Visegrád není jen dědictvím post-bipolární bezpečnostní nejistoty a produktem civilizační volby, kterou na začátku 90. let učinily politické elity Polska, Maďarska a Československa. Úspěšně překonal svůj stín, když prokázal funkčnost a účelnost i po vstupu všech čtyř členů do Evropské unie. Visegrád nezpochybňuje nikdo zevnitř – žádný prezident, premiér ani ministr zahraničí z členského státu se mu za posledních patnáct let nevysmál. (Na rozdíl od Edwarda Lucase.) Naopak kdekomu se tato spolupráce nelíbila. Vzpomeňme na Nicolase Sarkozyho, který si při otázce na Visegrád na tiskové konferenci podrážděně odfrknul, že v EU není prostor pro uzavřené bloky… a odešel na exkluzivní jednání s Angelou Merkelovou. Vrcholem uznání budiž společné jednání premiérů V4 s německou kancléřkou a francouzským prezidentem letos v březnu.

Měl by být Visegrád větší, jak si myslí Lucas a koneckonců i český prezident Zeman, který svého premiérského času prosazoval přijetí Slovinska? Neměl. Visegrád těží z dobrých vzájemných kontaktů byrokratů a ze zažitých mechanismů spolupráce. Nemá sekretariát ani mnoho rigidních pravidel. Žije z dobré vůle, což je největší test jeho akceschopnosti. Zavádět do tohoto organismu cizorodé těleso je příliš velký risk. Na druhou stranu není pro Visegrád problém zorganizovat setkání s dalšími partnery. Bulhaři, Rumuni, Slovinci, pobaltské státy, Ukrajina i Benelux se již vystřídali na tematických setkáních označovaných V4+.

Existuje i mezinárodní organizace, která sdružuje snad všechny země, na které si vzpomněl Lucas při svém hledání střední Evropy. Je to Středoevropská iniciativa rozkročená od Itálie po Ukrajinu, od Běloruska po Albánii. Kolikrát jste o ní slyšeli? O interpretaci pojmu „střední Evropa“ existují na univerzitách semestrální kurzy a geograficky vymezovat spolupráci x zemí podle některé z definic je bláhovost. Visegrád je možná malý, ale bezesporu nejúspěšnější projekt.

Jak už dnes víme, při setkání dvaceti sedmi hlav příliš mnoho geniálních myšlenek dohromady nedáte. Kvalita Visegrádu je ve schopnosti generovat nápady, přicházet s novými iniciativami a nabalovat na sebe další partnery do širších koalic. Visegrád je již dnes v řadě oblastí unijní avantgardou. Tlačí téma energetické bezpečnosti, připomíná důležitost Východního partnerství nebo integrace západního Balkánu. Když Visegrád zjistil, že užší spolupráce armád je v Unii běh na velmi dlouhou trať, zkouší to zatím ve čtyřech.

Samozřejmě, že se země V4 v lecčem neshodnou. Možná je to případ většiny témat. Na druhou stranu i umět spolu nesouhlasit je dobrá dovednost, zvlášť ve střední Evropě. Vzpomeňme, že premiéři Maďarska a Slovenska se několik let bilaterálně nesetkali. Spolu s polským a českým kolegou se však viděli dvakrát ročně. Visegrád vztahy ve střední Evropě především kultivuje.

V jednom argumentu ale s Edwardem Lucasem souhlasím. Pro Visegrád je velmi důležitý zájem Polska. Jeho sebevědomí oprávněně roste. Úkolem pro českou diplomacii je připomínat polským představitelům, že jejich sebejistota pramení i z výborných vztahů se středoevropskými sousedy a ze stability našeho regionu. Budou-li to vědět, čeká Visegrád zářivá budoucnost.