Prezident Ahmadínežád na veřejnosti překypuje sebevědomím. Íránský režim nehledě na loni přijaté rezoluce Rady bezpečnosti a prosincové sankce pokračuje v obohacování uranu a nechce se vzdát plánů na vybudování těžkovodního reaktoru. Navíc podle Američanů a Britů dělá problémy v Iráku. Vyzbrojuje a cvičí milice, které útočí na koaliční jednotky a přilévají olej do ohně sektářského násilí mezi většinovou šíitskou a menšinovou sunnitskou populací země. Sám Ahmadínežád dále umocňuje napětí svými provokacemi na adresu Izraele a holocaustu evropských židů za druhé světové války.

Jeho aktivity nezůstávají bez odezvy. George Bush dal před nedávnem, když představil svůj nový plán pro Irák, jasně najevo, že nevyslyší rady kongresmanů a s Íránci diskutovat nebude. O Iráku ani o jaderném programu. Přinejmenším do té doby, než se íránský režim podvolí mezinárodní vůli a splní požadavky rezolucí.

K tomu se íránský prezident zatím očividně nechystá. V týdnu kdy si Íránci připomínají osmadvacáté výročí islámské revoluce oznámil, že byla zahájena instalace 3000 centrifug pro obohacování uranu do podzemních bunkrů v Natanzu. Současně s tím se opět objevují zprávy o tom, že Írán je zase o krok blíže jaderné zbrani. Nejen Izraelci, ale prý i Evropané se mohou začít bát nukleární apokalypsy. George Bush neváhal a přispěchal s ujištěním, že USA nikdy nedopustí, aby se jaderné bomby ocitly v rukou nepřátelského íránského režimu.

Nejen Íránci se ptají, zda jsou silná slova municí v novém dějství informační války, jejímž cílem je nahnat sebevědomým Íráncům strach nebo je vojenské řešení reálnou alternativou.

V Íránu je dnes jen málo těch, kteří by si přáli další konflikt. Vzpomínky na osm let trvající krveprolití ve válce s Irákem jsou totiž stále příliš živé. Proto především představitelé liberálnější inteligence chtějí věřit tomu, že se Západ nátlakem snaží srazit Íráncům hřebínek před tím, než spolu zasednou k jednacímu stolu.

Jiní se ovšem obávají toho, že se íránský režim nenechá přimět ke kompromisu a bude bez ohledu na hrozící důsledky dále vyhrocovat napětí. Prosincové volby do vlivné rady šíitských duchovních, tzv. Shromáždění znalců, a obecních rad přinesly Ahmadínežádově frakci konzervativců první porážku, ale nezdá se, že by prezident ustoupit od své dosavadní politické linie.

Navíc kvůli ekonomickým problémům, rostoucí inflaci a nezaměstnanosti ztrácí oblibu u těch, kteří ho svými hlasy přivedly do prezidentského úřadu. Proto se prý rozhodl vsadit vše na jednu kartu, jaderný program. Ten se těší podpoře napříč celou íránskou společností a Ahmadínežád je přesvědčen o tom, že se USA neodhodlají v situaci, kdy čelí krizové situaci v Iráku, otevřít další frontu.

V Íránu se však šíří také zvěsti o tom, že si Ahmadínežád konfrontaci s USA dokonce přeje. Je mu totiž jasné, že jediné, co mohou Američané teď udělat, je provést vzdušný útok na íránské jaderné provozy. Existenci režimu by tím neohrozili a jaderný program by nanejvýš dočasně vyřadili. Útok by však přinesl své ovoce. Ke slovu by se dostal tradiční íránský nacionalistický sentiment, který zafungoval už na počátku osmdesátých let, když irácké tanky překročily íránské hranice. Tehdy šli proti agresorovi bojovat lidé bez ohledu na to, zda byli či nebyli příznivci mladého porevolučního islámského režimu. I dnes by se odpůrci režimu nejspíš sjednotili kolem konzervativního vedení k obraně země. Opozice i hlasy volající po dialogu se Západem by byly na řadu let umlčeny. Tím, kdo by profitoval by byl právě Ahmadínežád.

Během půldruhého roku vlády Mahmúda Ahmadínežáda zůstává nejasný jeho vztah s nejvyšším politickým a náboženským vůdcem země, ájatolláhem Chámeneím, který je hlavou Íránu už osmnáctým rokem. Bez jeho souhlasu se neobejde žádné zásadní politické rozhodnutí. Íránci ani analytici se stále nemohou shodnout, zda je Ahmadínežád pouhým vykonavatelem Chámeneího vůle nebo politikem se vlastní mocenskou základnou a názory. Oba jsou členy konzervativního tábora, ale ani ten není jednotný. Dosud se Chámeneí na mezinárodním poli vyhýbal konfrontaci. Ahmadínežádova rétorika je jiná. Přesto se první nepřímé kritiky od vůdce dočkal až před nedávnem, kdy Chámeneímu loajální deník vyzval prezidenta, aby se více než jadernému programu věnoval tomu, co lidi pálí a snažil se naplnit své volební sliby.

Umírnění Íránci věří, že šlo o první varování Ahmadínežádovi, který postupně ztrácí popularitu. Co když ale Ahmadínežádovu hazardní hru nikdo včas nezastaví? Navíc rozhodnutí prezidenta Bushe nejsou o mnoho čitelnější než íránský režim. Íránci tak mohou jen doufat, že nebudou obětováni kvůli jadernému programu, který je stále více nástrojem propagandy než věcné diskuze. Ze strany Íránu i USA.