„Když tu nebude PiS, pozavírají nám kostely.“ Těmito slovy vysvětlila obyvatelka nevelké, stárnoucí a vylidňující se varmijské vesnice Boleszyn novinářce deníku Gazeta Olsztyńska, proč podporuje Právo a spravedlnost (PiS). Přemýšlejí podobně i další, často dobře vzdělaní voliči PiS z větších měst?
Mateusz MorawieckiTo si zřejmě myslí Piotr Kieżun, který ve svém článku klade zajímavou a provokativně formulovanou otázku: Proč prima lidé volí PiS? „Prima“, tedy přátelští, vstřícní, sečtělí, v podstatě tolerantní k alternativním modelům života – stručně řečeno podobní samotnému Kieżunovi.
Navzdory tvrzením čím dál radikalizovanějších stoupenců opozice nepředstavují voliči PiS homogenní skupinu zarytých nacionalistů, kteří v jedné zaťaté pěsti svírají růženec a v druhé balíček bankovek z vládní podpory. Přesto se takové „diagnózy“ ve veřejném prostoru vytrvale objevují. Hned v pondělí 14. října, tedy den po volbách, vyjádřil nově zvolený senátor Občanské koalice Wadim Tyszkiewicz lítost, že hlasy odevzdané pro PiS jsou anonymní, protože „každý, kdo hlasoval pro diktaturu proti svobodě a demokracii, každý, kdo se vědomě zaprodal za pár zlotých, by měl za nějakou dobu, až spadne závoj lží a až Kaczyński ukáže svou pravou tvář, pohlédnout do zrcadla“.
Nechme stranou fakt, že podobné analýzy jsou naprosto kontraproduktivní – volič, který byl právě označen za prodejného hlupáka, těžko přenese svou přízeň na toho, kdo ho uráží. Důležitější je, že taková tvrzení příliš neodpovídají realitě.
Ostatně podobně jako ta, podle nichž Právu a spravedlnosti žádné finanční ani morální skandály – podrobně propírané v médiích – neškodí, protože průměrní lidé, kteří se o politiku na denní bázi nezajímají, potřebují čas, aby si uvědomili rozsah přečinů, jichž se vláda dopouští.
Případ poslance Sławomira Neumanna, šéfa parlamentního klubu Občanské koalice, ukazuje, že voliči dokáží zareagovat velmi rychle. Ačkoli byly takzvané Neumannovy nahrávky publikovány jen asi dva týdny před volbami, voliči si jich stačili všimnout a potrestali politika nejhorším výsledkem mezi všemi „jedničkami“ Občanské koalice v zemi. A to navzdory tomu, že Neumann kandidoval v pomořském vojvodství, domovském regionu Občanské platformy (hlavní součást Občanské koalice – pozn. redakce) a jednom z pouhých dvou vojvodství, kde koalice s PiS vyhrála! Stručně řečeno teze, že o popularitě vládní strany rozhoduje nevědomost voličů, je přinejmenším sporná.
Hledání „svatého grálu“, onoho klíčového faktoru, který umožní pochopit tajemství rostoucích preferencí PiS (ve srovnání s rokem 2015), proto stále pokračuje. Kieżunovo vysvětlení je zajímavé už jen proto, že neredukuje všech osm milionů voličů této strany na chamtivce a hlupáky.
Potřeba bezpečí
„Tenká červená linie, která mě od nich (voličů PiS) v mnoha situacích odděluje, není jejich hloupost ani konformismus, ale hluboká potřeba rámce, který by přehledně uspořádal tekutý svět modernity,“ píše Kieżun. A dodává, že tento rámec poskytuje především katolicismus chápaný však nikoli jako hluboká pravda o světě, ale jako forma. „Z této perspektivy jsou všechny doktrinální nedůslednosti polských stoupenců pravice bezvýznamné. Jedni mohou být naklonění homosexuálním svazkům, protože mají v rodině gaye nebo lesbu, jiní rozvodům, protože se jim právě rozvedl syn, další třeba zavítají do kostela jen ve svátek a nechodí ke zpovědi, většina může schvalovat v současnosti platný kompromis v otázce interrupcí. Suma sumárum však všichni nechají pokřtít své děti, uzavřou církevní sňatek, svým blízkým uspořádají katolický pohřeb a hlasují pro PiS, které je ujišťuje, že uhájí – v doslovném i přeneseném smyslu – hranice.“
Není tedy důležité, míní Kieżun, co církev ústy svých představitelů říká, a není důležité, zda se my sami plně řídíme jejími doporučeními. Podstatné je, že církev a katolicismus jednoduše dále existují, protože jako takové reprezentují to, co je stálé, ve světě, v němž se všechno ostatní rozplývá. Když se tak rychle mění rodinné modely (udiví dnes ještě někoho narození dítěte před svatbou?), role mužů a žen i každodenní zvyklosti; když se to, co se ještě včera pokládalo za věc soukromou a neutrální (například jíst maso nebo létat letadlem), dnes stává předmětem veřejné debaty – má církev v takovém světě poskytovat pocit, že v určitém smyslu zůstává všechno při starém.
