Recenzovat knihu politika je asi podobný úkol jako recenzovat jeho volební plakát. Není důležité, že politik, jehož tvář shlíží z obálky, není patrně autorem většiny textu knihy, ale to, že myšlenky, názory a formulace v ní zachycené jsou v předvolební době zvláště pečlivě zkoumány a analyzovány.

Knihy politiků slouží jako volební program určený pro komentátory, novináře a politology, aby věděli, s čím jde politik do kampaně a že má na dění v zemi a ve světě nějaký názor. Dává tím novinářům návod, na co se jej mají ptát; zvolí šikovně takové formulace, aby vyvolávaly další otázky.

Nejvíce práce si politik-spisovatel dá obvykle s tím, jak vykreslí své politické soupeře. Odstrašujícím příkladem jsou v tomto směru „paměti“ někdejšího českého premiéra a šéfa ČSSD Miloše Zemana. Také u posledního knižního rozhovoru s Václavem Havlem nejvíce pozornosti budily věty, jimiž komentoval počínání svého nástupce.

SVĚDECTVÍ.

Není podstatné zkoumat, zda si ministr vnitra a předseda nejsilnější politické strany šedesátimilionové velmoci našel několik týdnů času, aby vrhl na papír své myšlenky a názory na budoucnost Francie. Kniha Témoignage (Svědectví) připravuje Nicolasi Sarkozymu půdu pro start volební kampaně. Nebude v ní stát sám, ale obklopen lidmi, kteří vykonávají konkrétní politickou práci, zatímco on udává směr. Sarkozy musí předvést, že má vizi. Vizi, kterou Chirac už dávno ztratil a jeho nejvážnější soupeřka Ségolène Royalová nikdy neměla.

O čem chce tedy Sarkozy podat svědectví? „Chci svědčit o tom, co jsem chtěl udělat, co chci dělat a navíc, co vše je možné udělat.“ Ambice autora je nemalá.

Kniha Svědectví je prodchnuta patosem, který francouzština snese, ale v jiných jazycích zní poněkud nepatřičně. Hned první věta zní: „Kam až hluboko si vzpomenu, vždy jsem chtěl jednat.“ A poslední věta: „Chci všem říci: s naší společnou vůlí je vše možné.“

Uprostřed, mezi těmito dvěma patetickými vyznáními, naleznete text, který je tak trochu jako princezna Koloběžka – razantní i mírný, novátorský i konvenční, hájící francouzskou pravici a zároveň nepřímo kritizující toho, kdo ji v posledních dvou desetiletích představoval především – tedy prezidenta Jacquese Chiraca.

S CHIRACEM. I PROTI NĚMU.

Otázce prezidentské kandidatury, o níž hodlá uvnitř Unie pro lidové hnutí (UMP) usilovat, se Sarkozy nicméně v této v létě vydané knize vyhýbá. Nešetří v ní však neurčitými formulacemi typu: „Chtěl bych, aby příští prezidentské volby byly jiné. Aby Francouzi volili „pro“, spíše než aby se opět spokojili s tím, že něco odmítnou. Aby volili pro nějaký projekt, ale především aby volili pro změnu, pro jiný zítřek, kde bude hodně možného díky úsilí, práci, zásluhám.“ To nevypadá na projev předsedy strany, která v zemi vládne již dvanáct let…

V centru pozornosti Sarkozyho knihy stojí Francie v období od posledních prezidentských voleb. Hovoří o době „nehybnosti“, o úpadku pravice a gaullismu obecně. Chirac podle něj vyhrál volby i přes „absenci přesného programu, na němž by šlo postavit akci“ a tento fakt dostalo jeho druhé prezidentství „do vínku“ již v počátcích. Vnitřní střet s politikou prezidenta Chiraca je cítit v celé knize.

Problematika bezpečnosti, imigrace, Evropské unie či krize sociálního státu – to vše jsou nedokončené úkoly pravice. Sarkozy se nechce smířit s tím, že si francouzská pravice (rozuměj Chiracova a Juppého UMP) zakázala o těchto tématech mluvit a pokládá je za oblasti vyhrazené levici. Gaullistická pravice se tak stala „příliš pružnou ohledně svých tradičních hodnot a příliš rigidní, jde-li o moderní myšlenky“. I tento fakt podle něj odpovídá na otázku po kořenech úspěchu Le Penovy Národní fronty.

