Právnický pohled:

Základními zásadami společné zemědělské politiky jsou jednotný trh, ochrana před vnější konkurencí a finanční solidarita. V Římských smlouvách (nyní Smlouva o fungování EU) bylo stanoveno pro SZP pět konkrétních cílů, a to zvýšit produktivitu výroby, zajistit přiměřenou životní úroveň pro zemědělce, stabilizovat trhy, zabezpečit dostatečné množství potravin pro obyvatelstvo a poskytovat spotřebitelům potraviny za přiměřené ceny.

Cíle to jsou zároveň hospodářské i sociální a mají chránit producenta i spotřebitele. Právě neekonomické hodnoty zdůrazňují její zastánci. Evropa je podle nich díky SZP potravinově soběstačná, udržuje vysokou zaměstnanost v zemědělském sektoru, ohlíží se na životní prostředí a udržitelný rozvoj, podporuje farmáře v nepoužívání chemikálií a netěžení přírody přes míru. Hojnost organické produkce a výše výrobních standardů je možná nejlepší na světě.

Protivníci vidí plýtvání, ohrožení producentů v rozvojových zemích, ochranářství nepřející inovacím a obecně nepřiměřenost výše subvencí (farmáři produkují asi 6 % unijního HDP, ale ročně dostávají 30 % unijního rozpočtu). Navíc až do roku 2013 byli „noví členové“ znevýhodňováni a dostávali méně dotací než „staré státy“.

V rámci společné zemědělské politiky vznikl i jeden z největších mýtů o EU, který často v argumentaci používala kampaň Brexitu. Brusel prý diktuje, jaké má mít banán křivky, a na základě toho je zakazuje. Banány však byly vždy klasifikovány podle kvality a velikosti i dávno předtím, jen měla každá země vlastní měřítka, což vedlo k nepřehlednosti. Komise toto sjednotila a stanovila, jaká kritéria musí jednotlivé jakostní třídy splňovat.

Ekonomický pohled:

Společenskou zemědělskou politiku lze popsat dvěma způsoby. Na jednu stranu funguje jako partnerství mezi zemědělstvím a společností a zajišťuje dostatečné množství cenově dostupných potravin na evropských trzích a přiměřenou životní úroveň zemědělců. Na stranu druhou byla a je politikou zásahů do mechanismů volného trhu a manipulace se stranou nabídky. Levá nebo pravá? Panna nebo orel? Ať se na ni díváme z jakékoli perspektivy, společné zemědělské politice nejdou upřít její šlechetné zájmy, kterých však nebylo vždy dosahováno a které si proto vyžádaly řadu změn.

V roce 1962, tedy jen 5 let po uzavření Římské smlouvy a vzniku Evropského hospodářského společenství, vznikla SZP s ideou, že společnými silami lze dosáhnout více než jednotlivými politikami členských států. Zprvu se jí to skutečně dařilo. Garantované minimální ceny za výkup potravin přinášely zemědělcům jisté zisky, což je motivovalo k navyšování produkce. Následně se jim příjmy zvýšily o více než třetinu a produktivita práce téměř o polovinu.

V průběhu 80. let už ale bylo zřejmé, že nelze takto dále pokračovat. Zemědělci, které by nezastavila neviditelná ruka trhu, začali produkovat příliš mnoho potravin, čímž při stanovených cenách převyšovali poptávané množství. Zvyšovaly se tak výdaje na SZP proudící na dodatečnou stavbu skladů a mrazíren, které dosáhly téměř 75 % rozpočtu Evropského společenství.

Na začátku 90. let proto došlo k reformě, kdy bylo umělé navyšování cen částečně nahrazeno přímou podporou zemědělců. Zároveň s tím se začal klást vyšší důraz na udržitelný rozvoj a ohleduplnost k přírodě, který byl v průběhu let ukotven dalšími úpravami SZP. Ačkoli tato politika stále tvoří podstatnou část rozpočtu EU a dosahuje přibližně 38 % výdajů, nedošlo u ní od roku 2004 k výraznějšímu nárůstu absolutních nákladů navzdory tomu, že se za tuto dobu Evropská unie rozšířila o 13 členů.

Z těchto důvodů lze na společné zemědělské politice Evropské unie demonstrovat nejen neomylnost tržních mechanismů nabídky a poptávky a vývoj evropského smýšlení směrem k udržitelnému rozvoji, ale i možnost interpretace jedné politiky několika pohledy. Nejedná se přitom ani o nutnou ochranu zemědělců, ani o tristní zásahy do svobodného trhu, nýbrž o trochu z obou.

Tento článek původně vyšel ve 4. čísle XXII. ročníku novin Chronicle.