Nadšení světových medií je pochopitelné, pokud na Tchaj-wan a Čínu pohlížíme jako na dvě strany, které po desetiletích konfliktu nacházejí cestu k vzájemnému usmíření. To je ale značně omezený pohled, který nereflektuje dynamiku změn na Tchaj-wanu.

Nikoli náhodou se nejvíce skepse ozývá právě odtamtud. Ma je extrémně nepopulární prezident, jeho mandát se chýlí ke konci, a toto setkání bylo zorganizováno v konspirativním duchu, který je pro jeho jednání s Čínou typický. Ma navíc porušil svůj slib z volební kampaně před čtyřmi roky, kdy prohlásil, že se s čínským prezidentem nesetká, dokud bude ve funkci.

Tchajwanci: svébytný národ

Úvod do historie vztahu Tchaj-wanu a Číny obvykle obsahuje obligátní zmínku o občanské válce v Číně, ve které Čínská komunistická strana pod vedením Mao Ce-tunga porazila Čínskou nacionalistickou stranu, známější pod jménem Kuomintang.

Vůdce Kuomintangu Čankajšek se poté stáhl na Tchaj-wan a hrstku přidružených ostrovů, aby tam dál pokračoval v tradici Čínské republiky, založené na troskách dynastie Čching v roce 1911. Po porážce Kuomintangu Mao založil Čínskou lidovou republiku, kterou jeho nástupce Teng Siao-pching poslal na cestu reforem, jež z Číny vytvořily dnešní velmoc.

Tchaj-wan si mezitím prošel vládou tvrdé ruky Kuomintangu: téměř 40 let stanného práva a politické represe ne nepodobné padesátým letům v Československu. Nicméně i Tchaj-wan se nakonec dočkal hospodářských reforem, které z něj učinily jednoho z asijských tygrů. Na rozdíl od Číny se Tchaj-wan dočkal i
politických reforem, které vedly k postupné demokratizaci.

Historie je pro pochopení celého konfliktu sice důležitá, ale zároveň může být i zavádějící, pokud nemáme povědomí o socioekonomických změnách, které na Tchaj-wanu proběhly od počátku demokratizace koncem 80. let.

Historický výklad svádí k tomu, abychom pohlíželi na konflikt mezi Tchaj-wanem a Čínou jako na soupeření mezi dvěma oblastmi stejného celistvého území, podobný historii rozděleného Korejského poloostrova. Nicméně důležitějším jevem pro pochopení současné situace v čínsko-tchajwanských vztazích je demokratizace na Tchaj-wanu, která uvolnila proces sebeidentifikace Tchajwanců jakožto svébytného národa. Ten sice přijímá prvky čínské kultury, ale jinak trvá na samostatné politické existenci.

Čína, která deklarovala sjednocení s Tchaj-wanem jako národní prioritu (anexe je však výstižnější termín), tento vývoj vehementně odmítá a hrozí vojenským zásahem, pokud se Tchaj-wan pokusí o formální samostatnost.

Status quo vyhovuje

Demokracie je na Tchaj-wanu nejen zdrojem národní hrdosti, ale i katalyzátorem tchajwanské identity samostatného národa, který není protičínsky zaměřený, ale jen s Čínou nechce být v jednom státě.

Tento proces má pochopitelně vliv i na štěpení tchajwanských politických stran. Kuomintang (KMT), který se úspěšně adaptoval na nové demokratické podmínky, je sice formálně pro sjednocení s Čínou, ale ve skutečnosti razí politiku statusu quo. Tzn. zakonzervování současného stavu, ve kterém je Tchaj–wan, oficiálně stále nazývaný Čínská republika, de-facto nezávislý, aniž by otevřeně deklaroval samostatnost, či se naopak posunul ke sjednocení s Čínou.

Vyhlášení samostatnosti by s největší pravděpodobností vyvolalo konflikt s nepředvídatelným výsledkem, a to také s přihlédnutím k silným bezpečnostním vazbám mezi
Tchaj-wanem a USA. Propagace sjednocení je naopak spolehlivým návodem k politické marginalizaci.

Stejné faktory ovlivňují i hlavní opoziční uskupení, Demokratickou pokrokovou stranu (DPP). Formálně podporuje nezávislost, nicméně z pragmatických důvodů rovněž trvá na „statusu quo“. Rozdíly mezi oběma stranami tedy nejsou ani tak v jimi zaujímaných pozicích, jako spíše ve stylu a rozsahu jejich jednání s Čínou.

