Svým zásadovým postojem se tak Litva spolu se sousedním Polskem řadí mezi největší spojence Ukrajiny. Paradoxní přitom je, že ačkoliv byla moderní litevská zkušenost s Ruskem formována především událostmi druhé světové války a obdobím do rozpadu SSSR, fakticky by mohla mít ze všech tří pobaltských států k Rusku nejméně problematický vztah. Po třetím dělení Polska v roce 1795 sice byla Litva přímo inkorporovaná do Ruska, a proto ji klíčové reformy v čele se zrušením nevolnictví na rozdíl od jejích pobaltských sousedů a Polska zastihly až v druhé polovině 19. století. Stalinskému SSSR ale vděčí za rozšíření území a získání hlavního města Vilniusu.

Dary od Stalina: Vilnius a Klaipeda

Ačkoliv byl Vilnius podle ústavy nezávislé meziválečné Litvy hlavním městem, až do roku 1939 byl jakožto tehdejší Wilno spolu s územím takzvané střední Litvy součástí Polska. V celé této oblasti navíc až do druhé světové války žila polská většina, která tvořila zhruba dvě třetiny místní populace. Kromě toho ale měla meziválečná Litva ještě jeden územní spor, který SSSR vyřešil v její prospěch. Šlo o území v okolí přístavu Klaipeda (německy Memel) většinově obývaného Němci, který byl po první světové válce nejprve pod mezinárodní správou a v roce 1923 byl připojen k Litvě, aby se stal v roce 1939 znovu integrální součástí Německa. Polská území včetně Vilniusu byla Litvě odevzdána Stalinem bezprostředně po útoku na Polsko v roce 1939 a oblast Klaipedy v roce 1948, kdy byla vyčleněna z ruské Kaliningradské oblasti. Tyto zisky výrazně kontrastují se situací Estonska a Lotyšska, které naopak musely Rusku části svého území po sovětské anexi v roce 1940 odevzdat.

Polská menšina je ve dvou okresech většinou

Dalším faktorem, který může Litevce zdánlivě uklidňovat, je skutečnost, že na rozdíl od zbytku Pobaltí sousedí pouze s Kaliningradskou oblastí, a nikoliv samotným vnitřním Ruskem. Litva také zároveň nemá rozsáhlou ruskou menšinu, které by se musela obávat. Podle sčítání lidu z roku 2011 tvoří Rusové pouze necelých 6 % populace Litvy (v Estonsku to bylo 25 % a v Lotyšsku 27 %), a počtem je tak převyšuje i polská menšina. Poláků bylo podle sčítání jen v samotném Vilniusu přes 88 tisíc, což tvoří 16,5 % populace města, a ve dvou okresech – Vilnius zahrnujícím oblast okolo hlavního města a Šalčininkai (polsky Soleczniki) – dokonce tvořili většinu (52 respektive 78 %). Není tedy divu, že Litva velmi často řeší poněkud odlišné problémy než zbytek Pobaltí. Litva má dodnes s Polskem řadu sporů. Jablkem sváru je právě zmiňovaná polská menšina, jež si dlouhodobě stěžuje na chování litevské vlády, která Poláky například nutí zapisovat oficiálně jejich jména litevsky. Na začátku září tohoto roku navíc v Litvě vypukly rozsáhlé protesty zdejších Poláků proti zákonu o vzdělávání, jenž zpřísňuje maturitu z litevštiny ve školách pro menšiny.

Pakt Molotov-Ribbentrop jako memento

Mohlo by se tedy zdát, že Rusové mohou být užitečným spojencem Litevců proti Polákům, neboť rusko-litevské vztahy podobné konflikty příliš nezatěžují. Přesto však Polsko zůstává – i vzhledem k členství v EU a NATO, ale i své geografické poloze – klíčovým partnerem Litvy, která Rusko naopak vnímá jako hrozbu. Současnou paměť Litevců totiž formoval především pakt Molotov-Ribbentrop, sovětská anexe v roce 1940, celé období existence Sovětského svazu a také události z let 1989–1991, které vedly k jeho rozpadu.

Důkazem významu událostí druhé světové války pro všechny tři pobaltské země je i to, že při 50. výročí podepsání paktu Molotov-Ribbentrop byla zorganizována takzvaná Baltská cesta – lidský řetěz vedoucí z Vilniusu přes Rigu do Tallinu. Aktivně se ho tehdy zúčastnilo okolo dvou milionů lidí, což byl s přihlédnutím k tomu, že ve všech třech zemích tehdy dohromady žilo okolo osmi milonů lidí, úctyhodný počin. Samotná Litva pak byla první svazovou republikou, která již v březnu 1990 vyhlásila nezávislost, což vyústilo v intervenci z Moskvy, při níž došlo i na krvavé střety. Jednoznačně nejznámějším incidentem byl pokus o obsazení televizní věže ve Vilniusu a litevského parlamentu, při kterém v lednu 1991 zemřelo patnáct osob.