A jelikož se PiS v očích mnoha voličů stalo jedinou stranou reprezentující zájmy církve, každý změnami znepokojený volič hází do urny lístek s kandidátem této strany bez ohledu na to, co je kandidát zač. Vítězí u něj totiž obava, že „když tu nebude PiS, pozavírají nám kostely“.
Kieżunova diagnóza má reálné základy. Jemnějším způsobem než zmíněná obyvatelka Boleszyna ji vyjádřil kandidát PiS na senátora Krzysztof Mazur. Ačkoli v rozhovoru se mnou pro týdeník Kultura Liberalna přiznal, že sdílí mnoho postojů a podporuje mnoho akcí levicových aktivistů (například pokud jde o boj se smogem nebo takzvanou divokou reprivatizací), nakonec se rozhodl jít do voleb na kandidátce PiS, a to z jednoho důvodu: „Protože v čím dál intenzivnější kulturní válce mám blíže k PiS.“ A dodal, že představitelé levice mají „jinou vizi člověka“.
Tedy řečeno s Kieżunový textem: „voliči PiS touží kromě sociálního zabezpečení také po bezpečí – excusez le mot – ontologickém, které jim žádné nezávislé soudy nezajistí“. Z toho autor vyvozuje, že světonázorové spory se v nadcházejícím volebním období vyostří. Tím spíše, že v oblasti sociální politiky se tři největší politické strany výrazně sblížily.
Kieżunova perspektiva s jistotou umožňuje vysvětlit jedno – proč voliči PiS, zejména ti, kteří netěží ze sociálních transferů, tolerují pokrytectví nejvýznamnějších představitelů této strany. Vysvětluje to například, proč může Jarosław Kaczyński na stranickém sjezdu horovat pro tradiční rodinu, ačkoli jeho vlastní rodina je skrz naskrz progresivní. On sám je přece starý mládenec, jeho bratr si vzal o sedm let starší ženu, která porodila dceru v osmatřiceti letech, a jeho neteř má tři děti s různými muži a je potřetí vdaná.
To všechno je však bezvýznamné, protože důležité je, že Kaczyński říká, jaká je jediná platná norma bez ohledu na to, že různí lidé se od tohoto ideálu odchylují. Na rozdíl od liberála nikdy veřejně nevysloví, že rodina Marty Kaczyńské je stejně dobrá jako ta „tradiční“. Takový pohled na věc by totiž rozvrátil společenský řád, protože by zanikl ideál. A z toho mají voliči PiS velký strach, tvrdí Kieżun.
Poláci nepotřebují církev?
Tyto teze znějí velmi přesvědčivě, ale je také snadné najít argumenty, které je zpochybňují.
Za prvé nám nevysvětlují, proč se během čtyř uplynulých let podpora PiS měnila a několikrát se prudce propadla z důvodů, které s „kulturní válkou“ neměly nic společného. Nejlepší příklad je slavné hlasování ve věci prodloužení funkčního období Donalda Tuska na postu předsedy Evropské rady. Poté, co PiS v březnu 2017 v této věci utržilo drtivou porážku, se preference strany výrazně propadly a v podstatě se srovnaly s preferencemi Občanské platformy (rozdíl se pohyboval na úrovni statistické chyby). Pomocí Kieżunových tezí není možné tuto změnu vysvětlit.
Za druhé, potřeba „ontologického bezpečí“, kterou Kieżun popisuje, příliš neodpovídá reálným jevům v polské společnosti. Nejde jen o již roky zaznamenávaný pokles zájmu o nedělní mše, jichž se momentálně účastní pouze asi 30 procent Poláků, ale především o pokles důvěry v samotnou církev. V květnu 2019 odpovědělo v průzkumu celých 54 procent dotazovaných, že této instituci nedůvěřují. Opačný názor zastávalo 33 procent dotázaných (13 procent zvolilo odpověď „těžko říct“). Je samozřejmě možné říci, že to způsobil film Jen to nikomu neříkej, dokument o skrývání pedofilie v polské katolické církvi, který byl právě tehdy zveřejněn. Podobné – pro církev znepokojivé – výsledky však přinesl i průzkum provedený o několik měsíců později. V září 2019 na otázku „Důvěřujete, nebo nedůvěřujete polské katolické církvi v Polsku?“ pouze 20 procent dotázaných odpovědělo „rozhodně důvěřuji“, stejně tolik naopak církvi „rozhodně nedůvěřuje“. A ačkoli 25 procent dotazovaných odpovědělo „spíše důvěřuji“ a jen 15 procent „spíše nedůvěřuji“, těžko lze tvrdit, že církev je instituce, která v Polácích vzbuzuje všeobecné nadšení.