Tento rámec vnitropolitických poměrů na Tchaj-wanu značně limitoval manévrovací prostor tchajwanského prezidenta během Ma-Xi summitu. Další důležitou skutečností jsou nadcházející parlamentní a prezidentské volby na Tchaj-wanu, které se konají 16. ledna. Kuomintang čelí možnosti největší porážky v historii svobodných voleb. Opoziční DPP se s největší pravděpodobností nejen zmocní prezidentského úřadu, ale poprvé v historii má velkou šanci získat i parlamentní většinu.

Klíčový problém „konsenzus 1992“

Mimo jiné i tyto důvody vedly k oznámení, že na summitu nebude uzavřena žádná dohoda či vydáno společné prohlášení, což se nakonec také stalo. Prezident Ma je ve slabé pozici a pokoušet se na konci mandátu přijít s něčím, co by konkrétně zavazovalo jeho nástupce, by jen zhoršilo vyhlídky KMT.

Toto je však jen slabou útěchou pro kohokoli, kdo sleduje setkání obou prezidentů se zvýšenou obezřetností. Důležitý pojem, který prezident Ma v průběhu tiskové konference několikrát zmínil, byl tzv. „konsenzus 1992“, který je zejména na Tchaj-wanu hodně kontroverzním tématem.

Konsenzus odkazuje na údajnou dohodu, ke které mělo dojít při setkání představitelů obou stran v Hongkongu v roce 1992. Předmětem ústní dohody je údajný souhlas obou stran s tím, že Tchaj-wan je sice součástí Číny, avšak obě strany si zachovávají právo rozdílného výkladu toho, co se rozumí pod pojmem Čína. Představitelům KMT konsenzus umožnil tvrdit, že zmiňovaná Čína je Čínská republika, nikoli Čínská lidová republika. Problém s „konsenzem 1992“ nespočívá ani tak v tom, že při setkání v Hongkongu k ničemu takovému s největší pravděpodobností ani nedošlo, ale problematická je spíše skutečnost, že Čína nikdy nepřistoupila na klíčovou část o různých interpretacích. Opozice vůči vládnoucí KMT navíc „konsenzus 1992“ z principu odmítla. Tvrdí totiž, že Tchaj-wan není součástí Číny.

Prezident Ma učinil z „konsenzu 1992“ a z ekonomického sbližování s Čínou základní stavební kámen své čínské politiky i přes výše zmiňovaný postoj čínské strany. Nicméně vzhledem k tomu, že pro Peking je menším zlem, když je u moci KMT než opoziční DPP, dostal v tomto směru od Číny větší volnost.

Peking zároveň podmiňuje pokračovaní dobrých vztahů tím, že DPP musí přijmout „konsenzus 1992“, pokud se dostane k moci. Čína to požaduje zejména proto, že je zřejmé, že na něco takového DPP nemůže přistoupit.

Čínská strategie

Klíčová otázka je, proč vlastně Peking souhlasil se setkáním právě nyní, když Ma Jing-ťiou o toto setkání usiloval již několik let. Odpovědí je právě probíhající volební kampaň na Tchaj-wanu. V lednu se odehrají dvoje klíčové volby najednou. Prezidentské rozhodnou o tom, kdo sestaví vládu. Parlamentní určí, jestli se bude daná vláda opírat o parlamentní většinu. V obou případech vypadají vyhlídky KMT nevalně a Peking začíná zjišťovat, že politika založená na ekonomickém sbližování nevede ke kýženým výsledkům.

Čína se tak snaží pomoci KMT udržet alespoň parlamentní většinu, a pokud to selže (což je pravděpodobné), na řadě je použít Ma-Xi summit a „konsenzus 1992“ jako bič na DPP.

Zatímco setkání obou prezidentů je chváleno jako krok upevňující stabilitu, Čína už myslí o několik tahů dopředu. Její strategií je použít schůzku jako záminku pro vyvolání napětí, ze kterého bude vinit DPP.

Prezidentská kandidátka a předsedkyně DPP Cchaj Jing-wen slibuje udržení statusu quo, a to včetně konstruktivních vztahů s Čínou. Již nyní je ale zřejmé, že Peking nebude s její vládou jednat v rukavičkách.