Nicméně Švédsko ještě neřeklo úplně poslední slovo a pod jeho předsednictvím Rada ministrů zahraničních věcí EU schválila včera (8.12.) prohlášení k blízkovýchodnímu konfliktu. Vyjádření společného stanoviska k tomuto nekončícímu problému vydává EU poměrně často a tak má téměř každá předsednická země možnost vtisknout do tohoto prohlášení něco ze své vize řešení.

Není žádným tajemstvím, že švédská diplomacie dlouhodobě zastává na evropské i světové scéně silně pro-palestinskou pozici a švédské nevládní organizace pravidelně kritizují Izrael za porušování lidských práv na Západním břehu Jordánu a v Gaze. Když v srpnu vyšel na stránkách švédského deníku Aftonbladet článek obviňující izraelskou armádu z odebírání orgánu zajatých Palestinců, otevřená izraelsko-švédská diplomatická, roztržka byla na světě. Švédská vláda s odůvodněním, že se jedná o svobodu slova odmítla zaujmout jakékoliv kritické stanovisko a naopak se distancovala od své vlastní velvyslankyně v Tel-Avivu, která vyjádřila nad článkem své znechucení.

V Izraeli byl proto švédský návrh společného stanoviska EU očekáván s poměrně velkou obavou. Několik dní před samotným zasedáním Rady ministrů se objevil na stránkách izraelského deníku Haaretz text navrhovaného stanoviska. Stálo v něm, že EU vyzývá k obnovení jednání mezi Izraelci a Palestinci, které povede k vytvoření samostatného státu Palestina s Východním Jerusalémem jako hlavním městem. Jakkoliv v Izraeli dnes už málokdo z hlavního politického proudu zpochybní právo Palestinců na vlastní stát, rozdělení Jerusaléma je pořád velice citlivou záležitostí. EU proto až dosud vyzývala k zastavení výstavby židovských osad na území Východního Jerusaléma, ale výzva k jeho rozdělení je krok, který v Izraeli pochopitelně vzbudil poměrně rozruch. Izraelci o statutu Východního Jerusaléma budou muset s Palestinci jednat a jistě na ně bude vyvíjen diplomatický tlak, aby umožnili jeho rozdělení a tak vznik palestinského hlavního města. Přesto ale izraelští politici nelibě nesou jakékoliv deklarace, které předjímají výsledek jednání, která se teprve povedou.

Dalším neméně sporným bodem, který se ve švédském návrhu objevil, je závazek EU uznat ve vhodný moment samostatný Palestinský stát. Vzhledem k tomu, že Palestinci si v posledních týdnech opět začali pohrávat s myšlenkou na jednostranné vyhlášení státu, je otázkou, jak je toto Švédské prohlášení míněno. Samotný švédský ministr zahraničních věcí Carl Bildt totiž v polovině listopadu prohlásil, že ještě nenastal ten správný čas pro uznání samostatného palestinského státu.

Samotná jednání ministrů zahraničních věcí EU nad švédským textem byla zřejmě bouřlivá. Blok států, ve kterém kromě České republiky nechyběly Německo, Francie, Itálie, Španělsko a Nizozemí se postavil proti textu, který by evropské stanovisko příliš přibližovalo ke stanovisku jedné strany konfliktu, v tomto případě palestinské strany. Tyto státy se oprávněně obávaly, že Izrael nejenže toto evropské společné stanovisko odmítne, ale navíc opět začne bojkotovat snahy Evropanů hrát v blízkovýchodním konfliktu důležitější roli, než pouhé druhé housle americkým vyjednavačům. Konečný text je tedy nakonec jakýmsi kompromisem, ve kterém se ale přesto mnoho z původního podařilo švédským diplomatům prosadit. Nejspornější otázka Východního Jerusaléma je v deklaraci zmíněná na několika místech. EU jednak odmítá uznat jakékoliv územní změny, které nastaly po Šestidenní válce v roce 1967 na Západním břehu, v Gaze a právě i v Východním Jerusalémě. EU také vyzvala Izrael, aby zastavila výstavbu osad, včetně těch, ve právě Východním Jerusalémě.

Samotný text deklarace možná není zase tak překvapivý, jako spíše čas, ve kterém s tím Evropané, tedy především Švédi, přichází. Mírový proces je i přes snahu americké administrativy zcela zamrzlý, palestinská reprezentace zůstává nesmiřitelně rozdělena mezi Hamás a Fatah a pozice prezidenta palestinské samosprávy Mahmuda Abbáse, jehož mandát vypršel již před rokem, je značně oslabena. Evropané tedy možná doufají, že tímto na EU poměrně překvapivě jasně definovaným dokumentem přispějí k obnovení jednání mezi Izraelci a Palestinci. Především by rádi posílili pozici Mahmuda Abbáse a to jak vůči Izraeli, tak především vůči domácí opozici, kterou představuje Hamás.

Do jaké míry toho tento text ale dosáhne je více než sporné. Zásadní hráči konfliktu se k němu staví poměrně rezervovaně. Palestince potěšil, ale litují, že nebyl přijat v původním švédském návrhu. Izrael naopak velice uvítal, že došlo k změnám v textu, k obnovení rozhovorů to ale prý nepřispěje. Role Švédska jakožto předkladatele tohoto dokumentu byla jedním z představitelů izraelského ministerstva zahraničních věcí připodobněna ke švédskému obchodu s nábytkem IKEA. Pouhé šrouby a kladivo nestačí, je třeba znát zábrany a pocity obou stran a v tom, podle tohoto izraelského představitele, Švédsko zcela selhalo. Evropská deklarace nepotěšila ani dalšího klíčového hráče a to Spojené státy. Ty trvají na tom, aby se konečný statut Jerusaléma vyjednal až při formálních jednáních mezi Izraelci a Palestinci. Podle všeho tedy evropští ministři schválili dokument, který na nějakou dobu rozvířil prach, někoho potěšil, někoho méně, ale větší dopad mít nebude. Přijali dokument, který nesmiřitelně rozhádaným stranám říká, na čem by se měly dohodnout, nic více, nic méně.