Nechtěné dědictví a cesta na Západ

Zásadním problémem Litvy po získání nezávislosti byla její provázanost s celosvazovými strukturami. O tom, že se přes veškeré snahy Litva musela i v postsovětském období potýkat s dědictvím SSSR mimo jiné v podobě korupce a organizovaného zločinu, svědčí i příběh bývalého prezidenta Rolandase Paksase. Ten byl vůbec prvním evropským prezidentem odvolaným z funkce, k čemuž došlo těsně před vstupem Litvy do EU v roce 2004. Jádrem sporu bylo udělení litevského občanství ruskému podnikateli Juriji Borisovovi, který daroval 400 tisíc dolarů na Paksasovu volební kampaň. Právě v období krátkého prezidentského období Paksase (celkem 14 měsíců) vládly na Litvě silné obavy z jeho údajného napojení na ruský organizovaný zločin.

Vzhledem k těmto zkušenostem, ale i problematickému postsovětskému dědictví, sdílela Litva po rozpadu SSSR podobné zahraničněpolitické priority se zbytkem Pobaltí i státy visegrádské čtyřky. Na rozdíl od střední Evropy ale pobaltské země včetně Litvy dotáhly svou integraci do západních struktur ještě o něco dále. Po vstupu do Evropské unie a NATO v roce 2004 se totiž všechny tři pobaltské státy časem staly i členy Eurozóny. Poslední zemí, v níž bylo zavedeno euro, je právě Litva, která tak učinila k 1. lednu 2015. Snad posledním krokem, který zbývá vykonat, je větší zapojení struktur NATO do ochrany Pobaltí, na čemž se už ovšem – s ohledem na ruskou agresivní politiku na Ukrajině – aktivně pracuje. Důkazem toho je otevření předsunutých velitelství NATO v šesti členských zemích včetně všech tří pobaltských států, přičemž tato velitelství mají koordinovat eventuální nasazení jednotek rychlé reakce.

„Nezávislost“ snížila ceny plynu

Součástí politiky začleňování se do západních struktur a co největší nezávislosti na Rusku je také snaha o zajištění vlastní energetické bezpečnosti. Energetická závislost Litvy na Rusku je ještě palčivějším problémem v souvislosti s odstavením postsovětské jaderné elektrárny Ignalina, která pokrývala většinu litevské spotřeby elektrické energie. Jedním z klíčových projektů posledních let proto byla stavba plovoucího LNG terminálu v Klaipedě, jenž byl uveden do provozu v roce 2014 a díky němuž získala Litva, ale i ostatní pobaltské státy, alternativu k importu z Ruska. Tento terminál je totiž schopný pokrýt 80 % spotřeby zemního plynu všech třech zemí. Není náhodou, že loď tvořící jádro terminálu byla pojmenována „Nezávislost“ a že prakticky ihned s jeho spuštěním nabídl Gazprom Litvě nižší ceny za zemní plyn. V tomto směru se tato investice jednoznačně vyplatila, neboť do té doby platila Litva za ruský plyn vůbec nejvíc ze všech členských zemí EU.

Propojení s Polskem je nezbytností

Pokud chce být Litva (a potažmo celé Pobaltí) nezávislá na Rusku, pak nemá příliš mnoho možností. Geografie je v tomto směru neúprosná a předurčuje Litvu i přes vzájemné spory k co nejužší spolupráci s Polskem, přes které má jediné přímé spojení se zbytkem EU. Na aktuálnosti tato spolupráce získává v souvislosti s událostmi na Ukrajině, kde byl mimochodem zabit i litevský honorární konzul v Luhansku. Tím spíše na klidu pobaltským zemím nepřidává ani nedávné vyjádření ruské prokuratury, která iniciovala vyšetřování legality uznání jejich nezávislosti Sovětským svazem v roce 1991. Korektní vztahy s Polskem jsou zkrátka pro Litvu chtě nechtě nezbytností.

Proto jsou pro současnou Litvu prioritou takové projekty, jako je chystaná výstavba plynovodu do Polska, který ji spolu se zbytkem Pobaltí napojí na evropskou síť a nabídne další alternativu vůči Rusku a novému LNG terminálu. Totéž platí pro již budované vysokorychlostní železniční spojení z Varšavy přes Kaunas, Rigu a Tallinn do Helsinek pod názvem Rail Baltica. Nejen že bude Pobaltí po jejím dokončení kolem roku 2024 napojeno na evropskou železniční síť se standardním rozchodem kolejí, ale zároveň se zkrátí cesta z polsko-litevské hranice do Tallinnu na čtyři hodiny. Neméně důležité je i plánované dálniční spojení s Polskem po takzvané Via Baltica. Polská premiérka Ewa Kopacz nedávno slíbila postavení celého polského úseku této dálnice do roku 2021.

Litva má dobře nakročeno

V politické rovině tedy ušla Litva za necelých 25 let od rozpadu Sovětského svazu obrovský kus cesty a vzhledem k svému členství v Eurozóně už má všechny podstatné kroky směrem k integraci do západních struktur za sebou. Nyní je na řadě i fyzické propojení, bez něhož zůstane Litva spolu s ostatními pobaltskými státy odříznutá od zbytku EU. V tomto směru je ještě co dohánět, nicméně i zde je současný trend pozitivní. Nic na něm nemění ani mnohdy problematické polsko-litevské vztahy, neboť obě země si uvědomují důležitost spolupráce a nezbytnost výše zmíněného propojení, které opět o kousek vzdálí Pobaltí od Ruska a zároveň ho přiblíží Evropě.