Již několik desítek let můžeme na celém světě sledovat postupné omezování prostoru pro politické rozhodování na státní úrovni. S rozvojem mezinárodního práva, přenášením vybraných kompetencí na mezivládní organizace a finanční instituce, či posilováním vlivu nadnárodních společností se stát ve vzrůstající míře stává správcem spíše než vládcem.

Stejně tak evropské země postoupily rozhodování o řadě zásadních otázek Evropské unii. Dnes se zde rozhoduje o takových tématech, jako je měnová politika, zahraniční politika nebo smlouva o volném obchodu s USA. Nedaří se tam však přenést také politickou debatu o těchto tématech, která stojí a padá s aktivní účasti občanů.

Vyprazdňování států od politického obsahu je plíživým procesem, který může dlouho probíhat bez silné protireakce společnosti. Dokud evropská integrace přinášela všem zúčastněným státům ekonomický prospěch, nebyl argument proti jejímu prohlubování a rozšiřování příliš silný. V době krize ale došlo na lámání chleba. Se vší naléhavostí se ukázalo, jak hluboké politické, hospodářské a sociální rozdíly panují mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie.

A také, jak daleko je starý kontinent od vzniku jednotného politického národa schopného vnitřní soudržnosti a solidarity. Celé společnosti s až překvapivou razancí uzavřely do sebe – a k politice na unijní úrovni, která byla často dosud mimo jejich obzor, začaly přistupovat jako ke hře s nulovým součtem. Systém není na takovou situaci připraven.

Demonstrovat to lze na současných požadavcích nové řecké vlády. Ty můžou působit radikálně, ale jsou ve skutečnosti pouze přirozeným vyústěním situace. Posledních několik let přijímala zásadní politická rozhodnutí o směřování Řecka tzv. Troika (Evropská komise, Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond). Při tvrdé politice škrtů a úspor však nedokázala tamní společnosti nabídnout perspektivu lepší budoucnosti, v neposlední řadě proto, že nepřišla s řešením klíčového problému – nesplatitelného veřejného dluhu.

Taková situace by dlouhodobě vedla k radikalizaci kterékoli společnosti. V tomto smyslu je Syriza podobně jako španělští Podemos výsledkem emancipačně-politických společenských hnutí, dovolávající se navrácení práva rozhodovat o vlastním osudu.

Pakliže požadavky těchto hnutí nebudou klíčovými hráči na evropském poli alespoň do určité míry reflektovány, povede to pouze k další radikalizaci celých společností, které se cítí být vyloučeny z přijímání politických rozhodnutí. Je přitom zcela představitelné, že na úkor levicových sil nakonec získají podporu veřejnosti ještě nebezpečnější čistě nacionalistické a xenofobní strany, podobně jako se tomu již děje ve Francii, Velké Británii i dalších zemích. Odstředivé tendence ve vztahu k EU by tím jen nabraly na síle.

Technokratické ústřední unijní instituce jako Komise nebo Centrální banka tuto krizi evropské politiky vyřešit nemohou, chybí jim především potřebná demokratická legitimita. Proto musí naopak ustoupit do pozadí, zachovat důslednou neutralitu a dát prostor představitelům členských států k nalezení společného politického východiska.

Ti si pro změnu potřebují uvědomit, že nezastupují pouze zájmy svých zemí, ale že společně reprezentují právě celou Evropskou unii. A že tedy například německý ministr financí má odpovědnost vůči krizí postiženým řeckým občanům, stejně jako ji má řecký ministr financí vůči německým věřitelům. Zatím se však, slovy řeckého ministra financí Varufakise, nedokázali shodnout ani na tom, že se neshodnou. Je v zájmu všech občanů EU, aby společnou řeč dokázali nalézt.