly také historické konotace. SPD stála v čele düsseldorfské vlády v letech 1966 až 2005, od roku 1980 přitom s absolutní většinou hlasů v parlamentu. Prohra v roce 2005 vedla k tomu, že kancléř Gerhard Schröder vyvolal předčasné volby do Spolkového sněmu. V neposlední řadě bylo hlasování důležité pro radikálně levicovou stranu Die Linke. Ta je etablovaná zejména v tzv. nových spolkových zemích, v posledních letech se jí daří ale pronikat do zemských parlamentů i na západě – od roku 2007 nedosáhla na pět procent hlasů potřebných pro vstup do Landtagu pouze v Bavorsku. Severní Porýní-Vestfálsko tak bylo pro ni dalším důležitým mezníkem.

Právě posilování Die Linke vede k posunům v stranickém systému. Die Linke se etablovala – alespoň prozatím – jako pátý subjekt na německém politickém spektru a tradiční koaliční konstelace, jako např. spolupráce křesťanských demokratů s liberály či sociálních demokratů se Zelenými, pak nejsou možné, protože pro ně není v parlamentu dostatek hlasů. Strany se proto musí otevřít novým možnostem. Nejde zde pouze o spolupráci SPD s Die Linke (případně za účasti Zelených), ale rovněž o různé varianty koalice CDU se Zelenými (za či bez účasti liberálů). Realizace jedné z takových koalic v nejlidnatější spolkové zemi by byla důležitým průlomem. Vládní spolupráce SPD s Die Linke se stala běžnou na východě Německa (v současné době v Berlíně a Braniborsku), zatím nebyla ale uskutečněna nikde na západě. Pokus hesenské předsedkyně SPD Andrey Ypsilanti o menšinovou koaliční vládu se Zelenými s tolerancí Die Linke ztroskotal v roce 2008 na odporu vlastních poslanců. První koalice CDU se Zelenými vznikla 2008 v Hamburku, o rok později za účasti FDP také v Sársku. Hamburg a Sársko patří ale k nejmenším spolkovým zemím a tyto první pokusy nemají takový dopad, jako by měla koalice v Düsseldorfu. V to, že se Zelení stanou z dlouhodobé perspektivy potencionálním partnerem pro CDU také na spolkové úrovni, doufá i kancléřka Merkelová.

Pravděpodobnost, že si Severní Porýní-Vestfálsko po volbách nevystačí s tradiční koaliční aritmetikou, byla vysoká. Průzkumy sice měsíce před volbami signalizovaly jasné vítězství CDU ministerského předsedy Jürgena Rüttgerse, zda se podaří obhájit černo-žlutou vládní většinu (Rüttgers se před volbami vyslovil pro pokračování koalice s FDP) i v případě, že Die Linke zasedne v Landtagu, bylo však velmi nejisté. Navíc se v posledních týdnech podařilo porýnské SPD v čele s do té doby veřejnosti málo známou bývalou zemskou ministryní Hannelore Kraftovou náskok křesťanských demokratů stáhnout. CDU nakonec získala pouze o 6 000 hlasů více než SPD, obě velké strany budou mít stejný počet poslanců. Oproti 45 % v roce 2005 dosáhla CDU pouze na 35 % hlasů. Za neúspěch vládních stran je do velké míry zodpovědná špatná práce v koalici na spolkové úrovni, což připustila i kancléřka Merkelová, na kterou se po volbách snesla vlna kritiky předsedů zemských stranických organizací. Koaliční spolupráci provázejí konflikty, CDU a FDP nejsou schopné se dohodnout ani na klíčových projektech pro toto volební období, důležitá rozhodnutí jsou odkládána. Lví podíl na ztrátě vedení však nese i Rüttgers. Jeho stranu zasáhla v posledních týdnech řada skandálů týkajících se zejména financování. Vděčná média přitom interními dokumenty zásoboval někdo přímo z aparátu zemské organizace CDU.

Rüttgers nemá dostatek hlasů pro pokračování své koalice, na většinu nedosáhli však ani SPD a Zelení.  Na úřad ministerského předsedy vznesli nárok předsedové obou velkých stran. Na tahu je nyní Hannelore Kraftová, neboť levicové strany (SPD, Zelení, Die Linke) mají v Landtagu většinu. Kraftová se ale k případné vládní spolupráci s Die Linke staví skepticky. Nikdy ji explicitně nevyloučila, Die Linke označila ale za stranu, která není schopná vládnout ani se podílet na koalici. Navíc i uvnitř Die Linke existuje značný odpor k vládní účasti. SPD bude proto pravděpodobně upřednostňovat jiné konstelace. V úvahu by připadala spolupráce se Zelenými a FDP – tato varianta byla zatím vyzkoušena pouze na počátku 90. let v Brémách a Hamburku. Ztroskotat by mohla na liberálech, kteří se k  spolupráci s dvěma levicovými stranami staví skepticky. Není vyloučeno, že se naopak většinu podaří sestavit CDU, a to spolu s liberály a Zelenými. Zelení by ale do takovýchto jednání šli s řadou požadavků týkajících se školské politiky a životního prostředí, které by pro CDU mohly být jen těžko akceptovatelné. Nejpravděpodobnější se tak v tuto chvíli jeví vznik velké koalice. Přestože zejména ve školské politice se názory CDU a SPD rozcházejí, volební kampaň nebyla vyhrocená a případné dohodě nestojí v cestě žádné osobní animozity. Navíc, velká koalice je v německém prostředí běžnou variantou, na rozdíl od zatím zřídka realizovaných trojčlenných koalic.

Ať už povolební poker dopadne jakkoliv, spolková vláda přijde o většinu ve Spolkové radě. O tom, jak mají hlasovat delegáti jednotlivých spolkových zemí, rozhodují zemské vlády. V případě, že neexistuje mezi koaličními partnery shoda, příslušná země se tradičně většinou zdrží hlasování. S šesti hlasy z Düsseldorfu tak Angela Merkelová již nemůže počítat, neboť v nové vládě zasedne určitě alespoň jedna ze stran, které jsou v Berlíně v opozici. SPD ani Zelení nedovolí, aby vláda Merkelové realizovala hlavní body koaliční smlouvy. Zároveň však ztráta většiny ve Spolkové radě neznamená, že by spolková vláda byla paralyzovaná. Taková konstelace je v dějinách Spolkové republiky spíše pravidlem, než výjimkou. Německá politická kultura je do značné míry orientována na konsensus, navíc politické strany jsou organizovány federálně a zemské organizace mají velkou samostatnost. Vládnutí se ale stane složitějším. Na spolkové úrovni se u většiny důležitých zákonů bude muset shodnout nejen koalice, ale kancléřka se bude muset ucházet o podporu také buď přímo u některé z opozičních stran, nebo hledat kompromis s těmi spolkovými zeměmi, kde jsou SPD či Zelení u moci. Šanci obrátit poměr sil ve Spolkové radě bude mít černo-žlutá koalice v průběhu příštího roku, kdy se koná hned šestero zemských voleb.

Voliči v Severním Porýní-Vestfálsku vyslali vládě Merkelová-Westerwelle varovný signál a zároveň omezili její manévrovací prostor. Naopak pro SPD byl její výsledek po šoku z voleb do Spolkového sněmu povzbuzením, svou kandidátku slavila, jako by volby vyhrála. Potvrdil se i trend směrem k systému pěti politických stran, ve kterém má Die Linke své pevné místo a kde není možné sestavit tradiční dvoučlenné koalice.