Iráčané mají novou demokratickou ústavu garantující práva menšin i ropu, která je zárukou budoucí prosperity země. Přesto mají USA i samotní obyvatelé Iráku ke spokojenosti daleko.

Irák se tři roky po invazi zmítá v násilí. To nejen že neustává, ale naopak se stupňuje. Jen za uplynulý měsíc zemřely téměř čtyři tisíce iráckých civilistů – nejvíc od invaze v roce 2003. Cílem útoků jsou stále více samotní Iráčané, kteří se stávají oběťmi neustávajícího sektářského násilí. Povstalci jsou navíc stále troufalejší. Útočí na ministerstva a nevyšší představitele země. Potvrzuje se okřídlené rčení, že je lehké vyhrát válku, ale téměř nemožné vyhrát mír. Je už jen málo těch, kteří se situaci v Iráku zdráhají označit jako občanskou válku. Ale o pojmy zde nejde.

Rozdělená země

Irák je stále rozdělenou zemí. Pomineme-li etnické Kurdy, kteří mají zastoupení ve vládě a dokonce prezidenta Iráku, je nedůvěra mezi většinovými šíitskými muslimy a menšinovými sunnity zdrojem přetrvávajícího napětí. Jen malý impulz dokáže zdvihnout nekontrolovatelnou vlnu násilí.

I proto není křehká stabilita vztahů mezi jednotlivými komunitami schopna odolat tlaku extrémistů. Ať již zahraničím, pro které se poválečný Irák stal hlavním bitevním polem proti nenáviděnému Západu nebo místním povstalcům, kteří se snaží pomocí násilí prosadit svou představu o budoucím uspořádání země. Mezi sunnity jde jak o bývalé členy baathistického establishmentu, kteří bojují za návrat starých „dobrých“ poměrů, tak i různé skupiny sunnitských islamistů, kteří chtějí v Iráku nebo jeho části vybudovat islámský stát.

Útoky extrémistů proti náboženským symbolům, státním institucím i komunitám civilistů jsou následovány krvavými odvetami. Ty obvykle míří nikoli proti přímým viníkům, které lze jen obtížně odhalit, ale proti členům stejné komunity. Cílem atentátu na šíitskou svatyni se tak stanou sunnitští civilisté, kteří obvykle žádné vazby na skutečné útočníky nemají. Totéž platí i naopak. Roztáčí se tak koloběh násilí, který není slabá centrální vláda schopna zastavit.

Neschopnost vlády učinit přítrž násilí vede Iráčany k tomu, že se v duchu svých tradic obracejí ke svým přirozeným ochráncům. Kdo jiný než vlastní rodina, kmen či širší náboženské či etnické společenství je schopen nás ochránit, ptají se prostí Iráčané. Vládě nevěří. A mají k tomu řadu racionálních důvodů. Především šíitským radikálům se podařilo infiltrovat nově budované bezpečnostní složky a scény, kdy iráčtí policisté a vojáci jen nečinně přihlížejí vraždám a únosům, nejsou v současném Iráku vůbec výjimečným jevem.

Šíité mají v post-Saddámovském Iráku více důvodů ke spokojenosti. Jsou většinovou náboženskou komunitou, ale až po invazi získali poprvé v moderních dějinách Iráku odpovídající politické zastoupení. Aliance šíitských politických stran zvítězila v loňských parlamentních volbách. Svobodné volby však nepřivedly k moci sekulární liberály, ale umírněné šíitské islamisty a dokonce i stoupence radikálního duchovního Muqtadá Sadra. Ti umírnění jsou alespoň prozatím spojenci Západu. Ve vládě sedí spolu s Kurdy a sunnity, kteří nakonec – ač nepříliš ochotně – souhlasili s tím, že se zapojí do politického procesu transformace země.

Milice nahrazují selhávající stát

Slabé centrální vládě se nedaří získat důvěru občanů ve státní instituce. Neposkytuje jim to, co lidé od každé vlády očekávají. Předně bezpečnost, ale také důstojné životní podmínky. Problémem Iráku je navíc všudypřítomná korupce, nepotismus a rozkrádání veřejných prostředků. Iráčané si za léta nesvobody a tyranie zvykli spoléhat se sami na sebe.

Násilí umocňují i obavy části irácké společnosti o budoucnost. Především sunnité, v minulosti politicky privilegovaná skupina, která je nyní menšinou, se bojí o své postavení. Jejich obavy nejsou zcela nepodložené. Ochrana práv menšin nebyla právě nejsilnější stránkou novodobé politické kultury Iráku. Navíc sunnité obývají převážně střední a západní Irák, tedy území, kde se nenachází nerostné bohatství Iráku. Ústava sice garantuje proporcionální dělbu ropných příjmů, ale obavy sunnitů z federalizace země rozptýlit nedokáže.

Federalizaci si naopak přeje část šíitských stran. Především největší šíitská strana Nejvyšší rada islámské revoluce v Iráku, která má úzké vazby na Teherán. Vedle již nyní značně nezávislého iráckého Kurdistánu by tak vnikl autonomní region i na jihu země. Ústřední vláda by pak kontrolovala nábožensky smíšení centrální oblasti a Bagdád. Tedy oblasti, které se potýkají s největšími problémy.

Z napětí, strachu a násilí profitují samotní radikálové. Milice, nevládní ozbrojené složky s vazbami na jednotlivá politická uskupení, jsou samozvanými ochránci svých komunit. Podporovány z Íránu, vedly šíitské milice ozbrojený odpor proti režimu Saddáma Husajna. Nyní nechtějí odložit zbraně. Svých ozbrojenců nejsou ochotny se vzdát ani strany, které zasedají v iráckém parlamentu.

Především nábožensky smíšený Bagdád a jeho okolí jsou bojištěm, na kterém se střetávají sunnitští povstalci především s šíitskými milicemi Muqtadá Sadra, který má své stoupence ve slumech bagdádského Sadr City. Před invazí nepříliš známý mladý duchovní bez vyššího teologického vzdělání získal masy příznivců a stal se jednou z nejvlivnějších postav současné irácké politické scény. Potřebnou prestiž mu namísto hluboké učenosti dává příbuzenský vztah s Muhammadem Báqirem as-Sadrem, který byl až do své násilné smrti v roce 1980 předním duchovním vůdcem iráckých šíitů. Na rozdíl od ostatních šíitských politiků se Sadr od počátku stavěl proti americké okupaci země. S Američany, kteří je rozhodli provést příkaz k jeho zatčení pro podezření z vraždy konkurenčního duchovního velkého ájatolláha Chú’ího, vedl ve svatém městě šíitských muslimů Nadžafu bitvu, která skončila příměřím. To zprostředkoval nepolitický velký ajatolláh Alí Sístání.

Sadr i jiní militanti jsou populární. Nahrazují stát tam, kde selhává. Snaží se po vzoru palestinského Hamásu a libanonského Hizbulláhu poskytovat svým lidem sociální služby a ochranu. Mnoho lidí jim na rozdíl od zkorumpované vlády věří.

Dnes už se o zatčení Sadra nikdo nepokouší. Třicítka Sadrových stoupenců se na kandidátní listině šíitské koalice dostala do parlamentu a ve vládě premiéra Núrí al-Málikího zasedla pětice jeho ministrů. Volání po rozpuštění Sádrových milicí zvaných Džajš al-Mahdí neboli Mahdího armáda al-Málikí odmítá, protože i díky Sadrově podpoře se al-Málikí jako kandidát strany Da’wa stal v souboji s konkurenčním kandidátem šíitské Nejvyšší rady islámské revoluce premiérem.

Rozličné recepty, žádný všelék

Na to, zda existuje cesta ven ze současné situace se dnes snaží odpovědět mnozí. Spekuluje se o tom, zda bude lepší se z Iráku stáhnout či naopak vytrvat. Padají návrhy na rozdělení země podle etnicko-náboženských kritérií i na centralizaci pod vládou silného muže. Kdo byl jím měl být? To nikdo neví.

Žádný zázračný recept nenavrhne ani zvláštní komise amerického Kongresu, jíž předsedá ministr zahraničí prezidenta George Bushe staršího James Baker. Mnozí vidí šanci v širším zapojení iráckých sousedů. Ať již starých „nepřátel“ Sýrie a Íránu nebo arabských sousedů Iráku.

Motivaci přispět ke zlepšení bezpečnostní situace v Iráku mohou mít hlavně Syřané. To by mohli kývnout na výhodný obchod se Západem. Režim není nijak zvlášť ekonomicky silný a kvůli své angažovanosti v Libanonu, především podpoře šíitského Hizbulláhu a palestinských skupin i podezření z účasti na vraždách libanonských politiků, čelí silnému tlaku. Sýrie může zlepšit ochranu hranice a zabránit zahraničním militantům, aby využívali syrské území pro tranzit. Ale schopnost Syřanů umírnit sunnitské povstalce je jen velmi omezená. I proto, že sekulární syrský režim je pro sunnitské islamisty také nepřítelem.

Značně větší vliv má díky svým vazbám na souvěrce v Iráku šíitský Írán. Íránské vedení svržení Saddáma Husajna, s nímž Írán osm let válčil, rozhodně uvítalo. Otevřeně deklaruje podporu iráckým šíitům a jejich politickým ambicím. Šíitské milice Íránci pravděpodobně vyzbrojují a cvičí. A to přesto, že ne všichni iráčtí šíité jsou ideologickými spojenci íránského islámského režimu. Iráčtí šíitští duchovní jsou mnohdy spíše konkurenty íránských ájatolláhů. To je příklad velkých ájatolláhů M. Báqira Sadra, resp. jeho žáků, i Alí Sístáního, který odmítá, aby duchovní byli politiky. Íránci mohou přestat podporovat šíitské milice, ale samotná ztráta mocného podporovatele je ke klidu zbraní nepřiměje.

Teheránský režim se necítí v aktuálním ohrožení a jeho vedení necítí potřebu se Západem vyjednávat. Bezzubost mezinárodního společenství v otázce íránského jaderného programu i hroutící se velkolepé plány na demokratickou transformaci regionu íránský režim spíše posilují. Proto, aby i íránský režim přistoupil ke změně své zahraniční politiky, kterou pokládá za úspěšnou, musel by získat skutečně mnoho. Nicméně existují i oblasti, ve kterých jsou zájmy Íránu a Západu v souladu. Íránci chtějí hrát roli regionální mocnosti a dostal-li by Írán příležitost ukázat, že je schopen být stabilizujícím prvkem v neklidném regionu, mohl by se íránský režim chopit své šance. Právě regionální stabilita je v dlouhodobé perspektivě jedním ze společných zájmů.

Obtížněji představitelná je role arabských států. Tradiční arabská mocnost Egypt má řadu vnitřních problémů a jen malé ambice řešit cizí těžkosti, Jordánsko a menší arabské monarchie Perského zálivu jsou naproti tomu příliš slabé. Zbývá Saudské království. To má sice dostatek zdrojů, ale žádné zkušenosti s rolí regionálního mírotvorce. Teoreticky by Saudská Arábie v roli ochránce legitimních zájmů sunnitské menšiny byla ideální protiváhou vlivu Íránu. Ovšem není jasné, jaké konkrétní podoby by saudská angažovanost v Iráku mohla nabýt. Vojenská přítomnost je jen obtížně představitelná a finanční podpora sunnitských souvěrců nemusí být ani pro Saudy dlouhodobě udržitelná. Krom toho jsou vzájemné vztahy mezi arabskými zeměmi zatížené často komplikovanou historií, takže ani samotní Iráčané nemusí vnímat arabskou angažovanost významně pozitivněji než účast Západu.

Navzdory všem doporučením se prezident Bush nechce vzdát toho, že dokončí v Iráku rozdělanou práci. Ale i on nyní musí pochopit, že dosáhnout na počátku vytčených cílů nelze. Irák možná může být liberální a demokratický, modelem pro regionální transformaci, ale ne v blízké budoucnosti. Jsou zřejmě vhodnější kandidáti. Nyní je třeba dosáhnout stability. Situace, kdy odchod většiny amerických vojsk nepovede k rozpadu země, který by uvrhl celý region do hluboké krize a nevypočitatelného chaosu. Dokáží-li ke stabilitě přispět Syřané, Íránci či Saudové, musí se s nimi počítat. Na současnou realitu Blízkého východu nelze nahlížet tradiční optikou. Region není černo-bílý. Nestojí zde proti sobě dobří chlapci, se kterými budeme dělat byznys a ti zlí, které musíme izolovat.