Zatímco zprávy z Iráku se pravidelně omezují na výčty počtu obětí více či méně nábožensky motivovaného násilí, o Íránu slýcháme zejména v souvislosti s jeho mezinárodní izolací kvůli sporu o „jádro“ či protiizraelským výrokům prezidenta Ahmadínežáda. Oproti tomu se informace o táhlém blízkovýchodním konfliktu zdají rozmanitějšími, i když i zde platí pořekadlo, že vše souvisí se vším. Přesto ve srovnání s časy druhé intifády, kdy jsme se dovídali – podobně jako dnes z Iráku – střídavě o palestinských sebevražedných atentátech v Izraeli a odvetných akcích armády židovského státu, hlavní události se dnes odehrávají na diplomatickém a politickém poli. Podívejme se na ty v poslední době nejzásadnější.

Izrael zevnitř

V duchu výše uvedeného pořekadla je ale potřeba zmínit situaci, jaká panuje na obou stranách. Pokud mluvíme o Izraeli, pak rozhodně nemůžeme vynechat neustávající problémy jeho vnitřní politiky. Premiér Olmert čelí dlouhodobé kritice kvůli letní válce s Hizbulláhem. Speciální komise, vedená soudcem Eliahu Winogradem a založená v září loňského roku za účelem prošetření všech chyb izraelských sil, by přitom již tento týden měla předat svoji výslednou analýzu. Obecně se očekává, že právě práce premiéra, ministra obrany Amira Perece a vrchního armádního generála Dana Haluce bude v textu zmiňována jako příčina izraelského neúspěchu. Vedle veřejné diskuse o téměř rok starém konfliktu se izraelská scéna potýká s korupčními skandály, v jejichž středu opět stojí Ehud Olmert. Bývalý dlouholetý starosta Jeruzaléma a ministr financí je teď podezřelý z korupce při privatizaci jedné z největších izraelských bank. O skandálech prezidenta Kacava – současně je mimo svoji funkci – ani nemluvě. Postupně se rovněž vynořují problémy s emancipací arabské menšiny, žijící na území Izraele a čítající asi 20 procent izraelské populace. Ta se totiž stále více vymezuje vůči politice židovského státu a vystupuje jako zastánce Palestinců.

Pozor na optimismus

Palestinská strana rovněž trpí svými problémy, a není jich málo. Do letošního února to byla hlavně mezinárodní izolace kvůli neuznané vládě Hamásu a prohlubující se finanční krize samosprávy. Tuto potíž se Palestincům pomalu daří řešit a z izolace vystupují, hlavně díky vytvoření nového kabinetu čítajícího i několik umírněných nezávislých ministrů. Dohoda z Mekky opravdu živila po jistou dobu optimistické výhledy na postupné umírnění Hamásu. Nyní to ale spíše vypadá na neřešitelné rozpory mezi koaličními partnery, tedy Fatahem a Hamásem.

Domácí militantní hnutí a rodinné mafie navíc hází vládě pod nohy klacky v podobě útoků proti Izraeli (nedávno vypověděly ozbrojené složky Hamásu nezávisle na vůli svého politického vedení krátkodobé příměří a obnovily raketovou palbu z Gazy jako odvetu proti akcím izraelské armády na Západním břehu Jordánu) i zadržování izraelského vojáka Šalita či britského novináře Alana Johnstona.

Vztahy mezi Izraelem a Palestinci od nadějného egyptského setkání Ariela Šarona a Mahmúda Abbáse v roce 2005 prakticky zamrzly a teprve nyní se zdá, že se pomalu otepluje. Olmert s Abbásem se pravidelně scházejí (s vládou, v níž zasedá Hamás, Izrael jednání odmítá) a vedle USA mají podporu Egypta a Saúdské Arábie. Ale pozor na přílišný optimismus. Jednání nemají zatím žádný konkrétní směr a nikdo z aktérů nepřichází s jasnými návrhy. Agenda se tak většinou omezuje na nekonečné opakování vlastních požadavků. Palestinci chtějí hlavně vlastní stát, návrat uprchlíků a Jeruzalém jako hlavní město, přičemž odmítají izraelské jednostranné kroky, Izraelci zase bezpečí a omezení útoků, jinými slovy intenzivnější práci palestinských bezpečnostních složek. Vše pak končí shodou na tom, že palestinský stát by měl vzniknout, pro to je však třeba „učinit ještě mnoho práce“.

Plán formátu dnes již téměř mrtvé Cestovní mapy tedy neexistuje. Z nouze se Abbás obrací k saúdskoarabské iniciativě z roku 2002, ta je ale dlouhodobě nepřijatelná pro Stát Izrael. Kdyby ji přijal, první co by musel učinit, by totiž bylo zbourání bezpečnostní zdi. Ta zasahuje hluboko do území, na němž by podle zmíněné iniciativy měl právě palestinský stát vzniknout. Vše tedy nasvědčuje skutečnosti, že dokud se tyto zásadní otázky nevyřeší, rozumné dohody se nedočkáme.

Mír v oblasti ale nezáleží jen na Izraeli a Palestincích. Důležitými hráči jsou rovněž zmíněný Irák, Írán, ale také Sýrie a Libanon. Na těchto zemích do jisté míry stojí i padá stabilita Blízkého východu. Dlouho diskutovaná jednání o míru mezi Izraelem a Sýrií by situaci rozhodně prospěla, i když ne zcela vyřešila.