Ačkoli se o nedávných volbách do Sejmu a Senátu shodně hovořilo jako o nejdůležitějších od roku 1989, jednoznačný výsledek, na který spoléhalo jak Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského, tak lídři opozičních uskupení, nakonec nepřinesly. Nejenže vládnoucí konzervativní populisté nenavýšili počet poslaneckých mandátů, ale ztratili také většinu v Senátu, který přešel do rukou ad hoc zformovaného spojenectví Občanské platformy (PO) s levicí a lidovci. Po relativně slabé kampani zaznamenala PO (kandidující společně s několika menšími subjekty pod hlavičkou Občanské koalice) jako hlavní opoziční strana horší výsledek, než se očekávalo, zatímco třetí parlamentní síla – sjednocená levice – teprve po volbách vykazuje v průzkumech růst preferencí úměrný svým ambicím. 

Z těchto důvodů budou prezidentské volby přímým pokračováním probíhajícího sporu o elementární hodnoty a dlouhodobou vizi Polska. Polarizovaná polská společnost si je toho výrazně vědoma, což už potvrdila nejen vzájemná mobilizace na sociálních sítích, ale především vysoká volební účast. 

Slábnoucí prezident

Případná prohra současné hlavy státu Andrzeje Dudy v boji o druhé funkční období by pro Jarosława Kaczyńského a jeho okolí byla mimořádně nebezpečná. Vedle toho, že prezident disponuje právem veta, na jehož přehlasování v Sejmu PiS momentálně nemá potřebnou třípětinovou většinu, by neúspěch svědčil o tom, že se rozmarný sociální elektorát odvrátil od svých dosavadních reprezentantů. To by výrazně poškodilo obraz PiS a automaticky, bez ohledu na její kvalitu a vnitřní neshody, posílilo opozici. 

Je téměř jisté, že Andrzej Duda bez problémů postoupí do druhého kola, v němž jeho protikandidáta podpoří široká fronta politických uskupení od pravého středu přes lidovce až po zelené. Dudova pozice však slábne. Pro jeho početný negativní elektorát je nepřijatelná prezidentova nerozhodnost, absolutní závislost na PiS či poněkud šaškovský styl výkonu funkce, který neodpovídá vážnosti úřadu. Ve srovnání s tím je i předchozí bezbarvé prezidentství Bronisława Komorowského vzorové. Andrzej Duda však může spoléhat na neobyčejně výkonný a dobře promazaný marketingový stroj PiS, v němž sehraje významnou roli také zpolitizovaná veřejnoprávní televize. V prezidentův prospěch objektivně hovoří jeho dřívější zkušenosti z Evropského parlamentu, prestižní doktorát z práv na Jagellonské univerzitě a osobní sympatie amerického prezidenta Donalda Trumpa. Je však otázka, zda to po letech mediálního boje vlády s opozičně laděnými elitami, které jsou vykreslovány jako vtělení protivlasteneckých a protikatolických sil, ještě dělá na voliče Práva a spravedlnosti nějaký dojem. 

Chladná kalkulace

Velkým otazníkem zůstává strategie Občanské platformy. Největší opoziční strana opět projevuje pomalé reflexy, které jsou už přinejmenším několik let jejím poznávacím znamením, a na rozdíl od jiných uskupení ještě neohlásila, kdo bude jejím oficiálním kandidátem. Opět tak působí jako formace zcela nepřipravená dělat profesionální marketingové kroky. V daném případě roli sehrála i osobnost Donalda Tuska, někdejšího šéfa Platformy, který právě dokončil druhé funkční období na postu předsedy Evropské rady. Jeho případný návrat do vnitrostátní politiky by změnil poměry v Občanské platformě, protože by ji nutil někdejšího lídra podpořit bez ohledu na vnitrostranickou situaci. 

Donald Tusk je totiž závodník světové úrovně a jeho úspěchy jsou zcela zjevné i pro jeho protivníky, jichž rozhodně není málo. Co do zkušeností se mu žádný kandidát z této části politického spektra nevyrovná. Tuskovy ambice se nepochybně ještě přihlásí o slovo, ale vytříbený politický instinkt bývalému premiérovi nakonec zavelel vyhnout se zbytečným střetům a možné porážce. Jeho finální rozhodnutí nekandidovat v jarních prezidentských volbách je proto podloženo chladnou kalkulací. 

