Černá Hora má novou vládu. Poprvé ve čtrnáctileté historii nezávislého státu se tam v parlamentních volbách na konci srpna k moci dostala opozice. Její představitelé záhy po vyhlášení výsledků ubezpečili veřejnost, že měnit se toho sice bude hodně, jedno ale zůstane při starém: důraz na co nejrychlejší začlenění Černé Hory do Evropské unie a její setrvání v Severoatlantické alianci (NATO).

Je otázkou, jestli nová vláda expertů nominovaných třemi různorodými koaličními uskupeními zvládne stabilně fungovat a jestli dostojí svým zahraničněpolitickým slibům. Vstup do EU si podle loňského průzkumu agentury CEDEM přeje těsná většina tamních obyvatel, vítáno by to bylo i z evropského pohledu. Naopak důvod k nespokojenosti by tím nejmenší balkánská země zavdala Rusku.

Jak píše slovenský analytik ruského původu Grigorij Mesežnikov, je jen málo států Evropy, kterým ruská provládní média věnovala v posledních letech takovou míru pozornosti. „Čtenáři mohli nabýt dojmu, že je Černá Hora skrz naskrz zkorumpovaná země, kde otevřeně vládne mafie,… nejvíc protiruský stát na Balkáně,” píše Mesežnikov. Bylo to právě v Černé Hoře, kde se Kreml před čtyřmi lety pokusil o dosud nejotevřenější zásah do vnitřních záležitostí jedné ze zemí regionu, a sice o státní převrat. Dojít k němu mělo v říjnu 2016 v hlavním městě Podgorici, přičemž o klíčové roli vedení Ruské federace hovoří černohorští vyšetřovatelé i západní zdroje.

Během puče měl podle plánu zemřít tehdejší dlouholetý premiér Milo Đukanović. Země pak měla upadnout do občanské války a v konečném důsledku přehodnotit své rozhodnutí připojit se k NATO. Kvůli zradě jednoho z místních účastníků k tomu nakonec nedošlo a členem Aliance se Černá Hora stala v  souladu s  původním plánem o necelý rok později. Podle ruských médií si tím Đukanović udělal z Moskvy svého nejhoršího nepřítele.

Politická válka na Balkáně

Právě vývoj v Černé Hoře je zmenšeným modelem ruského počínání v celé oblasti západního Balkánu. Region přirozeně – i když ne ve všech aspektech zcela jednoznačně – inklinuje k Západu, čemuž se Moskva snaží zabránit. „Pokud se Evropané a Američané budou plést do záležitostí v ruských sférách vlivu – v Moldávii, na Ukrajině nebo v Gruzii, pak Rusko může dělat totéž jinde,” vysvětluje ruský pohled na situaci Dimitar Bechev. Svou analýzu vypracoval pro Centrum strategické komunikace NATO.

Asertivnější ruská zahraniční politika spojená s návratem Vladimíra Putina do prezidentského úřadu v roce 2012 a v reakci na ni také obnovený důraz západních spojenců na evropskou a severoatlantickou spolupráci se s mírným zpožděním projevily i na západním Balkáně. Před třemi lety varovala tehdejší šéfka unijní diplomacie Federica Mogherini, že by se tento region „mohl stát šachovnicí pro hru velmocí”. O dva roky později v rozsáhlé investigativní práci bosenský deník Osloboďenje konstatoval, že „Rusové nepřicházejí, oni už jsou tady”.

Ruská přítomnost vypadá s ohledem na výchozí politické, historické i kulturní podmínky v každé zemi jinak. Její cíl ale nese podobné rysy: vytvářet chaos a posilovat napětí, o jehož zdroje není beztak v regionu nouze. Zprostředkovaně tím Rusko komplikuje život zejména evropské sedmadvacítce, která stabilizaci a přijetí balkánských států mezi sebe označuje za politickou prioritu. „Tragédie Balkánu spočívá v tom, že jako takovému na něm nikomu zase tolik nezáleží. Zejména pro Rusy je to jen další bitevní pole v boji proti EU,” říká Mark Galeotti, britský expert na ruskou zahraniční politiku. Pro Západ je pak situace v regionu klíčovým faktorem, od kterého se odvíjí bezpečnostní a obranná politika EU i budoucnost transatlantické spolupráce.

Součástí ruské „politické války”, jak působení Moskvy nazývá Galeotti, se stává vše, co pasuje do narativu soupeření se Západem. Jde o důraz na „všeslovanské” přátelství národů, spojenectví ortodoxních křesťanských komunit, podporu vybraných zástupců elit nebo jejich skupin a samozřejmě také propagandu a šíření dezinformací. Hlavní strategické cíle Ruska spočívají v omezení dalšího rozšiřování evropské a transatlantické integrace. Pokud se to nepodaří – jako v případě Černé Hory a NATO – nastupuje jiná alternativa. A sice snaha přispět k tomu, aby balkánské státy, které se do západních struktur začlení, byly co nejvíc nestabilními, a tím i destabilizujícími aktéry.

Vyřešené problémy?

Ruské počínání je většinou podstatně subtilnější než agresivní pokus o puč v Černé Hoře a také značně různorodé. Albáncům Moskva nabízí bezplatné kurzy ruštiny, v Bosně a Hercegovině se podpoře Kremlu těší srbští nacionalisté a separatisté v čele s popíračem válečných zločinů z devadesátých let Miloradem Dodikem. Moskva jako stálý člen Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (OSN) blokuje přijetí kdysi srbského Kosova, což až dosud vyhovovalo Bělehradu, který je naopak na Rusku závislý energeticky. A ruského majitele má přes čtyřicet procent nemovitostí na černohorském jaderském pobřeží, kam každoročně jezdí nejvíce turistů právě z Ruska.

„Moskva nemá vliv ve smyslu velkých investic. Když už ale utrácí, dělá to strategicky,” vysvětluje Galeotti. Příkladem může být třeba osm starších stíhaček MIG-29, jež Kreml věnoval Bělehradu. S tím, ať si většinu z nich Srbové sami opraví. „Rusko to vyšlo levně. Ale jsou to stíhačky, budou létat lidem nad hlavami,” vysvětluje strategii Galeotti. Moskva se tím snaží svou finanční pomoc v očích Srbů nafouknout, a jak vyplývá z průzkumů veřejného mínění, také se jí to daří. Více peněz přitom do země směřuje z Evropy.

Důležitý faktor pro Moskvu je i skutečnost, že její zájmy v regionu sahají nejméně do 19. století. „Snaží se prezentovat jako geopolitická velmoc. To znamená, že pokud se někdo pokusí vyřešit problémy západního Balkánu bez Moskvy, Rusko zajistí, že ty problémy budou pokračovat,” míní Galeotti. On i někteří další experti nicméně upozorňují, že právě tento zakořeněný geopolitický pohled se možná začíná měnit. Na klíčovém rozcestí by se tím nacházelo i ruské působení na Balkáně. „V Moskvě jsou lidé, kteří se snaží prosazovat liberálnější a umírněnější zahraniční politiku. Pokud by se jim to podařilo, myslím, že by se Rusko z Balkánu spíš stáhlo. Ze svého zapojení tam získává jen velmi málo,” je přesvědčen analytik. Zdůrazňuje ale, že na jakékoliv soudy je ještě příliš brzy.

Peking ante portas

Nejpozději v tomto bodě je potřeba připomenout, že ačkoliv Rusko představuje na Balkáně zásadního protivníka evropských zájmů, není jediným důležitým nezápadním hráčem, který se zde pohybuje. Fakticky v protikladu k ruskému postupu jsou masivní čínské investice směřující zejména do Albánie, Bosny a Hercegoviny, Makedonie nebo Srbska. Středobodem zájmu Pekingu jsou energetika a dopravní infrastruktura. K ilustraci toho, jak taková spolupráce může vypadat, opět dobře poslouží příklad z Černé Hory. Čína tam staví dálnici, která propojí přístav Bar se srbským Bělehradem. Projekt, přezdívaný „dálnice do nikam”, se protahuje a prodražuje, což komplikuje pozici Černohorcům. Ti si na stavbu museli půjčit právě v Číně, jež teď vlastní více než třetinu obřího státního dluhu.

Někteří analytici zdůrazňují, že Čína, ale třeba i investoři z Perského zálivu těží s ohledem na své peníze a projekty spíše ze stability než chaosu. Jiní experti nicméně varují před možností, že by lidová republika následovala ruský vzor, a využila jednotlivé státy nejen jako (otevřeně deklarovanou) ekonomickou bránu do Evropy, ale také jako politická zadní vrátka k rozkladu evropské integrace zevnitř. Pohled na to, zda jsou takové obavy oprávněné, nyní rozděluje i členské státy EU.

Mark Galeotti nicméně upozorňuje, že „divokou kartu” Balkánu, která by mohla zahýbat i ruskou pozicí v regionu, má nyní v rukou někdo jiný: Turecko. Zájmy a ambice tohoto značně problematického člena NATO bývají někdy s odkazem na proslulé impérium označovány jako neoosmanské. Na Balkáně to znamená podporu směřující kulturně a historicky blízkým kosovským Albáncům a Bošňákům, případně muslimským menšinám v dalších zemích. Tedy přesně opačným směrem, než cílí Rusko. „V Sýrii nebo na jižním Kavkaze Moskva zatím novou asertivnější tureckou zahraniční politiku akceptovala, pokud ale Ankara postoupí dál do oblastí, které Moskva vnímá jako vlastní, může se Rusko rozhodnout vypálit varovný výstřel. A to právě na západním Balkáně,” míní Galeotti.

Evropské šachy

Jak už bylo řečeno, přirozená trajektorie balkánských států směřuje na Západ, do Evropy. O budoucím členství v Unii jednají všechny tamní země, přičemž se integrace těší podpoře jejich obyvatel. EU je nejvýznamnějším obchodním partnerem regionu, do oblasti posílá také nejvíce přímých zahraničních investic, naopak mladí lidé odcházejí do Evropy za studiem a prací. Pokud bychom se chtěli držet šachové metafory, tak Evropa jednoznačně táhne bílými. Rusko balkánským zemím srovnatelnou alternativu nabídnout nedokáže. Jenže tím zároveň narážíme na obrovský nedostatek šachového příměru. Balkánské státy a jejich obyvatelé nejsou figurkami, které čekají na to, až jimi někdo zahýbe jedním nebo druhým směrem. Sami se mohou přidat ke kterékoliv straně podle toho, co jim nabídne.

Dobrým příkladem křehké vyvažovací strategie mezi výhodami případného členství v EU na jedné straně a dobrými vztahy s garantem dodávek energie Ruskem na straně druhé je Srbsko. To zatím společně s Černou Horou postoupilo ve vyjednáváních o vstupu do Unie nejdále, překážkou ale zůstává chybějící dohoda Bělehradu s Kosovem. Když Srbové projevili větší ochotu se domluvit, zareagovala Moskva okamžitě. „Začali být mnohem méně kritičtí k tomu, že by Srbsko potenciálně bylo členským státem. Vidí, že tam neproběhly potřebné reformy, takže jakmile se k Unii skutečně připojí, bude jí to způsobovat problémy,” všímá si Galeotti. Zároveň Moskva zintenzivnila snahy o prohloubení vojenské spolupráce s Bělehradem a v době koronavirové krize poskytla lékařskou pomoc Srbům v samotném Srbsku i za hranicemi v Bosně. Šach.

Naopak ze strany EU hmatatelných pobídek v poslední době příliš nepřicházelo. Naposledy v obnovené strategii rozšiřování z roku 2018 Brusel vyjádřil zájem přijmout po roce 2025 všech šest nečlenských zemí západního Balkánu včetně Kosova, odhodlání vynaložit potřebné finanční prostředky a politický kapitál ale za rétorikou zaostává. Projevy tohoto rozporu jsou velmi viditelné a jen těžko vysvětlitelné. Například začátek přístupových rozhovorů s Albánií a Severní Makedonií na půl roku zablokovala Francie navzdory tomu, že obě země splnily veškeré stanovené podmínky. Jen o pár měsíců později odmítlo Bulharsko schválit návrh rámce vstupních rozhovorů se Severní Makedonií. Jak se veto vyřeší, není jasné. Političtí představitelé i veřejnost v balkánských státech tím ale získávají zcela opodstatněný důvod k nedůvěře.

Šance pro české předsednictví

„Všechno, co EU nyní nabízí, je pokračování předstírání. Vy budete předstírat, že děláte potřebné reformy, my budeme předstírat, že skutečně nabízíme možnost vstupu,” varuje Galeotti. On i další analytici se shodují na tom, že z rostoucího pocitu zklamání z nenaplněných slibů nejvíc těží Rusko. „Říká: Podívejte se, my vám toho nenabízíme moc, ale aspoň nepředstíráme,” vysvětluje. Řešení je nasnadě. Pokud chce EU uvažovat o Balkáně jako o šachové partii, musí ji začít také hrát. Konkrétní, a nakonec nepromarněnou příležitostí byla koronavirová pandemie, během které Brusel poskytl Balkánu miliardovou pomoc. Nakonec za ni veřejně poděkovalo – ač se zpožděním a po zdravici do Ruska a Číny – i srbské vedení.

Pokud nechce EU na Balkáně ztratit výhodu bílých figurek, musí být mnohem konkrétnější v  odpovědi na následující otázku: kolik prostředků je ochotná na rozšíření vynaložit a jakým způsobem? Konkrétní příležitost přispět bude mít brzy i česká diplomacie, jež rozšíření EU směrem na Balkán rovněž dlouhodobě považuje za svou prioritu. Česká vláda totiž za dva roky převezme evropské předsednictví, a jedním ze zvažovaných témat zvláštního summitu, který by se v jeho rámci mohl uskutečnit, je právě budoucnost západního Balkánu, respektive jeho unijní integrace.

Česko by podle Galeottiho mohlo využít svůj tradiční zahraničněpolitický důraz na lidská práva. „Máte v tom určitou morální autoritu,” míní britský politolog a historik. „Evropský příběh není jen o dobrém vládnutí, stabilitě, schvalování potřebných zákonů a pravidel. Jeho součástí je i nastavení vztahu mezi státem a společností. Pokud by se vám to podařilo zkombinovat, myslím, že by to bylo velmi silné poselství. Obzvlášť pro region, jakým je západní Balkán,” uzavírá Galeotti.

Britský politolog a historik Mark Galeotti (1965) působí na School of Slavonic and East European Studies (SSEES) anglické University College London. Věnuje se interdisciplinárnímu výzkumu ruské politiky, organizovaného zločinu, bezpečnosti a mezinárodních vztahů. Působí také jako externí výzkumník pražského Ústavu mezinárodních vztahů a v češtině mu loni vyšla kniha Musíme si promluvit o Putinovi (We need to talk about Putin: How the West Gets Him Wrong).

Autorkou článku je Helena Truchlá.

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.