Tento web používá k poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Asociace pro mezinárodní otázky

Vyberte si z aktuálních projektů:

Zavřít

Íránská hra s atomem

Cyril Bumbálek / Ed. 22. 2. 2016

Nová neústupnost

Íránci projevili poté, co se moci v zemi ujala nová administrativa prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, ještě větší neústupnost ohledně sporných otázek jaderného programu, který v zemi již po dvě desítky let vyvíjí. Nejprve došlo k obnovení prací v jaderném provozu v Esfahánu, kde probíhá konverze oxidu uranu na plynný UF6, který se následně vkládá do plynových centrifug za účelem obohacování a na začátku ledna se Írán, nedbaje varování ze strany mezinárodního společenství, odhodlal k sejmutí pečetí MAAE z objektu v Natanzu a zahájení prací na obohacování. Tyto kroky jsou ze strany Západu vnímány přinejmenším jako porušení závazků vzešlých z dosavadních jednání, jejichž smyslem bylo přimět Íránce k tomu, aby se vzdali těch částí svého jaderného programu, které mohou být využity jak pro civilní, tak i vojenské účely.

Íránci však odmítají, že usilují o cokoli jiného, než o zajištění soběstačnosti v oblasti jaderné energetiky, která má podle íránských tvrzení v budoucnu pokrývat značnou část energetických potřeb země. Chtějí prý nejen provozovat jaderné elektrárny, ale i vyrábět vlastní palivo. Na to má Írán, v souladu se svými závazky ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, jejímž je signatářem, plné právo. Problémem je však fakt, že v důsledku zatajování, zkresleného informování o skutečném rozsahu svého jaderného programu a neochotě poskytnout plnou a dobrovolnou součinnost, nejsou Íránci důvěryhodným partnerem. Vyjádření prezidenta Ahmadínežáda směřující k Izraeli pak skepsi Západu ohledně skutečných úmyslů Íránu ještě prohlubují.

Přesto, že dosud nebyl předložen přímý důkaz o tom, že by Írán usiloval o vývoj jaderné zbraně, existuje mnoho indicií, které vedou mezinárodní společenství k mimořádné obezřetnosti. Je tu jednak fakt, že by se íránskému režimu, který je doslova obklopen „nepřátelskými vojsky na svých hranicích“, prostředek odstrašení, kterým by pro teheránský režim jaderná zbraň byla, velmi hodil. Kromě motivace vyvstávající z geopolitických faktorů, jsou zde pochybnosti ohledně účelu extenzívního programu balistických střel středního doletu, které Íránci intenzívně vyvíjí. Cílem Západu je pak eliminovat riziko, že by se současný íránský režim odhodlal v rámci svých jaderných aktivit získat technologii, na jejímž základě by mohl dosáhnout jaderného arzenálu.

Podstatou aktuálního vyostření situace ve je především otázka obohacování uranu, které je nejzneužitelnější součástí procesu výroby jaderného paliva, neboť – zjednodušeně řečeno – jen míra obohacení rozhoduje o tom, zda bude vyrobeno palivo pro elektrárny nebo jaderná nálož. Íránci na svém právu realizovat obohacování uranu neústupně trvají. Naopak pro USA a nyní i EU je možnost zneužití tohoto procesu příliš vysoká, než aby přistoupili na záruky nabízené ze strany Íránu.

Za jakou cenu

Je otázkou, zda motivací íránské neústupnosti, která vede až k tomu, že jsou ochotni vystavit Írán hrozbě mezinárodní izolace a případně i uvalení sankcí, je, jak íránští představitelé tvrdí, jen důsledné lpění na legitimním právu rozvíjet celý tzv. jaderný palivový cyklus, či se Íránci rozhodli hrát jaderný vabank s cílem za každou cenu získat technologii, která by mohla být eventuelně využita i pro vojenské využití. Co je však onou cenou, kterou jsou íránští vůdcové ochotni zaplatit? Zatím se zdá, že právě zástupci ultrakonzervativní frakce, tedy nový prezident či parlamentní většina, jsou ochotni obětovat mnohé, možná nejen mezinárodní izolaci a případné sankce.