Napjatý vztah mezi Chiracem a Sarkozym byl v minulých letech mnohokrát centrem zájmu komentátorů. Sarkozy se vrací k tomuto tématu, když si odpovídá na často vznášenou otázku, proč nebyl nikdy jmenován premiérem – a místo něj prezident vybral nejprve osobnost z regionální politiky (Jean-Pierre Raffarin), poté nevýrazného diplomata (Dominique de Villepin). Píše jakoby smířlivě, ale ne příliš přesvědčivě: „Určitým způsobem mu (Chiracovi) rozumím. Bil se v kampani, aby vyhrál. Vyhrál. Chtěl vládnout. Kdyby mě jmenoval, znamenalo by to dělit se o moc. To není v jeho povaze.“

V kapitole věnované Chiracovi se Sarkozy snaží vyvrátit celou řadu mýtů, které se o jejich vzájemných vztazích tradují. Uznává prezidentovy kvality, jeho energii a politické schopnosti. Tvrdí, že v něm měl oporu při všech závažných rozhodnutích své ministerské kariéry. „Profesionálně, řekl bych technicky, mi nechal vždy hodně svobody. Politicky – to je již jiná věc…“ Rozpory mezi ním a prezidentem se prý týkaly obsahu politiky stejně jako její formy. V českých poměrech ne příliš překvapivé vyjádření lídra pravice o pravicovém prezidentovi, navíc zakladateli strany, jíž předsedá.

VZEŠEL JSEM Z IMIGRACE.

V knize Dictionnaire insolite: Sarkozy de A à Z (Neobvyklý slovník: Sarkozy od A do Z) heslo „imigrace“ kupodivu chybí. Přesto, jaké jiné slovo se většině lidí vybaví ve spojitosti s francouzským ministrem vnitra dříve než právě toto. Sám je synem maďarského imigranta, jeho matka pocházela z řecké židovské rodiny, a tak se jej téma přistěhovalectví osobně dotýkalo a stalo se i hlavním bodem jeho současné politické agendy.

Jako ministr vnitra prosadil Sarkozy zpřísnění přistěhovaleckých zákonů, razantně zasáhl proti bouřícím se předměstím v listopadu loňského roku a rebely nazval „lůzou“, za což sklidil velkou vlnu kritiky. Ve své knize se pokouší odhalit kořeny problémů s imigranty a nachází je v tom, že nedostatek odvahy řešit problém s přistěhovalci komplexně nahrazují politici zvyšováním sociálních podpor, které působí většinou demotivačně. Podle Sarkozyho potřebuje země regulovanou a „výběrovou imigraci“, tedy jen takovou, kterou zvládne pojmout. S ilegálními přistěhovalci je naopak třeba jednat razantně a deportovat je ze země.

Svými kritiky bývá často Sarkozy obviňován z toho, že je hlavním představitelem „lepenizace“ francouzské politiky, protože přejímá tradiční témata Le Penovy krajně pravicové Národní fronty a v poněkud slušivějším kabátě je sám používá. Na druhou stranu jedno slovo však bylo pro všechny strany – včetně velké části levice – dlouho tabu až do doby, než jej použil právě Sarkozy: pozitivní diskriminace. Snad žádný jiný Sarkozyho nápad nevzbudil takové kontroverze jako debata na toto téma.

„Rovnost mezi jednotlivci nemá být jen formální, ale skutečná.“ Pozor, nejde o citát nějakého ortodoxního marxisty, ale o politický program nadějné pravicové politické hvězdy. Sarkozy neprosazuje kvóty, ale to, že „na trhu budou státem zvýhodněny ty podniky, jejichž zaměstnanci odrážejí diverzitu společnosti“.

Debata o pozitivní diskriminaci má otevřít nové způsoby, jak usnadnit přistěhovaleckým minoritám přístup do vyšších pater francouzské společnosti. Francouzi rádi kritizují a zesměšňují Ameriku za kvóty, ale již nevidí, že právě americká integrační politika pomohla vytvořit „černou buržoazii“ typu Condoleezy Riceové, Colina Powella, Clarence Thomase (soudce Nejvyššího soudu) a dalších. Francie, hrdá na svůj asimilační model, v tomto selhává, tvrdí Sarkozy.

AMERIKA, MÁ LÁSKA.

Vliv americké kultury, politiky a myšlení na osobnost Nicolase Sarkozyho bývá častým terčem sporů ohledně jeho schopnosti stát v čele Francie. Ponchelet píše ve svém ironickém slovníčku o Sarkozyho lásce k Americe a současně o jeho prý příšerném akcentu („so frenchy“). Vřelý vztah ke Spojeným státům je významným rozdílem oproti současnému prezidentovi, který se naopak netají odporem k americké politice a kultuře – přestože prý mluví anglicky podstatně lépe než ministr vnitra.

Sarkozy rád a často mluví o americké inspiraci pro Francii, ale za jeho slovy toho nalezneme málo konkrétního. Příležitost ukázat se jako liberální politik amerického střihu propásl při loňském sporu o tzv. kontrakt prvního zaměstnání (CPE), kdy zůstal v pozadí a hněv davu se snesl na de Villepinovu hlavu. Reakce vlády na nepokoje na předměstích – „nalít“ do nich další peníze v sociálních programech – také nebyla příliš v americkém střihu. V americkém stylu začíná jen své velkolepé mítinky doprovázen hitem Tiny Turner You’re simply the best…

SARKOZY = POPULISTA?

Snad každý, kdo se zamýšlí nad osobností Nicolase Sarkozyho, se nevyhne otázce: je Sarkozy populista? Odpověď není snadná a rozděluje příznivce a odpůrce. V některých věcech je jeho rétorika nepochybně populistická (omezení imigrace, tvrdé policejní zákroky proti „lůze“ z předměstí), v jiných jde naopak výrazně proti veřejnému mínění (pozitivní diskriminace, proamerické názory, reforma francouzského sociálního systému).

Oblíbený ministr vnitra se potřebuje zbavit stigmatu, které má na veřejnosti jeho strana UMP (Unie pro lidové hnutí). Osoby jako Jacques Chirac či Sarkozyho předchůdce na předsednickém postu v UMP Alain Juppé nemají valnou pověst. Nicolas Sarkozy na rozdíl od nich nemá za sebou žádné skandály ani není napojen na pochybné osoby z politického podsvětí. Tuto relativně dobrou pověst se snažila narušit nedávná aféra Clearstream, v níž se spekulovalo o Sarkozyho tajných kontech v zahraničí. Amatérismus jejího provedení však poškodil spíše původce aféry než ministra.

Odlišnost Nicolase Sarkozyho od většiny francouzské politické elity spočívá také v tom, že není absolventem prestižní Národní školy státní správy (ENA), ale vzešel z prostředí advokacie. Na ENA se poprvé setkávají budoucí vysocí státní úředníci i politici všech ideových proudů a ustavují se zde přátelství a kontakty, které usnadňují politickou kariéru. Prezidentská kandidátka socialistů Ségolène Royalová zde ostatně potkala svého životního partnera Françoise Hollanda, předsedu Socialistické strany.

Advokáti jsou již ze své kvalifikace tak trochu populisty. Umí ve správný moment vystihnout to, o čem a jak je vhodné mluvit. To není pro politika rozhodně na škodu. Druhou věcí je, zda za slovy nalezneme nějaké činy. V ministerských rolích, jimiž prošel (vedle vnitra byl také ministrem financí a ministrem pro rozpočet), leccos dokázal, ale cenu za neúspěchy nesl někdo jiný (především premiér de Villepin). Jako prezident bude muset prokázat více politické odvahy o kontroverzních tématech nejen mluvit, ale také je politicky – nejen silově – řešit.

VELKÁ A MALÁ POLITIKA.

Ségolène Roaylová bude pro Nicolase Sarkozyho silnou soupeřkou. Nemá sice takové zkušenosti z pařížské „velké“ politiky, ale na regionální úrovni si vedla dobře. Je jí vytýkána myšlenková prázdnota, nejistota v postojích, úzké zaměření jen na některá politická témata. Pokud se s tímto stigmatem dokáže na veřejnosti vypořádat, bude mít kampaň podstatně jednodušší.

Podaří-li se jí – tak jako Sarkozymu – vnutit novinářům „svá“ témata, na něž by se jí měli ptát, bude mít cestu do Elysejského paláce ještě snazší.

Nicolas Sarkozy: Témoignage. XO Éditions, Paris 2006.

David Ponchelet: Dictionnaire insolite. Sarkozy de A à Z. Cosmopole, Paris 2005.