Při bližším pohledu se ale bohužel ukazuje, že debata ve smyslu výměny a ovlivňování názorů se vlastně nekoná. Každý sice mluví, ale každý je také skálopevně přesvědčen o své pravdě. Místo změny názorů dochází jen ke změnám postoje, a to pouze proto, že „není zbytí“.

Debata – nedebata

Co se vlastně v debatě-nedebatě o krizi eurozóny řeklo? Britové si myslí, že je potřeba tisknout peníze (s librou to už praktikují), což přesvědčí trhy o tom, že to s řešením myslíme vážně, a toto přesvědčení trhů se stane řešením samotným.

Němci mají z rozsáhlého tisknutí peněz upřímnou hrůzu, protože v jejich historické paměti je pevně zakořeněna výmarská poučka „mnoho peněz vede k velké inflaci, velká inflace vede k celospolečenské katastrofě“. Proto to doma příliš neprovozovali ani před přijetím eura a evropské smlouvy obohatili o pravidlo, že prvořadým cílem Evropského systému centrálních bank je udržovat cenovou stabilitu. Zároveň pomohli ustavit Evropskou centrální banku tak nezávislou, aby ji nebylo možné dotlačit k jiné prioritizaci cílů.

Britové a Němci si nemohou porozumět, protože každý vidí problém jinde. Za kanálem mají jasno: problém možná začal v přehnaném zadlužování evropských států, ale řešení problému, kterému čelíme dnes, je nutné hledat v psychologii trhů. I v Německu je jasno: jádrem problému je přehnané zadlužování evropských států, čemuž je třeba udělat přítrž. Psychologie trhů je hezká věc, ale, za prvé, nedá se jim příliš věřit, za druhé, chtějí se nechat uklidnit jen tištěním peněz, což je nepřípustné, a za třetí, i kdyby to bylo přípustné, zadlužené státy by opět polevily v úsilí o fiskální disciplínu a byli bychom tam, kde předtím.

Tyto dva výchozí postoje se v obou zemích probírají stále dokola, ale diskuse mezi nimi jako by neexistovala. Snad proběhla někde neveřejně, za zavřenými dveřmi při setkání kancléřky Merkelové se Sarkozym a Montim. Francie i Itálie by také byly uvítaly větší ochotu k tištění peněz, ale když není, tak není.

Rozprava hluchých, summit bez překvapení

Summit minulý týden snad ani nemohl přinést mnoho překvapení. Hrálo se už pouze o to, jaká bude forma dohody a zda se k ní někteří nepřidají. Cameron se pokusil o osvědčený britský postup z minulosti. Chtěl se přidat pouze napůl a žádal o zvláštní ochranu londýnského finančnictví, kterou mu ale ostatní nebyli ochotni dopřát. Financial Times citovaly na toto téma nejmenovaného středoevropského diplomata: „Nikdo nechápal, co Cameron chce – nikdo. Mluvili jsme o velkých věcech – záchraně eura – a on žádal o oříšky. To nebyl vhodný čas ani místo.“

Britové se tedy nepřidali. Maďaři se ještě v pátek ráno také nepřidali, ale už v poledne hlásali stejnou pozici jako Česko a Švédsko, teda potřebu projednat svou možnou účast doma, v národních parlamentech.

Zpátky doma

Na českou debatu se můžeme těšit. Zatím se týká hlavně toho, zda přispějeme na záchranu eurozóny půjčkou do MMF. Jako obvykle je i tato debata vlastně nedebatou. Jedna stran říká, že euro není naše, a půjčovali si oni, tak co bychom v těchto těžkých časech riskovali naše vlastní rezervy. Druhá strana říká, že když to neuděláme, budeme politicky izolovaní. Zdá se ale, že nikdo nepočítá, co nás bude stát, když půjčíme, a co nás bude stát, když nepůjčíme. A jen pro pořádek: o počítání, zda jsme čistým příjemcem nebo čistým plátcem ve vztahu k unijnímu rozpočtu, tady nejde. Protože Unie nás stojí víc, než kolik platíme do rozpočtu, a přináší nám víc, než co posílá na dotacích.