Samozřejmě je možné argumentovat, že oněch 45 procent rozhodně nebo spíše důvěřujících jsou voliči PiS, ale pak bychom museli předpokládat, že elektorát všech opozičních stran se skládá výhradně z lidí církvi nedůvěřujících nebo k církvi nepřátelských. Takový předpoklad je těžké akceptovat.
A konečně za třetí, objevují se signály, že voliči Práva a spravedlnosti jsou ve skutečnosti mnohem liberálnější, pokud jde o životní styl a morální otázky, než se všeobecně zdá. „PiS si nechal zpracovat výzkumy, z nichž vyplynulo – a říkám to na základě informací z dobrého zdroje uvnitř strany –, že jejich voliči jsou mnohem liberálnější, než se obecně soudí,“ řekl v rozhovoru pro týdeník Kultura Liberalna novinář Robert Mazurek. „Volič PiS tuto stranu volí, ačkoli se domnívá, že svazky osob stejného pohlaví jsou v pořádku, že interrupce by v zásadě měly být povolené. Světonázorové otázky mu obecně nevadí.“ Podle Mazurka se to netýká jen okrajové vrstvy voličů, ale výrazné skupiny. V určitém smyslu potvrdil Mazurkova slova také profesor Waldemar Paruch, šéf vládního Centra pro strategické analýzy: „Rok od roku, zejména od doby, kdy se PiS ujalo vlády, se mezi voliči upevňuje přesvědčení, že vláda – jedno jaká – nemá zasahovat do domácího, rodinného ani každodenního života. Poláci nestojí o vládu, která se bude zabývat sférou soukromého života,“ prohlásil v červnu 2019 v rozhovoru pro týdeník Sieci.
Sám Paruch tvrdil, že takový postoj má za následek nechuť k opozičním stranám, které jsou vnímány jako nositelky morální revoluce. Z této perspektivy by mohl potvrzovat Kieżunovu tezi o potřebě rámce strukturujícího životy Poláků. Na druhé straně však fakt, že lidé chtějí mít právo na svobodu v soukromém životě, představuje důkaz paradoxní (protože k ní dochází za vlády pravice) liberalizace postojů polských voličů. Ten, kdo chce, aby mu život linkovala nějaká instituce, nebude zároveň tvrdit, že politika by se měla držet stranou od soukromého života.
Nepochybuji o tom, že analýza Piotra Kieżuna je ve vztahu k nějaké části voličů PiS přiléhavá. Těžko však uznat, že – jak patrně tvrdí autor – je to differentia specifica valné části elektorátu této strany. Ovšem, souhlasím s tím, že PiS volí spousta „prima“ lidí. Tvrzení, že to dělají proto, že jen Kaczyńského strana dává jejich životu smysl, mě však nepřesvědčilo.
Zdá se mi, že odpověď bude mnohem jednodušší. PiS nabídlo voličům komplexní a relativně konzistentní narativ o Polsku – jeho nejnovější historii (nebylo špatně, ale mohlo být mnohem lépe, kdyby elity nebyly zkorumpované); současnosti (vracíme lidem, co jim náleží, a budujeme silný, solidární stát) i budoucnosti (doháníme Německo, ale nechceme importovat morální revoluci). Tento narativ samozřejmě příliš konzistentní není a čtyři roky vlády PiS ukazují, kolik slibů v něm obsažených se nedaří realizovat. Ale pořád je to víc, než doposud nabídla Občanská koalice, která má pořád problém vysvětlit voličům, co je vlastně zač. Má-li PiS ztratit část voličů, musejí se od opozice dozvědět jedinou věc – v čem spočívá nabízená alternativa.
Autorem článku je Łukasz Pawłowski. Publikováno 22. 10. 2019 v internetovém časopise Kultura Liberalna. Redakčně kráceno. Z polštiny přeložila Anna Plasová.
Vznik článku byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů.