Vzhledem k tomu, že Tusk zůstává v evropské politice, se jako nejpravděpodobnější kandidát PO na prezidenta jeví Małgorzata Kidawa-Błońska, kterou v poslední kampani před parlamentními volbami určil za kandidátku na premiéra předseda strany Grzegorz Schetyna. Kidawa-Błońska v říjnu s náskokem vyhrála nad Jarosławem Kaczyńským ve Varšavě, bylo to však vítězství pouze symbolické. V celostátním měřítku není příliš známou osobností, a ačkoli sama ve svém obvodu zabodovala, byla tváří přece jen prohraných voleb. Při hodnocení její šance porazit Andrzeje Dudu je tedy třeba zvýšené opatrnosti. Polští voliči si totiž v přímé volbě prezidenta zvykli na určitou dynamiku, která by lídryni PO mohla scházet. Právě to bylo příčinou porážky nepříliš charismatického Bronisława Komorowského před pěti lety. A opozice si tuto volební katastrofu stále pamatuje.

Bez černého koně?

V této situaci nemůže udivit relativně čitelný plán levice, která se snaží maximálně využít svůj aktuální potenciál. Právě tím se vysvětluje kontroverzní rozhodnutí lídra strany Jaro (Wiosna) Roberta Biedroně nekandidovat v parlamentních volbách. Biedroń se předtím pragmaticky zúčastnil eurovoleb, kde fungoval coby hlavní tahoun stranické kandidátky, a zároveň se soustředil na domácí politiku. Mandát europoslance si však oproti původním slibům zatím ponechal. V kampani před parlamentními volbami tak plnil pouze funkci šéfa štábu sjednocené levice. To naznačuje její strategii, která zřejmě sází právě na všeobecně známou tvář Roberta Biedroně a jeho přirozenou schopnost přitahovat k sobě mladé, menšinové a velkoměstské voliče, již jsou čím dál více znechuceni kvalitou dosavadní opozice. 

Komentátoři upozorňují, že větší počet opozičních protikandidátů může oslabit pozici současného prezidenta již v prvním kole. Tím by se ještě více posílila možnost, že ho v druhém kole zástupce opozice porazí. Zvýšenou aktivitu polských opozičních kruhů potvrzuje fakt, že se do voleb přímo zapojí i Polská lidová strana (PSL). V jejím případě může volba padnout jedině na Władysława Kosiniaka-Kamysze, předsedu strany a už roky nejpopulárnějšího politika lidovců. Mediálně zdatný lídr, doktor medicíny a člen kabinetu premiéra Donalda Tuska v letech 2011 až 2015 je evidentní a adekvátní odpovědí na hlavní přednosti Andrzeje Dudy i Roberta Biedroně. Vzhledem ke svému vzdělání a bohatému životopisu není také zatížen image „hlasu venkova“, která je pro městský elektorát jen těžko přijatelná. Předchozí vládní angažmá ho však vystaví velmi ostrým útokům Práva a spravedlnosti, které se dostalo k moci mimo jiné i pomocí slibu vrátit věk odchodu do důchodu na úroveň před rokem 2013. K tomu skutečně došlo, když vláda Beaty Szydło zrušila příslušnou úpravu prosazenou kdysi právě Kosiniakem-Kamyszem, tehdejším ministrem práce a sociální politiky. 

Předvolební puzzle neumožňuje jednoduše předpovědět výsledek. Těžko však můžeme očekávat, že se objeví černý kůň, který jako Zuzana Čaputová na Slovensku okouzlí voliče nebo poklidným stylem věcné kampaně ztlumí do ruda rozpálené emoce. Na takový vývoj událostí si budou polští voliči muset ještě počkat. Nejbližší měsíce přinesou místo toho zavilé spory, brutální útoky a další polarizaci společnosti. Jaký to všechno bude mít výsledek, se ukáže teprve na jaře.

Autorem článku je Wojciech Hofmański. Z polštiny přeložila Anna Plasová.

Vznik článku byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů.