I nová vláda v Teheránu bude usilovat o lepší vztahy s USA
O budoucí podobě íránského státu v nejbližších letech bude možné hovořit spíše po presidentských volbách, které se mají konat v létě 2005, ale již nyní , po parlamentních, jsme svědky nezanedbatelného posílení pozic konzervativní části politického spektru. Očekávané utvoření vlády konservativců se tedy odrazí i na formulování zahraniční politiky.
Pragmatičnost zahraničně politického uvažování Teheránu je obecně dobře známá. Stát, který si nárokuje úlohu obhájce zájmů islámských zemí, vzhledem ke svým reálným zájmům neváhal podpořit křesťanskou Arménii ve válce proti šíitskému Ázerbajdžánu, již deset let bezvýhradně akceptuje počínání svého strategického partnera Ruska v muslimském Čečensku.
Hlavní cíle íránské zahraniční politiky zůstaly téměř neměnné jak za vlády mírně konzervativního presidenta Rafsandžáního (1989-1997), tak za jeho reformistického následovníka Chátamího.
Stejně konzistentní – nehledě na tradiční antiamerický slovník, určený spíše íránské veřejnosti – je i snaha teheránských garnitur o zlepšení vztahů se Spojenými státy. Vzhledem k politice zadržování prosazované Washingtonem se Íránu nehledě na výrazné hospodářské a diplomatické úspěchy nedaří vymanit se z regionální izolace a například zúčastnit se řady důležitých energetických projektů. Vláda konservativců zřejmě bude i nadále usilovat o politický dialog a hospodářskou spolupráci jak se Spojenými státy, tak se zeměmi Evropského společenství.
Je však na místě očekávat jisté korektury v přístupu Teheránu k zahraniční politice, i když by prozatím bylo předčasné uvažovat o změnách strategických.
Určitá ochota Chátamího administrativy k ústupkům, pokud jde o jednání s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE), zřejmě bude vystřídána menší ochotou ke kompromisu ze strany nové konservativní vlády. Výrazně ideologicky zaměřená – ať již protiamerická či „proislámská“ – rétorika konservativních politiků navíc poněkud omezí jednací prostor pro životně důležité diskuze s Washingtonu. Na druhé straně by právě tento postoj mohl v očích Íránců zproblematizovat případné kroky zaměřené ke zlepšení vztahů se Spojenými státy. I vzhledem k tomu lze proto očekávat aspoň navenek presentovanou důslednější angažovanost Teheránu ve prospěch iráckých souvěrců – šíitů, což by se ovšem příčilo americkým zájmům v Iráku.
Íránci jsou si však vědomi své reálné síly a slabosti a nehledě na složení vlády zřejmě i nadále budou sledovat objektivně dané národní zájmy. A ty v žádném případě nepočítají s přímou konfrontací se Spojenými státy. Řečeno slovy předního odborníka na Írán Oliviera Roye, „v íránské zahraniční politice absolutní pragmatismus jde bok po boku s ideologicky zabarvenými postuláty“.