Právo Íránu rozvíjet vlastní jaderný program je v Íránu jedním z mála témat, která mají mimořádně širokou podporu, a to i ze strany těch, kteří nejsou příliš horlivými stoupenci islámského režimu. Íránci považují jaderný program za vysoce prestižní záležitost a věc národní hrdosti a tlak ze strany Západu považují mnozí v souladu s oficiálními stanovisky za projev „dvojích standardů“, s nimiž Západ přistupuje k muslimským zemím a Izraeli, který jaderné zbraně již má. I obyčejní lidé slyší na argumenty, že Západ nechce Íránu umožnit dosažení soběstačnosti v jaderné energetice proto, aby udržoval země „třetího světa“ v závislosti.

Je dost dobře možné, že některým íránským představitelům jde více než o zahraničněpolitické dopady o vnitropolitický účinek, tedy že se Írán dostane do pozice oběti spiknutí ze strany Západu, především pak USA a Izraele. Právě situace „země v ohrožení“ by podobně jako v době války s Irákem mohla kolem konzervativního vedení země, které má především mezi mladými Íránci, kteří se již nijak zvlášť neztotožňují s ideologií islámské revoluce, jen malou podporu, sjednotit podstatnou část obyvatel země, kteří mají bez ohledu na politické přesvědčení mimořádně silné vlastenecké cítění.

Jak dál ..

Velmi často je v Íránu stoupenci tvrdé linie vůči Západu prezentován i příklad Iráku a Severní Koreje, kdy byl prvně zmíněný napaden, pod záminkou toho, že vyvíjí zbraně hromadného ničení, která se nakonec neprokázala, a irácký režim padl. Vyzývají naopak k následování komunistické Severní Koreje, která tím, že odstoupila od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a dosáhla jaderné zbraně, přiměla USA přinejmenším vyjednávat.

Íránské vedení si je také dobře vědomo toho, že ač Západ hovoří stále tvrdšími slovy, jsou prostředky, jimiž by mohl přimět teheránský establishment ke změně postoje velmi omezené. Existuje sice hrozba sankcí a mezinárodní izolace, ale jen málokdo si dnes dokáže představit, že na Írán budou uvaleny sankce, které výrazně postihnou export íránské ropy a zemního plynu. Toho, že by sankce zastavily či výrazně zbrzdily práce na jaderném programu se vzhledem ke skutečnosti, že Írán již dosáhl značné soběstačnosti, také příliš neobávají.

Rovněž diskutovaná alternativa silového řešení pravděpodobně íránské vůdce vzhledem k tomu, jak se vyvíjí situace v sousedním Iráku a regionu Blízkého východu vůbec, nijak zvlášť neděsí. Je sice možné provést vzdušný úder na íránská jaderná zařízení, ale nehledě na riziko, že v důsledku nedostatečných zpravodajských informací nebudou zasaženy všechny důležité cíle (třeba ty, jejichž existence není dosud známa) a obtížně odhadnutelnou reakci Íránu, by takový postup ještě více posílil vliv militantních radikálních kruhů vyzývající ke konfrontaci ze Západem a zcela utlumil hlasy umírněnějších politiků konzervativního tábora, kteří možná méně hlasitě volají po racionálnějším přístupu.

Přesto, že představitelé režimu vystupují navenek jednotně, hovoří se o tom, že i na pozadí sporu ohledně jaderného programu může být uvnitř Íránu sveden boj mezi radikálním a umírněnějším křídlem režimu. Jeho podstatou by pak zřejmě nebylo nic menšího než otázka, zda se teheránský islámský režim bude ubírat spíše cestou obdobnou „čínské“, tedy zachováním politického statu quo za současné liberalizace ekonomiky a udržování racionálních vztahů se Západem, či bude upřednostněn příklad Severní Koreje.

Tagy
Tagy
Blízký Východ a severní Afrika 1245
mezinárodní bezpečnost 1284
LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? DEJTE NÁM TO VĚDĚT.
Odesláno, děkujeme.
Máte na srdci ještě něco? Sem s tím!
  • Vyplňte prosím všechna pole. Doplňte prosím zvýrazněné položky. Stala se chyba. Kontaktujte nás prosím na info@amo.cz
Odebírejte naše novinky: